Probudilo mě zvonění. Dorazila má nejstarší dcera, která s mužem a mým vnukem Dominikem dorazili z Londýna. Stavili se. Pokračují do Slezska k rodičům Romana.
Probudilo mě zvonění. Dorazila má nejstarší dcera, která s mužem a mým vnukem Dominikem dorazili z Londýna. Stavili se. Pokračují do Slezska k rodičům Romana. Měl jsem jsem teď dva dny setkávání s dcerami. Včera s Katkou a Babetou, dnes s Petrou. Jo Vánoce mají svoje kouzlo právě v tomhle, že se setkávají lidé. Blízcí lidé. Poseděli jen chvíli, Dominik, stejně jako Elenka a Vojta před týdnem se mi pokusil z bytu udělat hřiště, kůlničku na dříví a tak dále. Inu, měl jsem radost. Co je do dětí, když sedí na místě ani se nehnou. Samozřejmě s vlastními je to snazší. Cizí, tak dobře nesnáším. Ale vím, že děti jsou děti, tak pokud je to možné jdu jim z cesty, abych jim nekazil radost ze života.
Občas si sice myslím, že by se jim rozhodně nemělo dovolit ani polovinu toho, co se jim dovoluje dnes, ale říkám si, že tohle budou muset řešit další generace. Budou to mít jak se zdá dost těžké. Děti nemají hranice, zdá se mi, že dostávají vše na co si ukážou. I děti, takzvaně chudých rodičů. Ti se dokáži zadlužit pro své děti. Na Vánoce, na dovolenou. Znám pár takových případů. Nadělali dluhy, ženy se s nimi pak rozvedly, bez ohledu na to, že ty peníze na dluh s nimi konzumovaly. Nakonec, nejsou na tom lépe ani ty ženy, ani děti a muži. Inu, někdy se lidé dají strhnout davem a chtějí ukázat, že na tom nejsou hůř než ti ostatní.
Ale opustím moralizování. Byly to moc hezké chvíle. Jak včera, tak dnes. Hezkých chvil je v běžném životě poskrovnu. Bohužel, nebo bohudík. Já si ty chvíle vždy užiji. Vytrhne mě to z těch běžných dní, kdy se sice tak moc neděje, ale je ten čas takový všední. Všední časy jsou pro mne důležité. V těch se odehrávají všechny ty „bezvýznamné” události, které vlastně formují život. Děláme . co potřebujeme k přežití, co nám ulehčuje život a jak jsou ty děje důležité, zjistíme jedině, když jsou přerušeny a my nemáme možnost buď kvůli nemoci, nebo nějaké nepříjemné události je vykonávat.
To, že si vážím dodnes setkání s dětmi je dáno tím, že jsem v mládí napřed jezdil po světě, doma byl málo. Byl jsem na tom podobně jako moji kolegové, kteří měli podobné povolání. Pak po rozvodu, jsem je vídal asi stejně tolikrát, jako před rozvodem. Tedy ty dvě z prvního manželství. Byl jsem rád za každé setkání a bylo podobně jako jsou dnes. Občas, na den, odpoledne, nebo i jen dvě hodiny. Stejně jako já, i moje dcery máme svůj život, své závazky a tím že se vidíme jednou za čas si nelezeme na nervy.
Dospělé děti mají svůj život, rodiče dospělých dětí taktéž a jestli se dokážou setkat a být spolu nějaký čas, je to krásné. Můžu chtít od života vše, to je v pořádku, ale asi ne vše mohu dostat. A smířit se s tím patří k jednomu z životních umění. Oni většinou lidé se hlavně u druhých neradi smiřují, že jejich priority jsou odlišné. V některých rodinách se lidé scházejí, na Vánoce, jednou za rok. A jsem nakloněný si myslet, že je to správné. V některých rodinách se scházejí jednou týdně a jsem nakloněný si myslet, že je to správně.
Jsou rodiny, kde se lidé nescházejí, nevím jestli je to správné, nebo nesprávné, ale říkám si, že zřejmě mají k tomu důvod. Může mi být líto otců, kteří zcela rezignovali na své děti. Třeba proto, že neměli sílu a chuť se dohadovat s matkami, které jim pokud to šlo znemožňovaly pod nejrůznějšími záminkami. Podobně mi může být líto matek, které by svým dětem otce rády dopřály, leč on se skutečně nezajímá, neplatí. Nic není tak černobílé, jak se zdá.
Chápu mnohé manželky alkoholiků, feťáků, hráčů, že se svým bývalým mužům vyhnou. Nic dobrého je s nimi nepotkalo, ani je, ani jejich děti, takže skutečně necítí potřebu se dát znovu urážet, ponižovat, nechat si vyhrožovat, nebo se nechat fyzicky napadat. Stejně tak ale znám podobně postižené otce, co vychovávají děti, které jejich matky opustily a odešly, aniž by se za těmi dětmi ohlédly.
Tohle všechno vídám, slyším a jsem dalek jakéhokoliv soudu. Mnozí ti v předchozím odstavci se chovají jak umí, mnozí změní svůj život a nesou si svou hříchy sebou s nadějí, že jim jednou, někdy, ale nevědí kdy, bude odpuštěno. Musí si to prožít jen a jen oni sami. Někteří s tím žijí dál a umírají osamoceni a jejich děti ani nevědí, kde jsou pohřbeni. Stejně tak oni nevědí, kde jsou jejich děti.
Netvrdím, že všichni popsaní tu situaci prožívají stejně intensivně. Ale každý ji nějak prožívá a každý se sní musí nakonec vyrovnat sám a po svém a nikdo ono vyrovnání za něj neudělá. Své jizvy si sebou neseme celý život. Některé jsou zhojené a nebolí, některé jsou zapouzdřené, jejich otevření znamená bolest, některé zapouzdřené zůstanou a bolí jen občas. S tím žijeme a s tím umíráme. Každý jak umí a každý po svém. Nikdo z toho nejsme vyňat.
Tak, dnes je slunovrat, od zítřka se den začne prodlužovat. Napřed to bude neznatelné, pak trochu a pak viditelně. I v těch delších dnech, co bude víc světla a třeba tepla, budeme mít dny všední a dny nevšední. Z těch nevšedních budeme čerpat naději, co nás udrží v dnech všedních. Jo jo.