Se zájmem sleduji debatu, kterou čas od času vede na jednom webu člověk, co si momentálně říká „odin1918.” Musím říci, že ač už jsem věkem důchodce, přesto se spoustou jeho závěrů musím souhlasit.
Se zájmem sleduji debatu, kterou čas od času vede na jednom webu člověk, co si momentálně říká „odin1918.” Musím říci, že ač už jsem věkem důchodce, přesto se spoustou jeho závěrů musím souhlasit. A s některými ne. Skutečně si myslím, že docela klidně by mohly být soukromé pojišťovací ústavy, u kterých se člověk pojistí. Tedy opravdu pojistí, nikoliv ne že platí státu daň.
Řeči o tom, že stát je nejlepší garant zdravotní péče, kterou nám předkládají socani, v jejich vývodech prostě neobstojí. Zdravotní péči, jak tak sleduji, konzumují nejvíc lidé, kteří platí nejméně, nejvíce riskují se svým zdravím a mají nejmenší odpovědnost. Docela si umím představit, že jsou privátní společnosti provozující záchrannou službu, které klidně pacienta, co naleznou s infarktem na ulici, například, odvezou do nemocnice, tam je mu zaplacena zdravotní péče jeho pojišťovnou, nadstandard, který bude požadovat si uhradí.
Kdo nemá pojištění, tomu se dostane základního ošetření a jinak nic. Spousta dalších potřebných záležitostí se dají, v takovém případě uhradit jiným způsobem. Fungovala ona péče vždy na základě nadací, dotací, církve tohle plnily z privátních darů, kdy donátoři financovali třeba špitály.
Pořád jsem přesvědčen, že zdraví je především privátní záležitost. Staráš se o sebe, platíš si, jsi svědomitý, pak je asi poměrně lehké zůstat relativně zdravý. Jedná se o způsob života. Pokud někdo kouří dvacet, třicet cigaret denně, zcela určitě se jeho způsob života na jeho zdravotní kondici projeví. Pak je otázkou, jestli skutečně mám povinnost být s takovým člověkem „solidární.”
Nepochybně jsou lidé, kteří potřebují solidaritu po celý život. Ale je otázkou, jestli stejnou solidaritu potřebují lidé, co celý život dělají všechno možné, aby zdraví nebyli. Třeba tím, že fetují, chlastají, nebo se psychicky ničí hazardním způsobem chování a nic nepřispívají. Ti čerpají obrovské částky, opakovaně žijí stále stejným způsobem života a vlastně díky takto nastavenému systému nezbývá na skutečně potřebné.
Stejně tak s kulturou. Kulturu konzumuje jen určitý druh lidí. To je realita. Můžete vychovávat ke kultuře téměř libovolně dlouho, jisté lidí, a je jich většina, prostě ke kultuře nepřivedete. Nemají zájem sledovat dlouhá divadelní představení, náročné filmy, nebo číst vysokou, vycizelovanou literaturu. Taková je realita a nikdo ji nezmění.
Dost dlouho se zabývám amatérskou i profesionální kulturou, abych mohl říci jedno. Lidé, co opravdu kulturu chtějí dělat tak ji dělají. Ať na amatérské nebo profesionální úrovni. Dvakrát týdně se setkávám s lidmi, co mají své povolání a přesto zcela s nadšením hrají divadlo, kde se zkoušejí věci, co produkují profesionální soubory. Včetně živé muziky.
Lidé, kteří chtějí psát knihy, je píší a prodávají. Najdou si svoje čtenáře, stejně jako muzikanti své posluchače a filmaři své diváky. Moje partnerka je scénografka, která mimo toho ještě dělá do výtvarného umění. Dělá tu kulturu v podstatě z lásky k umění. Ovšem je pravdou, že v poslední době i začíná vydělávat peníze, protože už spolupracuje s divadly, které najdou diváka, najdou i příjem, co není založený na státní, nebo obecní podpoře. Ona je dobrá, investovala čas a energii a mezitím se ještě živila něčím jiným.
Nemá miliony, ale má radost ze života, i když jak sama říká, tvoří těžce. I zde funguje solidarita, protože lidé, kteří umění chtějí, jsou ochotni do něj a do umělců investovat dost velké peníze. Konkurence je v této oblasti značná a většinou jsou sponzoři ochotni investovat jen do takových projektů, které se jim zamlouvají. I zde si myslím, že snížení daní, snížení daňové zátěže, do zdravotnických a kulturních zařízení přinese více peněz. Privátních peněz. Že bude méně divadel, méně filmů, méně dobré literatury? Nebude, protože ti, co budou tohle všechno chtít, si k tomu cestu najdou.
Bude možná méně divadel, ale budou více plná. Mnozí, kteří budou doufat, že uspějí, investují peníze do budoucího úspěchu. Založí si divadelní soubor a pronajmou si třeba sál, studio. Pokud zkrachují, udělají místo jiným nadšencům. Stejně jako restaurace, nebo obchody. Mám knihovnu plnou knih, které si koupí jen málokdo. Pokud by mi někdo chtěl proplatit peníze za knihy, co jsem ve svém životě koupil, měl bych se asi dost nadstandardně v příštích několika letech. Někdo ty knihy vydal, já je koupil. Nebyly to milionové náklady, přesto ty nakladatelství fungují. Některé zanikly, některé vznikly. Pokud takhle funguje společnost, je mnohem stabilnější, než uměle udržvaná stabilita.
Jenže já ty knihy chtěl, chtěl jsem je mít ve své knihovně, je to pro mne kultura, kterou vyznávám. Tedy do ni investuji. Nepořídím si třeba Jaguára. Což mi nijak líto není. Místo toho mám knihy, gramofonové desky, CD, DVD. Chtěl jsem knihy psát, pak psát hry, režírovat divadlo, sehnal jsem sponsora, který mne financuje. U knih už ne, tam jsem potřeboval jen počáteční investici, ta se už dávno vrátila. Knihy se dnes financují samy. Nezbohatnu, neprodělávám.
Divadlo je dražší zábava a rozmar. Přesto se našel člověk, co je ochotný tento můj rozmar dotovat. Přišel na řeč, zjistil, že zkouším doma divadlo s lidmi, nabídl peníze. Jestli z toho má nějaký profit, není pro mne důležité. jestli to dělá pro svůj pocit, aby byl sám před sebou dobrý, není pro mne důležité. Důležité je, že bez jakýchkoliv podmínek, financuje, co bych v jiném případě musel financovat sám.
Spousta lidí si neuvědomuje, že jsou jen v zajetí myšlenkových stereotypů, které jim na rozdíl od výše zmiňovaného odina1918, nedovoluje si představit jinou možnost financování zdravotnictví, nebo kultury. Prostě, takhle se to dělá „jinak to být nemůže.” Jenže, může. A přesto lidé nebudou umírat na ulici víc než je dnes běžné, budou chodit v případě potřeby k doktorovi, přesto budou hrát divadla, vycházet knihy a točit se filmy. Neziskové filmy. Muzikanti budou hrát, a ti šťastnější se tou muzikou, psaním nebo hraním, či režírováním budou živit.