Nemám chuť psát blog o nějakých nespravedlnostech světa. Vlastně nemám
chuť psát o ničem, co by bylo zrovna nějak moudré a poučné. Sledoval jsem
Nemám chuť psát blog o nějakých nespravedlnostech světa. Vlastně nemám
chuť psát o ničem, co by bylo zrovna nějak moudré a poučné. Sledoval jsem
dnes v noci na chatu debatu dvou mírně obstarožních dam, které se bavily
záměrně tak aby vyvolávaly mužskou reakci. Moc jim ono provokování nešlo.
Přítomní gentlemani, si bud našli dámu k řeči a nebo podobně jako já
nereagovali. Přeci jen v místnosti, kde jsou lidé nad čtyřicet už většina ty
triky zná. A pokud nemá potřebu ještě víc vytáčet, klidně mlčí a baví se tou
marnou snahou.
Jo, v jistém věku není problém pro většinu lidí odhodit stud, rozpaky a
klidně si o seznámení říci. Už vědí, že se na odmítnutí neumírá, po čase se
odmítnutí naučí brát jako součást hry a zkoušejí. Jenže i zde, pokud ti lidé
se příliš schovávají, pak je problém, tedy alespoň pro mne se nějak víc
angažovat. Přeci jen, už jsem několikrát měl rande s dámou, která při
bližším setkání, rozhodně nenabízela to, co slibovala na chatu. Ono i tam,
při tom písmenkování musí brnknout o city.
I tohle jsem zažil a dokonce, tak jak jsme si rozuměli přes psaný
projev, rozuměli jsme si i osobně. Asi jsme jeden na druhého nehráli žádnou
habaďuru. I když pamatuji, jak jedna byla překvapena, když jsem ji poslal
fotografie, to bylo ještě v dobách , kdy nebyl Skype a v profilech moc místa
fotky. Lidé, pokud si troufli na osobní seznámení, pak byli občas dost
překvapeni. Používají-li dnes Skype s webovou kamerou, vyvarují se většinou
nejhoršího. Minimálně alespoň retušovaných fotografií a vidí se a slyší se v
pohybu a tónu řeči.
V takovém případě se mnohé vyjasní dříve, než dojde k setkání. Ale zase
jako všude v životě, tím se dá mnohé zamlžit. Občas mi napíší, hlavně ženy,
které mi v několikastránkových mailech popíší své vztahové problémy a
předpokládají, tedy asi nepředpokládají, spíše touží, že jim napíši něco
moudrého a bude vystaráno. Zrovna tento týden mě jedna tímto způsobem
požádala o terapii, kterou i hodlala platit, jenže neumím dělat terapii, za
pomoci mailů.
Vzpomínám si jak se totéž, pokoušel kdysi můj přítel Honza Lutera,
excelentní terapeut s mou ženou Petrou. Tehdy tedy dopisy, když se
pokoušel zachránit naše manželství, a nešlo to. Terapeut tedy alespoň já
jsem přesvědčený, že tomu tak musí být, potřebuje kontakt, potřebuje jít s
klientem do osobní koalice a zároveň občas do konfliktu, kde velmi často
hraje rozhodující roli naladěnost, neverbální komunikace, tón hlasu a další
atributy lidského setkávání.
Sice, co je psáno, to je dáno, ale také vím, že psané slovo se dá
vykládat různými způsoby a člověk může být přesvědčený, že se vyjádřil jasně
a srozumitelně, aby se v diskusi pod blogem mnohdy dozvěděl, že buď se
nevyjádřil dostatečně jasně, nebo je to výhodné pro diskutujícího v odporu,
aby se točil na libovolné slabice, operoval gramatickými chybami, mohl si
rozmýšlet sofistikované manipulace atd atd. Tedy zřejmě se do písemné
terapie pouštět nebudu.
Tom Waits mi tiše zpívá, nechci rušit sousedy, ale zrovna to co zpívá, je
poslouchatelné i potichu. Ne u každého bigbítu se dá ztišit a něco z toho
mít. Pořídil jsem si s ním film od Jima Jarmusche: „Down bye
Law„ ale nějak jsem neměl náladu sledovat umění a místo toho jsem
shlédl také jede ze slavných filmů, ovšem s Clarkem Gablem a Burtem
Lancasterem: „Run silent, Run deep.” Jeden z těch patetických
amerických válečných filmů.
Jenže, když jde o film z ranku Navy, ať už Royal Navy, nebo US Navy,
tedy jsem spíš fanoušek Královského loďstva, neodolám. Námořnická krev se
připomene. Vidím-li lodě, zcela bezproblémově cítím ono chvění, které
vydávají lodě poháněné naftovými motory, cítím tu vůni. Byl to občas takový
zvláštní pocit, který jsem zažíval, pocit vzrušení, když člověku ta síla,
buší pod nohami a ono lehké chvění, které při plavbě je neustále přítomné.
Onen zvuk člověka naprosto neruší, jedině, když se zastaví, a nebo se přidá
nějaký jiný nezvyklý, je důvod k nespavosti a znepokojení. Jinak ne.
Tak, už se ty časy nikdy nevrátí, jen ve vzpomínkách. Je stejně zvláštní,
jak lidé jsou schopni prožít i po letech emoce, cítit vůni, slyšet zvuky a
přitom, široko daleko není ani ten člověk, co je vyvolával ani třeba ta loď,
která tak zněla. Jsou to obecně známé věci, jenže mě někdy do úžasu
přivádějí právě ty známé věci, které považujeme obvykle za samozřejmé, za
obyčejné, ale když se nad tím zamyslíme, tak je zvláštní ta paměť lidského
těla, mysli, cítit a vnímat staré vůně, zvuky, vybavovat si přesně emoční
stavy.
Včera jsem psal o cestě na Gibraltar. O té cestě se zmiňuji dost často,
protože byla nejen nejdelší v mém životě, ale asi nejobtížnější, zároveň
nejdobrodružnější a dá se říci i nejvoňavější. Španělsko mám třeba v paměti
ve dvou barvách. Žluté a hnědé. To jsou dvě hlavní barvy, pak bílá,
především ty andaluská města. Vždy, když jsem nad ně vyšel, tak jsem viděl
dole bílá města, ať se jmenovaly Andujar, Granada, Malaga, Ronda, Algeciras.
Francii si zase nejvíc pamatuji podle kamenných městeček a zámků, zelená
země i v létě.
Na rozdíl od Španělska, kde v srpnu bylo zeleno jen tam kde
se zavlažovalo a kde se sázeli borovice, co voněly v tom vedru po
pryskyřici. Bud vinice, nebo olivy, případně pastviny a vesničané i před
těmi dvaceti lety na mulách, jedoucích na svá pole, nebo sady. A Francii si
také pamatuji, tedy druhou půli, podle bolavých nohou. Vlastně jižní
Francii, od přechodu Grand Massive, kde jsem začal mít potíže, tak právě
především podle toho, jak jsem se musel přemlouvat a přemáhat, abych
pokračoval dál, alespoň do Lurd, jak jsem si říkal.
Do Lurd jsem se přibelhal, žádný vítězný pochod to rozhodně nebyl, tam se
dal dohromady, překročil Pyreneje pak už jsem vnímal tu krásnou Španělskou
zemi se vším všudy. Horko, sucho, olivy, kamenité hory, sady, pole, městečka
jak ze středověku. Jo, když jsem sestoupil z Pyrenejí, tak jsem netušil, že
jsou to na měsíc poslední zelené hory. Vždy jsem byl zvyklý vídat hory
porostlé lesy do určité výšky a tady najednou byly suché, kamenité. Mluvím o
severním a centrálním Španělsku. No a tak jsem se rozepsal a najednou jsem
tam byl zpátky, v mysli i emočně, skoro po dvaceti letech,