V dobách, kdy jsem byl v terapii, což už je hodně dávno, jsem čas od času něco slíbil, abych pak zjistil, že se mi nechce, případně, že chci něco jiného a hledal jsem výmluvy a možnosti, jak se tomu v
V dobách, kdy jsem byl v terapii, což už je hodně dávno, jsem čas od času něco slíbil, abych pak zjistil, že se mi nechce, případně, že chci něco jiného a hledal jsem výmluvy a možnosti, jak se tomu vyhnout.
Vždy jsem dokázal vymyslet jak se vyvléct z té povinnosti, abych vypadal jako dobrák, co vlastně má snahu, ale život mu a okolnosti mu brání ve splnění. Můj tehdejší terapeut, Honza Lutera k němuž jsem chodil čtyři roky do skupinové a individuální terapie, se vždy na mě podíval a řekl několik málo slov: „Děláš jen na co máš.” Těmi několika málo slovy mě vždycky hrozně rozčílil. Terapie bohužel skončila kvůli Honzovu zranění, a já sám jsem se začal vzdělávat jak teoreticky, tak prakticky v psychoterapii.
Mockrát v životě jsem si na tyhle slova vzpomněl. Buď jsem je použil v případě nějakého klienta, nebo v situaci, kdy jsem byl líný jak veš, neochotný dodržet nějaký závazek, protože jsem měl zcela jiné spády. Protože terapie byla dobře vedená a některé důležité momenty z ní mi došly až časem. Během let, v tom lepším případě měsíců. Honza mě nikdy nepřemlouval abych něco udělal.
Vlastně až na konci jeho pobytu v Děčíně se pokusil na mě apelovat abych zůstal V Děčíně, věnoval se klubu „Z.” Ono „Z” znamenalo „Zdraví, zralost, zodpovědnost.” Ta socioterapie pod tou klubovou záštitou měla k naplnění těch tří faktorů vést. Myslím, že u těch, co byli ochotni naslouchat, také vedla. Dodnes si myslím, že i díky tomu jsem pochopil, že zralost spočívá mimo jiné v tom, že plním své závazky. Profesionální, lidské, vztahové. Pokud na to mám.
Tehdy, když na mě Honza naléhal, jsem cítil, že jeho naléhání je mimo. Prostě chtěl aby něco, co založil fungovalo, aby lidé, kteří v tom klubu byli, měli možnost někde pokračovat. Problém byl v tom, že oni nechtěli mě, nebo někoho jiného, ale chtěli toho Honzu. Nebyli jsme ti, které oslovil, pro ty členy takovou autoritou. Myslím, že jsem se zachoval jako dospělý, jako člověk, který se rozhodl, že tohle je mimo jeho možnosti. Odešel jsem jinam.
„Doma není nikdo prorokem,” říká Kristus. On sám to zažil, když vstoupil do synagogy v městě Nazaretu, kde vyrostl a lidé, kteří o něm věděli, že je syn tesaře, jeho poselství nepřijali. Odešel jsem a to, co jsem nebyl „schopný” dělat mezi svými, jsem najednou byl schopný provozovat mezi zcela neznámými. Zkoušel jsem na psychiatrii v Děčíně vést skupinu, ale bylo asi příliš brzo, protože jsem tam nedávno předtím byl vlastně pacient. Takže jsem se doma prorokem nestal. Dnes by asi byla jiná situace. Jiní lidé, jiné poměry.
Nebyl jsem sám, kdo tam vlastně neuspěl. Jedna dívka, členka skupiny a jeden chlapec si dokonce udělali maturitu na zdravotnické škole, pracovali na oddělení, ale časem prostě odešli. Tým je nikdy nebral jako sobě rovné. Něco podobného jsem zažil třeba i v Bohnicích, kde se brali terapeuti z lidí, co úspěšně dokončili léčbu, vzdělávali se, aby stejně časem buď selhali v tom nároku, recidivovali, případně neunesli ten tlak toho týmu a časem odešli jinam, kde byli najednou úspěšní.
Pořád si myslím, že lidé, co se léčili na nějakém oddělení, v případě, že chtějí časem pracovat jako kvalifikované síly, prostě potřebují velmi dlouhý odstup od samotné terapie, nebo jiné prostředí. Mám na mysli terapeutické komunity zaměřené na závislost. Tam exuseři mají svou hodnotu a smysl.
Vrátím se k těm několika málo slovům: „Děláš jen na co máš.” Už jsem říkal, že mě tahle Honzova průpovídka rozčilovala. Vlastně mi vždy mi ukázala mou omezenost, což bylo z terapeutického hlediska nutné. A já bloud, se domníval, že mě tím hodnotí. Hodnotí jako neschopného. Až po čase jsem pochopil, že mi říká: „Teď v tuhle chvíli jsi na tom jak si na tom. Máš možnost mít na víc. Časem.” Ty slova mě dráždila, a nutila k obraně. Jenže ta obrana dost často vyvolala přemýšlení, abych nakonec zjistil, že pokud budu mít zájem, je v mých možnostech být tím, co má na víc.
Zjistil jsem, i díky těm několika málo slovům, že nemá smysl usilovat o dokonalost, ale usilovat o posunutí svých limitů. Jednou přijde čas, kdy člověk narazí na své skutečné limity, pochopí, že se s nimi musí smířit, minulost nezmění. Ale, v přítomnosti může být ten, na kterého je spolehnutí, jeho slovo platí, a pokud nemá na splnění toho, co slíbil, nebo opravdu se rozhodne, že je něco důležitějšího, než jeho slib, pak na sebe vezme veškerou odpovědnost za své činy a chování. I za to nesplnění slibu, nebo dohody.
Také mi došlo, že je velmi obtížné pro terapeuty, podobně jako pro rodiče, a musel jsem se to naučit, přijmout fakt, že jeho klienti, stejně jako děti v určitý čas prostě odejdou z terapie, domova, žijí si svůj život, nekonzultují svá rozhodnutí s terapeutem s rodiči. Terapie, výchova doma, tohle je mělo dovést k té zralosti, pokud dovedla, pak už žijí svůj život, mají své názory, své potřeby a neptají se, stejně jako dospělé děti svých rodičů, jestli to smějí, nebo nesmějí udělat. Udělají, maximálně si ti klienti, děti vyslechnou názor, který nemusí být vždy souhlasný, unesou ten názor a život jde dál.
Vždy když se loučí někdo v terapii, mu vlastně nic nepřeji. Ani dobrého, ani zlého. Nechci aby měl pocit, že musí žít podle mého přání. Řeknu jen. „Počkám a uvidím.” Zastávám názor, že co je pro mne dobré, může být pro druhého past. Takže pokud je úspěšný, je to jeho zásluha, pokud neúspěšný, ví, kde má začít s hledáním chyb a omylů.
Jen podotknu. Je rozdíl sypat si popel na hlavu a hořekovat, od opravdového hledání chyb a toho, co potřebuji změnit. Změnit tak, aby se mi žilo dobře podle svých představ. A jestli jsem za něco, svému terapeutovi a svým učitelům psychoterapie vděčný, tak nikoliv za to, že mě ovlivňovali a dávali mi dobré rady, ale za to, že mi ukázali a naučili těmi několika málo slovy, co mě občas děsně nasíraly, jak myslet jinak a ke svému prospěchu. Jo jo.