Prošel jsem si dnes Baťu, maje chuť si botky koupit. Botky jsem viděl skvostné, koupit jsem si je chtěl, jenže, neměli mé číslo.
Prošel jsem si dnes Baťu, maje chuť si botky koupit. Botky jsem viděl skvostné, koupit jsem si je chtěl, jenže, neměli mé číslo. Ale, dali mi tip, že když tak je mají na Václaváku, pokud ne, stačí prý si je objednat, protože tyhle jsou dost drahé, moc se nekupují, pošlou mi je až domu, kdyby mi prý nebyly, stačí si je vyměnit. Nic, zítra vyrazím na Václavík k Baťovi a budou-li, zakoupím je. Už jsem v poslední době hodil dvoje boty ke kontejneru, takže už mám poslední dvoje vycházkové. Tedy se musím starat. Abych se líbil děvčatům a dobře si chodil.
Chtěje se uklidnit z dočasného neúspěchu, stavil jsem se v knihkupectví. Došel jsem jen k novinkám. Dál jsem nemusel. Narazil jsem na skvělou knihu, kterou napsal Daniel Kahneman, člověk, jehož práci obdivoval a zmiňoval Nassim Taleb ve své knize „Černá labuť.” Neváhal jsem, zakoupil a pádil domu. Cestou na tramvaj, jsem ještě mlsal briošku s lososem, abych doplnil, co jsem v italském bufetu zanedbal. Dal jsem si dnes extrémně malou porci. Briošku jsem si zakoupil v pekařství Paul, kde drahnou dobu prodávala má dcera Babeta, když si vydělávala na chléb svůj vezdejší. Než se z ní stalo intelektuálně zaměřené děvče, co studuje UK. Ale myslím, že kdyby tam zůstala nastálo, bylo by to škoda. Takhle mi aspoň udělá kvalifikovanou korekturu mé nové knihy, když už studuje tu češtinu.
Včera jsme opět zkoušeli divadelní výstup s Marcelou a Adéla tomu přihlížela, dokonce i tleskala. Pak jsme diskutovali na téma postavy Jolany, a protože se z Jolany stává zajímavá žena, přemýšleli jsme jak propojit první a druhý díl knihy, do seriálu, který píšeme. Zjistili jsme, že to asi nebude tak jednoduché, jak jsem si naivně představoval. Z ničeho nic, se najednou ukazují potíže tvorby, ono to asi nebude tak jednoduché, tvořit, Co jsem kdysi dávno si říkal, co se TV zábavy týče. Měl jsem v té době podstatně jiné představy.
I když. Mnozí moji známí z oblasti kultury, mají pocit, že televizní divák snese všechno. Každou kravinu. Zdá se, že něco na jejich tvrzení bude.
Fakt je, že televisi nesleduji, občas se jen podívám na program a když si čtu ty názvy, nemám odvahu se ani jedním očkem kouknout, jak říkával v Hrátkách s čertem Sarka Farka loupežník. „Jen jedním očkem se podíváš a hrůzou ztuhneš.” Co kdyby Drda nekecal?. A já ztuhnul pi pohledu na tu hrůzu. Ovšem, zase jsem otrlý a po dvaceti letech v blázinci bych mohl přežít i televizní program na komerční televizi. Třeba se jednou odvážím a zkusím.
Musím uznat, že jsou i komerční televize, co vysílají dokumenty, které jsou zajímavé a dá se na ně koukat, ale zas jen sledovat dokumenty, není až tolik zábavné. Občas se člověku zachce nějaké zábavy, jenže dabované programy všech televizí v ČR, není zas až taková rozkoš, jak někdy TV inzerují. Vyprávěl mi Tomáš, že viděl, nově dabovaného Fanfána Tulipána, že to byl tedy otřes. A Tomáš je herec, co se občas dabingem živí. Takže on je opravdu otrlý.
Tak, přestanu pomlouvat nositele lidové kultury a uspokojovatele diváckého vkusu. Pravdou je, že je dost lidí, kteří čtou Blesk, dívají se na Babovřesky a jsou spokojeni. Tedy televize jim dávají, po čem jejich srdce touží. Nakonec, já také miluji westerny a nemusím v pátek večer, nějaké íránské drama o obřezané muslimce. Případně jiné podobné umělecké perly.
Díval jsem se dnes na vernisáž „Rozmarná léta Jiřího Menzla,” na Novém Smíchově a zaujala mě tam věta. „Život je sám těžký a krutý a není třeba ho takový ukazovat ve filmu.” Asi bych se snadno ztotožnil s tímhle pohledem na svět. Vernisáž jsem dnes jen tak proběhl, jenže chodím tam často, bude tam měsíc, takže si ji postupně podrobně prohlédnu.
Menzela mám rád, Hrabala, který je tam velmi citován a zmiňován také, vernisáž bude měsíc, takže si ji mohu řádně prohlédnout. Co jsem dnes viděl, mě skutečně zaujalo.
Léto a dovolená se blíží, stále váhám mezi putováním po Východních Čechách a Itálií. Už předloni, když jsem putoval do Polska, přes Východní Čechy, jsem si říkal, že bych ještě ten kraj, dokud mohu chodit dlouhé cesty, měl proputovat. Uvidím, stále víc a víc mě tenhle nápad láká. Letos vezmu vozíček, koupím nový stan, a mohl bych udělat vlastivědnou procházku, co mi rozšíří české obzory.
Doufám, že bude alespoň trochu hezky přes sobotu neděli, půjdu na chvíli ven, mezitím se budu vzdělávat u literatury. Musím dočíst „Nepřátele otevřené společnosti.” V mezičase, si budu číst „Myšlení rychlé a pomalé.” Třeba budu mít i návštěvu, abych neuschnul samotou. Tak uvidíme. Budoucnost je sice otevřená, nejistá, ale pokud člověk není vyložený škarohlíd, i slibná. Jo jo.