Měl jsem dnes velmi zajímavou klientku.Nebyla závislá, pouze má a měla vztahové problémy. Překvapila mě znalostí mé knihy „Svobodní v bolesti.” Povídali jsme povídali a čas pěkně běžel.
Měl jsem dnes velmi zajímavou klientku.Nebyla závislá, pouze má a měla vztahové problémy. Překvapila mě znalostí mé knihy „Svobodní v bolesti.” Povídali jsme povídali a čas pěkně běžel. Tak jsem trošku při tom povídání uvědomil i míru jejího smutku, který byl v jejich slovech, když zjistila, že muž, do kterého se zamilovala dal přednost jiné ženě. Na rozpadlý vztah terapie existuje, na nešťastnou lásku nikdy. Taková je realita. Nikdy nemůžete sami sobě zabránit se do někoho zamilovat. Tak to je a tak to bude. Tohle žádná výchova nikdy nezmění, žádné předpisy, žádná terapie.A z nešťastné lásky vás dostane jen čas a nebo jiná, poněkud šťastnější láska.
Je rozdíl, mezi tím se systematicky „zamilovávat do dokonalých lidí” protože to skutečně dělají jen nezralí lidé, kteří neumí využít toho co mají, ale stále doufají, že najdou něco lepšího než zrovna mají.Což je nesmysl, protože najdou přesně jen to samé, nebo velmi podobné co měli. Pokud najdou opak, tak jen z toho důvodu, že výjimky potvrzují pravidlo. S tímhle se dá v terapii něco dělat. A je něco jiného, když jdete po ulici, jen tak nic nehledáte, nic nepotřebujete, všechno vám klape a najednou do vás vysloveně vrazí osud. Za ulici si dosaďte libovolné místo, lhostejno jaké a budete vědět o co jde.
Takhle to jako lidi máme. Zamilujeme se, oslepneme, láska nám obarví toho druhého do zářivých barev abychom po pár letech s odstupem si říkali. „Co se vlastně stalo, co jsem viděl a cítil?” Tak tak, láska si nevybírá. Tohle mi běželo hlavou právě, když jsem poslouchal onu dámu z rána. Má to a bude to mít těžké. Tolik toho chce a vlastně dělá úplně něco jiného, než by doopravdy chtěla. Tohle mě vždycky překvapí u lidí, kteří mají širokou paletu zájmů, vlastně v ničem nijak nevynikají, a tak se vždy v takovém případě zeptám, co opravdu chce dělat, co opravdu by si přála, jaký by měl být muž, kterého by milovala, co u těch mužů, kteří proplouvají jejím životem vlastně hledá a co nenašla?
Stejně tak na dnešní odpolední skupině. Také, co ten člověk skutečně chce a co skutečně hledá? Nakonec se ukazují zajímavé věci. V terapii jsou nejdůležitější ty věci a události, o kterých se mlčí. Jež se vynoří na povrch aby vyšly ze skrytosti na světlo. Občas si lidé uleví někdy jen samotným hledáním, nic jasného nenajdou, vyplují na povrch detaily, které vypadají roztřeseně a přesto mezi nimi člověk najde spojnici. Ani ne logikou, ale přes pocit.
Až mě někdy zamrazí při poslechu toho, co lidé chtějí a co ve skutečnosti mají. Čeho všeho se pro malý zisk vzdají. Třeba jen proto, aby vypadali lepší v očích druhým , aby cítili nadřazenost pro svou schopnost se něčeho vzdát, přijdou třeba o své peníze. A nejen peníze, partnery,domy, prostě o všechno. Aby měli něco jako tvář, kterou, kdyby podnikli kroky na záchranu peněz majetku, partnera, tu tvář by vůbec neztratili. Pokaždé, když jsem dokázal udělat, co udělat mám jsem cítil, že onen „zisk” se ztrácí a nabývá místo skutečná hodnota.
Pokud jsem dokázal říci? „Tohle chci, to mi právem patří,” neudělat a nehrát povýšeného a nad věcí, dostal jsem co mi patřilo a ještě jsem těm druhým dal jasnou informaci, že se nedám jen tak okrást. Možná ty zlodějnu zkusili na jiných, ale na mě potom už málokdy. Vědomí vlastní sebeúcty bylo mnohem vyššího rázu, než „zisk” ve formě pocitu nadřazenosti. Nebo říci, s tímhle nesouhlasím, tohle nepovažuji ani za dobré ani za spravedlivé. Chci aby jste se ke mě chovali jako k sobě rovnému.
Tohle ovšem může člověk dělat, jen když není zaslepen. Zamilovanost zaslepuje. Pýcha také zaslepuje, mnohdy se zamilovanost a pýcha dá od sebe těžko odlišit. Vypadá podobně. Když jsem psal v jednom blogu, že jsem několikrát vklouzl do vztahu, ze kterého jsem později velmi rychle a velmi rád vycouval, uvědomil jsem si, že jsem se nikoliv zamiloval, ale vstoupil jsem do něj z pýchy. Z pýchy na svou schopnost nebýt sám, mít vždy po ruce náhradu a přesvědčit sám sebe, že tohle je plnohodnotná náhražka. Stejně tak z pýchy jsem něco nechtěl i když jsem to potřeboval a patřilo mi ona věc. „Jsem lepší, nebudu se hádat.”
Největší utrpení jaké jsem zažil, byla právě ta nutnost se učit získávat, když napřed mnohého se vzdát, protože jen tak se dá získat. Vzdát se něčeho co je mi cenné v tuhle chvíli a počkat, jak cenné to bude za čas. Pokud má cenu, pak se cena ukáže, pokud ji nemá, pak cena zmizí a objeví se jen bezcennost. A o tu cenu usilovat, protože jsem člověk, co nemá rád laciné věci, ani laciné vztahy. Dnes. Ukáže se totiž vlastní cena a nebo vlastní bezcennost.
Jako lidé děláme chyby, ale chyby dělat, neznamená být opovržlivý k druhým lidem, nebo nevšímavý, nebo nemít někoho rád. Jen děláme chyby a celoživotně se učíme s tím žít, že je děláme a že poneseme odpovědnost. A důsledky. Důsledky, že nás ti méně zralí nebudou mít za naše chyby rádi, protože ti méně zralí se domnívají, že lásky jsou hodni jen ti dokonalí.