Čas od času se ozvou rodiče nezletilého feťáka. Ptají se co s tím.
Mají-li zájem, pozvu je na konzultaci, někdy si ji rovnou
vyžádají.
Přijdou, snaží se mi vylíčit své trable, obvykle se pokouší přivést
nezdárnou dceru, syna sebou, což odmítnu, protože věk a zkušenosti
mi říkají, že nejlépe je mluvit s rodiči, až poté s dětmi. Ptá-li se
kdo na důvod, tak rodiče se potřebují vzpamatovat ze šoku:
Pokud je hoch, či dcera nezletilý, pak také hraje ona nezletilost roli
v tom, že se musí přizpůsobit prostředky, které mohou vést ke změně
postoje dítěte.
Jeden z nesplnitelných požadavků, který se stále opakuje, já stále
o něm píši a dokud budu psát, budu ho opakovat, že rodiče nemohou
být terapeuty svých dětí. Už sám úkol být rodičem pubertálního
feťáka, který fetuje s nadšením a s nadšením distribuuje drogy,
žije v přesvědčení, že jemu se nic stát nemůže, tak úkol být rodičem
takového dítěte je nadmíru těžký. Nikomu ten úděl nepřeji. Být
rodičem takového dítěte a ještě k tomu jeho terapeutem patří do
kategorie:
Zázraky na počkání, nesplnitelná přání do tří dnů.
Vzhledem k tomu, že nic takového na dveřích nemám, ani nikde jinde
vyvěšeno, pak musím rodiče alespoň trochu málo upozornit, že na sebe
kladou úkol, který se rovná citátu výše uvedenému.
Ano, nepopírám, že existují lidé, kteří se sami dostali z drog,
ovšem je jich asi tolik, jako těch, co se samovolně uzdravili z
rakoviny. Nezletilý feťák je obtížná kategorie i pro mnohé
profesionály, leč ne nezvladatelná. Lidé s nimi pracující mají
většinou dost dlouhý a dost kompetentní psychoterapeutický výcvik,
který jim umožní unést obtíže plynoucí ze zátěže práce
s nezletilými.
Faktem je, že je mnohem více těch, co se z drog nedostali, než
těch, co se dostali. Podobně „povzbudivá” bilance se
týče závislých na alkoholu či hazardní hře. Rodiče, příbuzní,
známí, kamarádi, mají zcela jinou úlohu, než dělat terapeuty svým
blízkým a známým.
Často se lidé ptají a očekávají smysluplnou odpověď, jak tomu druhému
pomoci. Není jen jedna odpověď a nejde vše vysvětlit ani v jednom
blogu, či jedné konzultaci. Je série drobných korektivních projevů
chování směrem k závislému a zároveň způsob sebeuvědomování, co je
v moci rodiče, co není v moci rodiče, a rozeznání jednoho od druhého,
navíc smíření se s vlastní bezmocí, co se týče života vlastních
dětí.
Od určitého věku rodiče ztrácí svou moc, autoritu, která jim
umožní ovládat životy svých dětí. Mohou sice manipulovat se svými
dětmi, mnozí rodiče tuhle „dovednost” mají a uplatňují ji
až do své smrti, nebo smrti svých dětí, nikdy je v zájmu toho
„nejlepšího pro své děti” nenechají dospět, stále jim
poskytují většinou nevyžádané rady a prostředky, jak ten život
vylepšit, ale manipulace nijak nezlepšuje vztahy.
Ano, manipulace udržuje moc na druhými. O tom se nedá pochybovat,
jenže většinou nastane problém, jak dál, když se ten druhý,
manipulovaný, vzbouří, přeruší kontakty, nebo začne být agresivní
a začne oplácet? Tady je právě potřeba terapie všech zúčastněných, neb
potřebují všichni nahlédnout na sebe, na svůj způsob myšlení,
chování, nebo svá slepá místa. I třeba jak funguji v rodině, jak se
vymotat ze své spoluzávislosti, abych se přestal chovat podobně jako
mé fetující dítě, přestal používat způsob komunikace, který nevede
k domluvě, ale pouze a jen k hádkám.
Tohle a ještě mnohé další je potřeba udělat, aby byla alespoň
nějaká naděje na úspěch. Pomalu, po kouskách, neb i slona člověk sní
jen po kouskách. Natož zvládnout závislost a spoluzávislost. Jo
jo.
Já jedinej zbyl na týhle lodi a dobře vím,
že na mně je, dovézt náklad do přístavu až vítr znovu zavěje.
Je zle, když dojde proviant, je zle, když přijdou kurděje.
Ale běda, třikrát běda těm, co chybí naděje!