Jak si tak píši pomalu svůj románek a posílám ho po kouskách svým známým, zjišťuji, že se opakují žádosti abych ho nějak zdramatizoval. Myslím, že není důvod.
Jak si tak píši pomalu svůj románek a posílám ho po kouskách svým známým, zjišťuji, že se opakují žádosti abych ho nějak zdramatizoval. Myslím, že není důvod. Jindřich i Hana prožili dvě věci, které jsou z mého hlediska velmi obtížné. Být sám na Vánoce a čekat na někoho, kdo je daleko a nevědět jak vše dopadne. Někdy mám pocit, že někteří lidé v touze po dramatičnosti si ani nevšimnou skutečného dramatu, jež se někdy kolem nich odehrává a někdy i v nich samých. Vzpomínám, jak mi bylo těžko loni, když Panenka odjela před Vánoci k rodičům. Byl jsem na to nedobře. Ta kterou jsem miloval, mě před několika měsíci opustila, ta u které jsem doufal, že bych ji mohl milovat, byla pryč. Nic se vlastně nedělo, nic nebylo vidět, žádné dramatické scény. A přesto pro mne velmi smutný čas. Nakonec Panenka nepřijela ani jak slíbila a byl jsem sám i na Nový rok.
Vydržel jsem celou tu dobu. Utěšoval jsem se různě a čekal jsem až skončí, ona doba trápení. Musel jsem přitom plnit svoje povinnosti a tiše jsem doufal, že se jednou ozve telefon a zazní známý hlas, co řekne: „Chtěla bych tě vidět.” Nestalo se tak. Takové věci se nestávají. Ne že by se lidé k sobě nevraceli. Zřejmě asi ne tímhle způsobem. Vlastně ani nevím jakým se k sobě vracejí. Z vyprávění některých mých kamarádů jsem se dozvěděl, že třeba jejich bývalé ženy za nimi přišly a řekly něco ve smyslu. Bylo by dobře aby ses vrátil kvůli dětem. A to se s nimi ony ženy předtím rozvedly. V tu smutnou dobu jsem psal blogy, kde jsem si formuloval různé věci. Nedávno jsem si některé z nich pročítal a říkal si, že vlastně mi ona doba poskytla tuhle možnost. Sice nebudu se tvářit jak je úžasné, že jsem mohl tohle prožít, ale zase aspoň něco z toho smutku vyplynulo.
V té době mi psal docela dost lidí komentáře pod mé blogy. Ne všechny byly souhlasné ale bylo jich docela dost, jež mě vyjadřovali účast. Mezi nimi byla i čtenářka, jménem Eliška. Ta mi napsala dlouhý mail v němž mi vylíčila své dramatické osudy. Nakonec se mi pochlubila, že potkala mužského, a ač je jí přes padesát a jemu přes šedesát je to z jejího hlediska veliká láska. Dost jsem ji v té době záviděl. Vzpomínal jsem tehdy, jak jsme se s Justýnou domlouvali, že se jednou vezmeme. Sliboval jsem ji, že ji koupím kostýmek. Bylo to sice takové trochu naivní, že se budeme brát, v době kdy mě bude hodně přes šedesát a Justýně k padesáti, ale jako představa to byla hezká. V té době mě těšila.
Tak Justýnu si nejspíš nikdy nevezmu, kostýmek ji nekoupím, ale Eliška ona čtenářka mi dnes poslala mailem svatební oznámení s fotografií. Díval jsem se na tu fotku a cítil jsem lehké dojetí. Žádní mladíci, ale bylo vidět, že tam ta láska je. Jestli je tichá nebo dramatická nevím. Z fotky se to tak moc nepozná. Ale radost mi Eliška udělala. Od doby co jsem zablokoval kvůli jednomu pitomci komentáře aby je tam nemohl psát, jsem o ní nic nevěděl. Ptát jsem se nechtěl, protože jsem soudil, že bude-li chtít mi něco sdělit, cestu si najde. Mailem, nebo jinak. Našla. Tak jí děkuji. Udělala mi radost, že jsem ji stál za informaci, že je naživu, a má co si přála.
Eliška si našla svoje štěstí. Tenhle příběh mě opravdu dělá radost. Pořád existují lidé co chtějí tím v dnešní době mnohými opovrhovaným manželstvím dát najevo, že ten druhý stojí za námahu, se kterou je ona formalita, jak mnozí rádi říkají spojena. Tou formalitou si lidé dávají najevo svou důležitost. Důležitost jednoho pro druhého. Stáli si za to, že došli na úřad, on koupil kytku, možná i ono oblečení, co měla na sobě. Třeba pozvali pár hostů, aby s nimi byli v den, kdy jim nastanou povinnosti plynoucí z onoho závazku. V dnešní době, kdy se lidé čím dál víc a víc obracejí na psychology a psychoterapeuty se čím dál víc a víc vytrácí vědomí důležitosti rituálu. Rituál měl v jakékoliv době a za všech okolností svou nezpochybnitelnou důležitost. Ať se jedná o svatbu, rituály dospělosti a jiné. Třeba i pohřby. Vždy rituál připomíná, že existují povinnosti, jež není radno opomíjet. Jako není radno opomíjet loučení a truchlení z toho plynoucí, či radost, jež plyne z naděje závazku, že od téhle chvíle nebudu sám na věci života.
Utekl ten rok jako voda. Našel jsem si jinou přítelkyni, ale vlastně je to zvláštní vztah. Vidíme se málo a nevím jestli to ještě vztah je. Nepohádali jsme se, nerozešli a nejsme spolu. Abych řekl pravdu, nijak nic neřeším. Markétu jsem viděl naposledy začátkem září. Od té doby ne. Má potíže a nechce mě s nimi obtěžovat. Říká. Myslím si, že když mě ženská, co má se mnou vztah nechce obtěžovat, asi nějak tomu vztahu nevěří, nebo není pro ni tolik důležitý. Ale má svoje starosti a pokud mě do nich nechce zatahovat je dospělá a ví co dělá. Respektuji její přání. Tak žiji v nějakém mezičase, který není nejhorší. Trápení pominulo, zlost na Justýnu taky a zůstala poušť, přes kterou se ubírám. Není to zcela prázdná poušť. I na poušti je život na poušti žijí lidé.
V dávných časech odcházeli lidé na poušť aby našli Boha. Někdy aby našli nejen Boha, ale hlavně sami sebe. Tak si na té poušti kráčím a dívám se kolem sebe. Sice už se nehledám, ale projít se po poušti umožňuje vidět mnohé věci v jiném světle. Občas zažiji něco hezkého a jinak je to monotonní rytmus chůze, který uklidňuje. Jdu někam a nevím co tam je. Budoucnost je vždy nejistá. Něco si mohu, představovat, v něčem si mohu snít. Jako v tom povídání o Jindřichovi a Haně. Justýna je někde v dáli a Markéta neviditelná a přede mnou neznámo. Celý život, stejně jako ostatní lidé jdu do neznáma. Lidé, co jsem kdysi znal jsou většinou někde v nedohlednu. Kupodivu se tím ani moc netrápím. Celý život se z někým loučím. Ve škole, v zaměstnáních, s pacienty. Také s milenkami a příbuznými. Lidé odcházejí a další přicházejí. A tak si aspoň sním.
Sním si, protože sny nic nestojí a sny dávají naději. Sny jsou i smyslem mnohého lidského konání. I mého. Sním si ten příběh, co se jen tak vine. Lidé si v něm rozumí, milují se a necítí potřebu si nějak komplikovat život. Někdy hned nevědí, že ten druhý třeba je sám a potřebuje nebýt sám. Případně být sám. Nekomplikují si život, protože nevědomost, únavu, bolest neberou jako zlý úmysl, jež je ze škodolibosti. Píšu si ten příběh a vracím se do zpátky do svého života, do chvil kdy mi bylo hezky. Není ten příběh o mě, protože já jsem nikdy takhle nežil. Jen spřádám ten příběh, protože jak už dávno vím. Je možné žít ve vztahu bez dramat a vzrušených scén, které z mého hlediska lásku neposilují, ale ničí. Protože představuje-li si kdo sen, jenž je jako skutečnost, stane se z představy a snu skutečnost. Kdo ví? Třeba nějaké ten kostýmek a kytku koupím také.
Ps: Komentáře kvůli jednomu blbci, co se „chlubí nickem -007- ” jsou stále zablokované. Nemám potřebu aby v ten člověk v nich urážel blízké lidi. Včetně mě.