Jedu a rvu se o křoví…

Rozhodl jsem se, že dnes vyrazím. Byt svěřím své lásce, duši Bohu a úspěch na cestě sv.Panně Marii, sv.Antonínovi a sv.archandělu Rafaelovi. Patronu putujících a vydám se poutí ke sv.Zdislavě do Jablonného v Podještědí.

Už jsem tam nebyl 25 let. Tak pujdu do Čelákovic, kousek podle Labe do Mělníka a odtamtud do Jablonného. A pak kam dál se uvidí. Odpočinul jsem v tichu domova od lidí, tak zase na pár dní na vzduch. Už jen tak vycházkou, žádné velké tratě. Taková malá pouť s modlitbou a zamyšlením. Už se asi nikdy nevydám pěšky poutí třeba do Svaté země. Už je tomu také hodně let, co jsem byl v Izraeli. V roce 2000. Pěšky jsem tam nešel. Hezky letadlem a pak pěkně pěšky po Izraeli.

Zajímavý „výlet” to byl. Izrael je malý, všude blízko, vedro a napětí v zemi. Toho jsem si tam všiml hned při výstupu z letadla. Všude ozbrojení vojáci, policisté. Chápal jsem ten stav. Židům vlastně nic jiného nezbývá. Být ozbrojeni a ve střehu. Pokud opět nechtějí být seřazeni do kolon a odvlečeni do vyhlazovacích táborů. Arabové by neváhali ani na minutu. Nedělám si iluze.

Uvidím, co téhle cestě řeknou stará kolena. Už loni to bylo tak těsně před hranou. Letos si ulevím, vezmu vozík. Přeci jen je snazší tahat než nosit. Poprvé jsem ho měl v Chile a osvědčil se. Pak jsme ho ještě vylepšil o kočárková nafukovací kolečka, a klouže ještě lépe. I v terénu se s ním dá manévrovat. Takže by to mohlo být zase těsně před hranou. Cesta ukáže.

Podívám se do rodného kraje. Zpět to vezmu zřejmě přes Děčín. Pokud budou kolena sloužit. Dech snad ano, přeci jen nějak se do těch kopců ještě vyškrábu. Kde jsou ty časy, kdy jsem klidně za cestu přešel dvoje velehory? Šumavu, nepočítám. Ještě před osmi lety. Kondice šla dolu. Je to začarovaný kruh. Bolí kolena, chodím málo, chodím málo, přibírám, bolí kolena.

Ujdu pár kilometrů a radši si sednu, abych to nezhoršoval. Nojo, když už je sedmdesátka blíž než šedesátka, tak se asi kondice zas tolik zlepšovat nebude. Už loni jsem byl rozhodnutý, že je to poslední cesta. Doma mi zle není. K moři se mi jet nechce, ani nikam do hor, do pensionu. Byl jsem takhle dvakrát v životě, naposled před jedenácti lety s Justýnou a usoudil jsem, že dvakrát je docela dost.

Kdybych zjistil, že to letos opravdu nepůjde, klidně se vrátím domu a zbytek dovolené budu dělat, co jsem dělal celý týden. Číst, psát knížku, novou divadelní hru, koukat na westerny a jiné odpočinkové filmy. Trochu cvičit. Přemýšlet a občas se zajít podívat do vsi na něco zajímavého. Hlavně vorazit od práce a nabrat síly na další pracovní rok. Když Pán Bůh dá, dožít se další dovolené a vymyslet program na dovolenou.

Probral jsem mapy, nové přikoupil, map není nikdy dost. Sice jsem si zvykl na mapy na iPadu, ale papírová mapa nepotřebuje dobíjet a pokud se roztrhá i roztrhaná poslouží. I když tyhle trasy chodím většinou po paměti. Stačí znát přibližný směr a pokud je cesta dobře značená, dojdu po značkách. Z Prahy do Děčína nenosím ani mapu. Na Klecany do Kralup podle vody, z Kralup přes most po červené k Řípu, pak v Roudnici přes most a na Lovečkovice, Verneřice, Příbram sejít dolu do Těchlovic kolem Bukovky a podle Labe do Děčína.

Vždy v pátek odpoledne, když jsem měl chuť jsem sešel z Bohnic k Vltavě a už jsem pádil. Večer v sobotu, když jsem přespal za Kralupami, jsem byl v Děčíně. Hezká cesta. Kolem 96 km, ya den a půl se to pohodlně dalo. I s obědem. Do Jablonného mi to bude tentokrát trvat déle. Počítám, že dvacet denně dám, víc kolena trápit nebudu, je to kolem vody a pak z Mělníka, něco přes sto kiláků. Tak bych v pátek mohl strávit noc v Jablonném.

A pak směr Nový Bor, Česká Kamenice, přes Starou Olešku, Ludvíkovice do Děčína. Tam bych už také měl jít po paměti. Čechy jsou celkem malé a pokud se drží směr, dřív nebo později, jeden dorazí kam potřebuje. Občas se zabloudí, ale bloudění patří k životu. Nejen na cestě, ale i v životě se občas hledá trochu déle hlavní směr. Jo jo.

 

Chile únor 2005

 

Já, já, já, já, já, já,
já se zrovna touhle cestou dám,
Bůh ví proč a jen Bůh ví kam.

Jedu a rvu se o křoví
a v duchu si říkám přísloví,
že k ráji cesta ta i ta
jde kamením a je trnitá.

 

Napsat komentář