Komediantská parta, se sešla včas a řádně, dokonce dorazil i mistr Karger, kterého jsem pozval, aby nám udělal takovou supervizi při zkoušení a dobře jsem udělal. Profesionál je holt profesionál.
Komediantská parta, se sešla včas a řádně, dokonce dorazil i mistr Karger, kterého jsem pozval, aby nám udělal takovou supervizi při zkoušení a dobře jsem udělal. Profesionál je holt profesionál. Tomáš jednoduše dokázal vysvětlit lidem, co mají v tu chvíli udělat. Nejen vysvětlit, ale hlavně předvést. Nebo jen poradit Kryštofovi, který si dal práci, aby si toho vypravěče z mého textu bezvadně vypsal. Taková maličkost, poradit mu, že si má podtrhat slovesa. Když to Kryštof udělal, najednou ten text vyprávěl zcela jinak. Bezvadně.
Já jsem si uvědomil ale zajímavou věc. Napsal jsem postavy, text, který je textem, když se ho chopí živí lidé, tak mi najednou začnou naskakovat zcela zřetelně charaktery postav. Jasně jsem je cítil. Najednou jsem se slyšel, jak říkám Babetě: „Hele Babet, ta holka je rozmazlený fracek, co prostě musí mít, co vidí.” Ona mi sice namítala, že takové nemá ráda, jenže pak si ji zkusila a šlo ji to náramně.
Jo, takových, pro divadelníky samozřejmých postřehů jsem udělal víc. Inu, učím se. Dost mi sice pomáhá znalost lidí jak ze zdravotnictví, tak závislých a obecně znalost lidí jako taková, přesto jsem si uvědomil, že teprve, když řeknu Sabině, co na ni chci, co má vlastně prožívat, jak si má sednout, vykreslí se mi ta postava najednou do nejmenších podrobností. Všechny ty detaily hrají a najednou není důležité, aby z toho byl nehorázný sukces, ale aby ty postavy žily a měly tvář a smysl.
Jo, jakmile se člověk i na takové amatérské úrovni, naprosto neznalý zákonitosti divadla pustí do té „magie,” hlasů, chůze, kadence řeči, plus další atributy, pak zjistí, že je lapen. Lapen možnostmi, které samotné to divadlo, zkoušení, nácvik, jednoduše celý ten proces poskytuje.
Ono samotné zkoušení, promýšlení, nechat si běžet hlavou ty situace, přehrát si je v mysli jsou skutečně tokem myšlenek, pocitů, slov, gest a grimas, a tohle vše dává obrys tomu, co se děje najednou zcela samovolně. Nemusím nic pracně vymýšlet, stačí se dívat, poslouchat, pozorovat svoje myšlenky, chování těch druhých, nechat si v mysli přehrát postavy lidí, které jsem znal, znám a vidím, či jsem vídal. Najednou mám tohle všechno v hlavě a v očích. Jo divadlo je skutečně kumšt.
Psát knížku je zcela jiný proces, než psát scénář a než ještě vidět, jak se ten text dostává na světlo Boží, jako život, který se narodí, proběhne a zmizí. A zůstanou jen vzpomínky a emoce na tu chvíli, kdy se vše rodilo a zároveň ztrácelo. Jo jo.