Komplexem dokonalosti trpící

Občas narazím na intoše. Člověka, co ví, jak co má být, jak se lidé mají chovat a co je správné, či nesprávné. Intoš obvykle trpí komplexem dokonalosti a neváhá svou dokonalost dát širému okolí najevo.

Lidé trpící komplexem dokonalosti, mají podobně těžký život, jako lidé trpící komplexem méněcennosti. Ti i ti, neunáší nedokonalost, pouze jednají rozdílně. Ten s tím komplexem dokonalosti trpí nepochopením ze strany svého „omezeného okolí,” jež nechápe jeho genialitu, která je spojená s přesvědčením, že díky tomu má právo, všechny kolem sebe vést a vychovávat. Kohokoliv, i ty, co ho za jeho snahu neplatí, nestojí o jeho vědecko-kulturní pohled a jeho znalosti je neohromují. Dokonce, jsou jim lhostejné.

Ti s komplexem méněcennosti to mají těžké z toho důvodu, že mnozí z nich oplývají zbytečným ostychem a skromností, protože jsem poznal mnoho z nich, kteří byli studnicí, moudrosti a dovedností, leč měli pocit, že vědí málo, svět se jim za jejich omezenost vysměje a pochvalu vnímali, jako ironii. Ne vždy, ale dost často.

Intoši trpí nepochopením, kterého se jim dostává. Kdyby ti „prosťáčci Boží,” jakým jsem například já, se chovali podle jejich návodu, psali by jistě skvělé blogy, měli by správnou muziku na správném místě, nechyběli by jim čárky a znalci by obdivovali jejich styl a politicko-kulturní rozhled.

Musím se k něčemu přiznat. Ačkoliv hodně čtu, občas se musím podívat buď do slovníku cizích slov, co které slovo znamená, či jak se píše. Nějak si je vizuálně nepamatuji. Umím recitovat poesii, dlouhé stránky z paměti, ale cizí slova si nepamatuji. Možná bych se zlepšil, kdybych tuhle schopnost trénoval. Možná?

Takže svým způsobem, jsem z hlediska dokonalých intošů ignorant, který nechápe, že třeba překlad nějaké písně není dokonalý, uveřejní ho pod svým blogem společně s písní, sice zbožnou katolickou, leč hodící se údajně k jinému svátku. Mám zvyk dávat muziku podle toho, jak se mi hodí k textu, co jsem pracně vyplodil. No pracně. Píší jak myslím, moc se svým stylem nezabývám, nakonec je můj a nikdo mě neplatí aby mi mohl říci: „Tohle nechci, tohle nezaplatím!”

Myslím si, možná, že se to nebude, některým mým bratřím a sestrám ve víře zamlouvat, ale domnívám se, že všechny křesťanské modlitby jsou odvozeny právě od toho, co se o Velikonocích před dvěma tisící stalo, a žádná modlitba tedy nemůže Boha urazit. I když se vztahuje k jinému svátku. Nějak nemůžu uvěřit, že by Bůh byl natolik malicherný.

Dokonce si myslím, že z intošů se stávali kdysi dávno inkvizitoři, komisaři, či cenzoři. Většinou to zřejmě nebyli nevzdělaní lidé, ale lidé, co byli nějak omezeni v rozhledu. Měli obrovské znalosti, znám mnoho takových, ale chyběl jim rozhled, který by jim dovolil propojit ty znalosti s jistou sociální dovedností a porozuměním. Samotné znalosti je svým způsobem omezovaly. Dnes tomu říkáme, „Vzdělanost, doplněná „sociální dovedností.“

Chybí jim empatie a porozumění. Jinak, podobně jako se dá znalost cizích slov nacvičit, dá se nacvičit i empatie plus porozumění. Pokud člověk má zájem. Ale trvá ono nacvičování dost dlouho. Jistě, pokud několikrát napíši cizí slovo, také si ho skoro pamatuji. A ispell, či Google mi napomohou případnou chybu odstranit.

Díval jsem se dnes chvíli na film: „Evangelium podle Jana.” A včera jsem narazil na přednášku dalajlámy. Přemýšlel jsem proč nejvyšší následovníci Buddhy a Krista, jako dalajláma a papež, mají takový úžasný dvůr, honosná roucha, když oba tihle muži, Kristus i Buddha byli chudí, skromně oblečení. Dalajláma o sobě říká, že je jen prostý buddhistický mnich, Papež, že je služebník služebníků. Život nám holt klade otázky.

Nevadí mi, že církev má majetek, pokud z něj plyne charita a vzdělávání pro laiky. Plus podpora umění jako takového. Muzika, obrazy, sochy Vím, že kněží, ti i ti jsou osobně chudí. Nebo, měli by být chudí. Většina z nich je.

Nic jim z toho majetku nepatří, oni jsou jen správci. Ano, chudí řeholníci platili zlatem Michelangela, Leonarda, Rafaela a další. po nich nám díky těm bohatým klášterům a církvi jako takové zbyly ty krásné kostely, podobně jako buddhistům jejich stupy.

Takže, když vidím „obyčejného buddhistického mnicha” jak o něj pečuje služebnictvo, dělá mu pomyšlení přímo před zraky posluchačů jsem v rozpacích, podobně, když vidím klérus v té nádheře. Nějak mám pocit, že zástupce Krista na zemi, by měl být jemu podobný. Ale možná tomu jen nerozumím.

Ale, ono je dost těžké kázat chudobu, doporučovat střídmost a zároveň se nechat obsluhovat. Takže, rád si čtu buddhistické texty, o Evangeliích ani nemluvím, ale ne vždy všem těm, co káží vodu a pijí víno, věřím. Podobně jako těm intošům, co trousí moudra a jejich chování tomu moudrému doporučení neodpovídá. Jo jo.

Napsat komentář