Po dlouhé době byl trénink sebeobrany. Sešli jsme se sice pouze dva a trenér, jenže díky tomu byl ten trénink náramně výživný. Správně mě bolí, jak má být, tělo po tréninku a dobře jsem spal.
Po dlouhé době byl trénink sebeobrany. Sešli jsme se sice pouze dva a trenér, jenže díky tomu byl ten trénink náramně výživný. Správně mě bolí, jak má být, tělo po tréninku a dobře jsem spal. Tak už to bývá, když jsem tu záležitost organizoval, bylo zájemců mnoho. Postupně jejich řady řídli a zbyli jsme dva, možná se znovu přidá Lucka. Další zájemce, kterého jsem zval a byl z pozvání „nadšený,” mi napsal. „Nevyjde to. Houby zvítězily.” Inu, vyšly mu houby, jeho srdce zatoužilo po houbách, tedy houby dostaly přednost. Tak opět další, co nepochopil, že se rozhodl on, ne že nějaká vyšší moc zasáhla.
Diskutoval jsem se svou láskou o divadle. Co takové, privátní představení chce, co nechce, kde vzít peníze, kde je zcela nikdy nedostanu atd. Jo, chtít něco natočit, něco zahrát není jednoduché, stejně jako není jednoduché vydat knihu. Napsat ji není tak složité, dokonce v dnešní době ji není složité publikovat. Stačí si za pár korun ročně pronajmout místo na internetu a už se vesele publikuje. Divadlo je těžší. Ale jak říkal v RED, ten ruský špion, jehož jméno jsem zapomněl. Pro malou odhodlanou skupinu, není nic nemožné. Jo jo, má svatou pravdu. Já vždycky zírám, co je lidí, kteří se rozhodnout něco sehrát, něco natočit, dokáží zaklepat na správné dveře.
Třeba ten Golem mě přesvědčil. Trochu jsem nahlédl do kuchyně, vidím, že se dá ledacos podniknout. Snad to všechno stihnu. Byly doby, kdy jsem toužil po tom mít vlastní terapeutickou skupinu. Našel jsem cestu. Pak knihu. Našel jsem cestu. Televize, našel jsem cestu. Divadlo. Snad také najdu cestu. Ono, když člověk hledá cestu, nemá většinou čas na nářky nad bídou světa. Toho jsme si všiml už dávno. Lidé, kteří mají svoje zájmy, mají zcela jiné starosti, než kritici, co vidí všechno černě. Jakmile vidíme život černě, nemůžeme vidět barvy života.
Napsal jsem přes sobotu a neděli tři kapitoly Jolany. Zas na nějaký čas ji přestanu zde publikovat. Nakonec, bude-li mít kdo zájem, knížku si pořídí. Vyjde koncem roku. Kdo chce přijít k ní zadarmo, nevložit ani peníze ani cestu do knihkupectví, případně na poštu, si ji nepořídí, bude klidně žít bez ní. Ale Jolana mě baví. Nejen psaním, ale i představou, jak by se dala natočit jako seriál, nebo zahrát jako divadlo. Vlastně tohle je na tom všem nejkrásnější. Představovat si. Kdo si umí představit, umí většinou i uskutečnit.
Po dlouhé době jsem zase se probudil včera ve čtvrt na jedenáct, spala vedle mě má láska, nikam nechvátala, dokonce jsme spolu koukali na starý western s Gary Cooprem „The Plainsman” O dvou Billech. Divoký a Buffalo Bill. Má láska nezná tyhle staré herce, co krok, to ušlechtilost. Padouši jsou jasní, hodní hoši taky. Krásný romantický příběh, kde Ćalamity Jane, chodila v mužském oblečení a kouřila cigarety, což mělo asi zdůraznit její zkaženost. Líbila se mi tam taková typická americká hláška. Udělala jsem chybu. Už se to nestane. Nestane, protože už nebudeš mít příležitost ji opakovat. Inu chlap si troufal ve svých prohlášení ke krásné dívce. Jenže na něj udělala oči a bylo po troufání. Jo jo. Tak už to bývá. Ti drsní chlapi jsou nějaký málo drsný. I v americkém filmu.
Bohužel, spolu jsme se nedokoukali. Jen jsme snědli kaši, musela zase za povinnostmi. Kaše byla s medem, místo s hrozinkami. Hrozinky došly. Ale kaše ji chutnala i tak. Máme stejné chutě, co se kaší týče. Což mi vyhovuje. Já jsem se na rozdíl od ní flákal, film jsem dokoukal, pak jsem ve flákání pokračoval při psaní osmnácté kapitoly Jolany. A večer jel s Martinem na výše zmiňovaný trénink.
Venku prší, vypadá ovšem, že pršet za chvíli přestane a vyrazím do blázince. Ještě se vrátím k těm jasným postavám. Měli to tehdy scénáristé těžký a zároveň lehký. Příběh musel být zajímavý, postavy jednoznačné, film měl vychovávat, ukazovat jen krásné věci, zdůrazňovat hodnoty. Většinou směl být dramatický, pokud nebyl rozverný. A musel dobře končit, pokud skutečná postava neměla ten správný filmový konec, byl vynechán. Zamlžen.
Skutečný Bill Hickok byl zastřelen zezadu, když prý měl na pažbě čtyřicet zářezů. Naštěstí v tom filmu ten konec nevynechali. Kupodivu. Calamity Jane ho drží v náručí a pláče nad ním.
Byl jsem zvědavý, jestli ten konec zamlží. Nezamlžili. Lehce ho upravili. Tak nějak do koukatelné podoby. Ale chápu, že tehdejší ženské obecenstvo ronilo slzy ještě druhý den ráno. Když zemřel takový hrdina v podání Garyho Coopera. V amerických filmech zásadně umírali padouši. Tedy, na začátku byl obvykle zabit slušný člověk a pak už se děj odvíjel od toho, že padouši, padouch byl zastřelen. Až na konci. Tady umřel na konci superhrdina.
Ptala se mě pak má láska, jestli se dostal Divoký Bill a Calamite Jane z indiánského zajetí. Odcházela zrovna když Bill ji šel vykoupit od Indiánů. Dva dolary za ni dával, nebo dva zlaté dvaceti dolary, teď přesně nevím. Ale dát za Calamity Jane dva zlaté dvaceti dolary se mi zdá přehnané. Jsem ji musel říct, že to dá rozum, že jo. Vždyť film byl v polovině. Ona vlastně byla spokojená, že zjistila, kdo byl a jak vypadal Gary Cooper. Plete si Yula Brynnera s Gary Cooprem a ptala se jestli Steve McQueen hrál ve filmu v „V pravé poledne.”
Hmm, ženský mají někdy zvláštní paměť na dobré filmy. Mají chybu ve vzdělání. Napravuji to jak se dá. Pouštím ji ty klasické westerny a nebo jiné filmy. Jako Ip man, Kun-Fu Panda a další. Aby se trochu orientovala. A nekladla mi otázky, které mě dostávají do vrtule. Jak říká jeden můj klient. „Se mě takhle zeptá a mám tepnu.” Já pak musím pracně hledat ty staré filmy. No, ale, co bych pro ni v tomhle směru neudělal.