Napsala mi jedna manželka, která ke mě chodila krátce do skupiny. Přestala. I to se stává. Považuji její ukončení za omyl.
Napsala mi jedna manželka, která ke mě chodila krátce do skupiny. Přestala. I to se stává. Považuji její ukončení za omyl. Nikdy si nic s klientkami nezačínám, ale docela chápu, že pokud je někdo v nouzi, pak v tom kdo by ji mohl pomoc vidí nadčlověka. Lekne se sám sebe. Nadčlověk nejsem. Jen člověk, který má určité znalosti. Stává se, že zachránci někdy si takhle pomohou ke vztahu. Spíše k sexu. Pomáhají, pomáhají a najednou leží v cizí posteli. Místo pomoci, dojde k využití až k zneužití. Faktem je, že většinou se tohle týká laiků, ale ani profesionálové toho nejsou ušetřeni. Pokušení je velké.
Dopis zní asi takto:
Dobrý večer,
tuhle zprávu prosím berte čistě jako sdělení. Nežádám zatím pomoc, terapii. Jen mi přišlo vhodné, abyste měli jako tým terapeutů, lékařů, nějakou zpětnou vazbu, když se o člověka staráte 3 měsíce a věnujete svůj čas, energii.
To, co se stalo, jsem vlastně vnitřně očekávala, také jsem to při terapii v odpověď na Vaší otázku řekla, ale že se to stane tak brzy, to ne. Můj muž …. začal někdy kolem pátku pít. Bylo to už tak 14dní na spadnutí, ignoroval návštěvu psychiatra, když už tam po mé žádosti zašel, ani si nevyzvedl antidepresíva z lékárny, ignoroval podle mně pro něj důležité terapie, atd.
Dál klasika, žárlení, podsouvání viny, a tak. Důvod se vždycky najde..Teď zabezpečuji byt, opět výměna zámku, asi posté, prožívám neskutečný smutek, i trnu strachy aby sem nešel, hlavně kvůli dítěti.
Nebudu tu situaci dál rozepisovat, jen jsem Vám to chtěla sdělit abyste byl/i v obraze, i když to není příjemná zpráva. Tak to prosím vyřiďte i dalším kolegům z pav. 35. A kdyby se tam nedej bože ožralý objevil a tropil něj. výtržnosti, volejte policii, však to znáte.. Ale myslím, že zas spíš skončí někde na Hlavním či jiném nádraží, apod. Možná tam i někde umře, protože mu lékaři našli vřed, který může kdykoli prasknout. A místo prášků do sebe leje litry alkoholu..
Komu není rady, tomu není pomoci. To platí i pro mne.
Dobrou noc.
To co mi napsala, nebylo veselé. Mění zámek, muže nehledá, nechce se dát ničit jeho pitím. Nepochybně se najdou tací, co by ji odsoudili. Já ne. Chápu, že pokud má malé dítě a trochu odpovědnosti a soudnosti, tak už jen kvůli malému dítěti, to co udělala je odpovědné a nezbytné. Zřejmě nemá potřebu se nechat ničit řevem, zvratky, agresí. Sebe i dítě. Nedivím se ji. Ani já bych tu potřebu neměl. Zachraňovat někoho, kdo dostal šanci, nemá potřebu cokoliv změnit, litovat sebe a vyžadovat ohledy od druhých aniž by sám měl k těm malým dětem ohledy se mi nezdá moudré.
Jsou lidé, co se zcela nemoudře odvolávají na potřeby malých děti, když matka těch dětí, případně i otec, jednoduše a krátce vypakují opilce, feťáka, co nemá pojem o míře, způsobech a chování mezi lidmi běžným. Konečně jak by mohl mít? Když je v tom změněném stavu vědomí, kdy nevidí nic než sebe. Tito lidé tlačí na ty oběti násilí, bezohlednosti a vůbec si ve své slušnosti nedovedou představit, čeho všeho je člověk tohoto druhu mezi nejbližšími, kde si je jistý nejmenším odporem, schopen.
Někdy je největší pomocí onomu opilci, feťákovi, hráči zcela a vůbec nepomáhat. Nechat ho vyspat na rohožce, chodbě nebo nádraží. Případně zavolat policii. Tím ušetřit především děti násilí, kterého oni opilci ráno litují, na hlavu si sypou popel a kají se ze svých činů. V lepším případě. V horším se probere, rozhlídne po zničeném bytě a odebere se spravit si chuť. Bez ohledu na kohokoliv. Jeho absťák je přeci „nesnesitelný.”
Tenhle seriál odstartoval mail, který jsem dostal a ten mail byl z mého hlediska plný výtek, obvinění a neúčelného apelování na svědomí. Apelovat na svědomí pijícího alkoholika, fetujícího feťáka nebo hrajícího hráče se ukazuje stále jako ztráta času. Jeho i vašeho. Tito lidé nikdy nepřicházejí protože naznali, že jejich pití, hra, fetování překročilo míru. Přicházejí pod tlakem okolností kdy dostanou dopis, nebo je k nim pronesena řeč tohoto druhu.
Milý muži, bratře, manželko, sestro, bratře… (Každý si dosadí oslovení podle svého stavu)
mám plné zuby tvého chlastu, tvých stížností na osud, tvého fňukání. Takže, do doby než tohle změníš. (A já nepochybuji, že změna je ve tvých možnostech,) máš u mne zavřené dveře u domu, nemáš místo u stolu a nehodlám s tebou vést jakoukoliv řeč. Tebe milující …
A opět si každý dopíše, vysloví co je třeba. Pokud tohle většina lidí neudělá, potrestá sebe, svoje děti, rodiče. Málokdo tohle dokáže. Chápu matku, že se bojí o život svého dítěte, chápu manželku, že se bojí viny, že jejího muže pro pár korun, nijak zlášť drahé hodinky, či jinou cennost někdo někde na nádraží přepadne, okrade, zabije a nebo zmrzačí.
Ti nejbližší obětují své životy, pro ty, kterým je jejich život zcela lhostejný. A pokud jim není zcela lhostejný pak rozhodně mají podstatně menší zájem o své nejbližší, než oni. Tlak, který se na ty zachraňované vytvoří, většinou způsobí, že začne alespoň zčásti u nich fungovat pud sebezáchovy. Není potřeba obětovat svůj život, jen proto, že okolí to žádá. Má-li někdo takový požadavek na mě, klidně mu dám najevo, že nic jemu nebrání v rámci pomoci, aby nastavil svůj život místo mne. Nechť zkusí a potom může hovořit o vině.
Věk a zkušenosti mi říkají jedno. Pokud někdo dospělý opravdu potřebuje pomoc, vždy ji najde, je v moci téměř kohokoliv aby o příslušnou pomoc požádal a také se tak děje. Opilci bydlící na nádraží, najednou zjistí, že skutečně jim nezbývá nic jiného než Armáda spásy, charita, nebo léčebna. A světe div se dokážou i několik dní čekat na přijetí, stejně tak feťáci.
Nechci aby vznikl dojem, že je nutné každého vyhnat z domova. Jsou i tací, co prostě po rozkopaní dveří ráno uslyší, že takhle to dál nejde a začnou s tím něco dělat, jsou i tací, co zaspí po třetí do práce a zděsí se následků, protože šéf ho už dvakrát varoval. Každý má svoje dno jinde. Všichni co na ně dopadnou mohou a někteří i tak číní, že se z něj zvednou a škrábou se nahoru. Jednou, dvakrát, třikrát. Po druhé, po třetí, po sedmé a už bez potlesku a bez obdivu. Prostě potřebují víc pokusů, a čím dřív přijde pomoc v podobě „přespání na rohožce a nebo nádraží” tím lépe.
Znám člověka, který absolvoval osm léčeb, několikrát byl na dně způsobem, o jakém se málokomu i jen zdálo. Přesto už několik let abstinuje, dochází do terapie. Možná i muž ženy, jejíž mail jsem uveřejnil a doufám, že ona mi nebude mít jeho zveřejnění za zlé, dostane ten správný kopanec a pokusí se po několikáté dostat se ze dna.
Je možné, že už se ona žena nikdy nedopustí „toho omylu„ aby s ním znovu žila, ale on přesto kvůli sobě samému změní svůj přístup k životu. Možná, že ani nádraží, zbořeniště, sklep, žebrota už nic nezmění. Jsou prostě lidé, kteří překročí „Rubikon” a přestane jim fungovat pud sebezáchovy. Ti už svedou jen jedno. Ničit život sobě a všem, kteří v jakési falešné humanitě jim dovolí ničit životy jich samých a jejich dětí, rodičů, sourozenců.
P.S: Odpověděl jsem oné ženě takto.
Vždycky je rada a pomoc. Přijdte ve středu. Kvůli sobě. J.J