Tak, dorazil jsem k Majince. Přišla pro mne na nádraží. Sice jsem věděl zhruba jak vypadá podle fotek, ale stejně jsem byl překvapen. Třicet, matka čtyřleté dcery a vypadá na dvacet. Štíhlá, krásná.
Tak, dorazil jsem k Majince. Přišla pro mne na nádraží. Sice jsem věděl zhruba jak vypadá podle fotek, ale stejně jsem byl překvapen. Třicet, matka čtyřleté dcery a vypadá na dvacet. Štíhlá, krásná. Měl jsem čest se tedy seznámit osobně s věrnou čtenářkou a divačkou mých blogů, knih a televizních pořadů. Psát blogy a točit v televizi má mimo honoráře za knihy vystupování své i jinak sladké stránky.
Prošli jsme se centrem Opavy. Jsem tu prvně. Hezké město. Bohumín, kde jsem díky bloudění ve Slezsku překročil hranice, celý ho prošel, hledajíc nádraží mě skutečně nezaujal. Vidím, že návštěvou Ostravska, se kterým jsem otálel do součastnosti jsem své duševní obzory nerozšířil. Opava se zdá přeci jen příjemnější. I vlak z Ostravy Svinova, kde jsem přestupoval byl čistý a pohodlný. Dokonce na čas vyrazil a na čas dosupěl do Opavy. Ale to dosupení už je je básnická licence. Byl velmi tichý.
Přijali mě u. Majinky hezky. Trochu jsem s tím měl starosti, přeci jen k mladým dámám do rodin přespat nechodím tak často, ale probrali jsme života běh, místní pracovní poměry, ty nejsou podobně jako v severních Čechách nic moc. Ale zase si tolik nestěžovali.
Dobře jsem se vyspal, dnes ráno jsem s Majinkou šel koupit lístek a místenku na Pendolino. Koupil a rozhodl se že jako každé cest si zakoupím něco nového na sebe. Nakonec proč čekat až do Prahy, když džiny a košili sii můzu koupit v Opavě a domu jet vykoupaný a v čistém. Jak jsem zamýšlel, učinil jsem. Nakoupeno raz dva. Vstoupil jsem k Wranglerovi, uviděl košili, zkusil a byla moje. Džíny klasika. Pouze jsem si musel koupit menší číslo, ale i tak na mě plandaji. No džíny se trochu srazí a když moc nepřiberu budou akorát. Prolezli jsme s Majinkou pár kostelů, podívali po nějakých zajímavostech a šli domů. Převlékl jsem se za člověka, zamával Terezce, rozloučil se s maminkou Majinky a šel v doprovodu Majinky na vlak. Chvíli povídali, pak i my se rozloučili a teď už sedím v Pendolinu a směr Praha. Byla to taková krásná, sladká a něžná tečka za tou cestou plnou deště, bouřek a dálek jakou jsem za víc jakl čtyřicet let pěšího putování nezažil. Díky Majinko.