Zítra zas půjdu dál, do jiných končin…

Často mi říkají lidé, že mám velikou vůli, když jsem se dokázal vyrovnat s některými nepříznivými okolnostmi svého života.

Často mi říkají lidé, že mám velikou vůli, když jsem se dokázal vyrovnat s některými nepříznivými okolnostmi svého života.

Obvykle jim namítám, že nikoliv vůle, ale korektivní zkušenost a touha neopakovat staré chyby, mne přivedla, tam kam mne přivedla.

Aby to bylo srozumitelné, jsem na tom, jako většina lidí. Nemám nijak zvlášť silnou vůli, dokonce byly časy, kdy jsem měl vůli zcela nulovou. Byl jsem líný, nespolehlivý, neměl jsem naprosto žádnou motivaci něco změnit. Všechno bylo dobré.

Prošel jsem díky způsobu života poměrně dost tvrdou korektivní zkušeností a dostal jsem strach o život. Takže ze strachu, aby se neopakovaly ty bolestivé zkušenosti, jsem něco málo změnil. Nebylo toho zas tolik. A rozhodně to nebylo všechno ze dne na den.

Ano s alkoholem, kouřením a drogami jsem přestal naráz. Ze strachu, nikoliv že jsem měl silnou vůli. Podíval jsem se za sebe a i když jsem měl oči zavřené, viděl jsem tu zkázu, co jsem za sebou nechal. Podíval jsem se kolem sebe a viděl jsem jen trosky. Stejně tak, když jsem se podíval do zrcadla. Zažil jsem tuhle zkušenost dvakrát.

Abstinovat nějaký čas ze strachu, aby se ono zlé nevrátilo, se dá třeba rok, někdy dva. Nebo nějaký jiný časový rozměr. Stačí přestat a mnohé se zlepší. Ale změnit život, tak aby měl ten život nějaký smysl, už není zas až tak jednoduché.

Musel jsem pracovat od svých patnácti let a nikdo mi nic nedal. Pracoval jsem abych měl peníze, abych neměl hlad, ale práce pro mne měla jen ten smysl, že jsem dostal peníze, které jsem bez lítosti utratil za alkohol a trochu jídla. Neměl jsem ve dvaceti pěti letech po rocích výdělků, které by měsíčně uživily dvě rodiny, nic.

Svým způsobem života jsem potrestal své tělo i svou duši. Způsob života mne „odměnil.” Operace žaludku, později ulcerozní kolitida, psychická labilita. Díky abstinenci se mnohé spravilo, ale mnohé, během těch osm let díky způsobu života přetrvalo. Pýcha a mylný odhad o mých možnostech mě během jednoho roku přivedla do debaklu, který byl jednou takový, než v těch pět a dvaceti.

Z debaklu jsem se dostával pomalu a dlouho. I když jsem toužil se z něj dostat, co nejrychleji. Pochopitelně, jako většina lidí, jsem toužil mít všechno hned, včera už je pozdě. A neměl jsem všechno hned, vlastně měl jsem toho hodně málo. Dluhů a malérů jsem měl nepočítaně. Jógová moudrost praví, že vlastní tělo je nejlepší učitel. Měl jsem zdravotní potíže a zkoušel jsem si na radu svého terapeuta ulevit jógovými technikami.

A tělo mě učilo. Pouštělo mě jen pomalu, ale první takový objev byl, že i malé zlepšení, je-li trvalé, značně ulehčuje život. Takže jsem si tedy ulehčoval život. Pomalu, krok za krokem. Tělo mě učila dobře a bezchybně.

To, čemu mnozí lidé říkají mylně silná vůle, se jmenuje: Touha. Ano, mnozí lidé mají velikou touhu něčeho dosáhnout, dokonce mají i trpělivost a ochotu investovat čas, energii a do svého projektu, jak se dnes říká. Jsou tací, ale není jich zas až tolik. Valná většina lidí má mnohem menší touhu, než jsou si ochotni přiznat. Spokojí se s tím, co mají. Nijak tím netrpí, nechtějí být dokonalí podle nějakých jim vnucených měřítek.

Dokonce je chápu. Většinou se nemusí vyrovnávat s velkými bolestmi života. Což je nakonec dobře. Stačí jim, co mají a netouží mít víc. Aspoň ne tolik, aby tomu dali energii a čas. Nemusí se díky tomu se spoustou negativních zážitků vyrovnávat. Osobně bych si spoustu negativních zkušeností odpustil. Nemyslím, že taková míra mi byla zas až tak prospěšná.

Já jsem v podstatě hodně dlouho žil z podstaty, „ze základního jmění.” Onu podstatu, která byla dost velká jsem během let v dospělosti promarnil. Jako mnozí jiní přede mnou, se mnou a po mně.

Neměl jsem žádnou jinou touhu, než si udělat o něco lépe, než mi v tu dobu bylo. Žádnou myšlenku jsem nesledoval, jen se se choval tak, aby se nevrátily potíže, kterými jsem trpěl předtím. Život se lepšil a bylo v něm víc radosti, než kdy předtím. Ale bylo v něm i smutku dost a to, že jsem ty těžké chvíle zvládal, aniž bych se hroutil a utíkal ke chlastu a drogám, mě naplňovalo vírou, že jdu správnou cestou.

Malé úspěchy se množily. Vztahy se lepšily, rozumění lidem, empatie narůstalo. Úspěch je vždy povzbudivý. Na tom stojí vlastně i lidská psychika. Jsme formováni úspěchem. Máme-li aspoň občas úspěch v nějaké činnosti, žije se nám lépe, život dostává barvu, lépe snášíme zátěž, i občasný neúspěch. Tohle je moje osobní zkušenost a pozoruji, že takhle to mají i moji klienti, kteří se vydali podobnou cestou.

Žít jen pro abstinenci, kdy abstinence je cílem, nikoliv prostředkem ke zlepšení, považuji za velmi nebezpečný způsob života. Odříkání, kterým abstinence nepochybně je, musí mít nějaký smysl. Pokud se stane jen odříkáním bez smyslu, pak se stává jen a jen utrpením, které nic nepřináší.

Hledat smysl znamená, hledat výhody takového způsobu života. Hledat možnosti, jak si polepšit podle svých představ. Abstinence je z mého hlediska prostředek. Prostředek, který se musí opečovávat, udržovat, tak aby sloužil, nikoliv deptal.

Smysl má onen prostředek, pokud přináší zlepšený stav těla a mysli, dobré vztahy s druhými lidmi. Pochopení díky čisté mysli sebe sama. Bohužel, zlepšení, pochopení, další výhody tohoto stavu těla a mysli, přicházejí, ale pro mnohé ne tak rychle a v takové míře jakou očekávali. Mají sice touhu, ale nemají odhodlání a ochotu, čekat a zažívat pomalé zlepšování.

Pak se vrací do starých bolestí. Nikoliv, že neměli silnou vůli, ale neměli touhu udržet, co měli. Nestačí jim, co mají a chtějí zkratku. Malé kroky jsou jim příliš malé a malé úspěchy jsou jim z jejich hlediska na nic. Vrátí se tam, odkud je velmi těžká cesta nahoru. Časem zjistí, že nemají nic a někdy ani už ta korektivní zkušenost a strach nefunguje. A to je asi tak všechno o silné vůli, myšlenkách a touze.Nejen u závislých. Myslím, že je to obecná zkušenost.

Ano, představuji-li si skutečnost, stane se s představy skutečnost. Ale co se k tomu představování musí ještě přidat malých kroků? Kolik musí terapeuti, přátelé, příbuzní přidat přijetí, trpělivosti, podpory a pochopení? Jo jo.

Potulný hráč