Výhodná strategie IV

Od chvíle kdy jsem se seznámil s asertivitou, se bavím tím, že sleduji, jak se mnozí „intelektuálové,” nebo ti, co si na ně rádi hrají, chovají v okamžiku, kdy jsou odmítnuti.

Od chvíle kdy jsem se seznámil s asertivitou, se bavím tím, že sleduji, jak se mnozí „intelektuálové,” nebo ti, co si na ně rádi hrají, chovají v okamžiku, kdy jsou odmítnuti. Rád pozoruji jejich chování, když se dozví. „Milý příteli, přítelkyně, nic od tebe nechci. Ani informace, ani rady, ani přátelství. Prostě nic.” Sleduji jejich údiv, kdy údiv přechází v rozhořčení a posléze manipulaci, která je založena na výhrůžkách a „mravního rozhořčení.”

Tak, nemám nic proti jejich rozhořčení, ani manipulacím, výhrůžkám. Nakonec, za ty si nesou odpovědnost ti manipulanti, emoční rozlad, pokud těm manipulacím umí člověk čelit, také prožívají jen oni. Tedy není nutné se jimi trápit, nebo je řešit. Stačí sledovat, co a jak ti lidé říkají a píší.

Dnes při lekci asertivitě v blázinci, jsme si právě zkoušeli odmítnutí, za pomoci ignorace jakékoliv nabídky čehokoliv. Ať už se jedná nabídku rozdávačů letáku, nebo pozvání, případně, co s tím, když se mi snaží někdo druhý vysvětlit, že pokud se nebudu chovat jak on si přeje, že bez něj můj život nebude prosperující a já budu bez jeho přítomnosti nešťastný. Tohle už jsem několikrát v životě zažil, už se mi pár lidí snažilo dokázat, že bez nich jsem ztracený a nemohu to nikam kloudně dotáhnout.

Těmhle lidem jsem vždycky nakonec řekl. „Jo jasně, jsi přesvědčený, že bez tebe jsem ztracený a chceš mi pomoci. Jenže já si myslím, že se obejdu nejen bez tvé pomoci, ale dokonce i bez tvé přítomnosti.” A nic jsem na těch lidech nechtěl. Pranic. Měl jsem problémy, dokonce jsem je na rozdíl od toho komentujícího, co se mě v komentářích snažil přesvědčit, že bez chlastu to nejde, jsem nechlastal, ani nefetoval a nakonec jsem problém s čistou hlavou vyřešil.

V tom právě spočívá ten mýtus, že pijí jen lidí co mají problémy. Většina lidí, co má problémy, nepije, nebo aspoň ne tolik, aby jim pití znemožňovalo řešení. Pijí i lidé co nemají problémy a lidem, co je mají a litují se a jsou líní je řešit, ty problémy narůstají a jejich problémy jsou jen zástěrkou pro další pití a další fetování a zároveň pro další a další nikdy neutuchající sebelítost.

Chce-li se někdo litovat, pít a fetovat, nechť tak činí. Nakonec, jeho děti nejsou moje děti, jeho žena není moje žena a nechám ho činit, co uzná za vhodné. Ano, má pravdu ten komentující, každý z těch závislých je strůjcem svého osudu a jeho poměry jsou jen výsledkem jeho chování. Má-li pocit, že je někdo odpovědný za jeho štěstí, pokud tím odpovědným nečiní mě, nechám ho při jeho mínění. Ať si svého ukřivděného pocitu užije.

Tito ukřivdění, co musí pít, fetovat, sice umírají asi o dvacet let dříve, než běžná populace, používají takové ty „vtipné” racionalizace: Tělo musí do hrobu zhuntované. Což v hospodě u pátého rumu a čtyřicáté cigaretě zní zvlášť optimisticky. Ale nakonec, mají jen co si přejí. Jsou i tací mezi námi, co říkají. „Čím dřív, tím lépe.” Mají namysli ten hrob pro ty zhuntované. Prý když brzy umřou, má od nic rodina klid. Něco na tom bude.

Měl jsem svého opileckého tátu rád, ale když umřel, byl jsem sice smutný, jenže zároveň ze smutkem přišla úleva, že už nebudu poslouchat jeho opilecké kecy a nebudu se muset kdekoliv v Děčíně ohlížet, kdy se vynoří můj nalitý táta a bude dělat ostudu kam se jen hne. A já zas budu terčem, tichého, či otevřeného posměchu.

Vrátím se ještě k té strategii: „Nic na tobě nechci, nic od tebe nechci, nezajímají mě jak tvé názory, ani tvé postoje. Nehodlám ti vyvracet tvá tvrzení. Nemám k tvé osobě žádné požadavky. Jednoduše mlčím, než změníš způsob a tón řeči a své chování.” Zkoušeli jsme tuhle techniku na asertivitě a jeden klient řekl hezkou větu.„Když ho beze slova a jakéhokoliv očního kontaktu minu, mám pocit, jako bych ho vymazal.” Bylo to, když měl ignorovat v nácviku právě člověka, který mu chtěl vnutit letáky. Začne se třeba nácvikem míjení podomního prodavače a může se končit nevěrnou manželkou, manželem.

I tam lze té manželce/manželovi říci. Nic od tebe nechci, nic nechci vědět, nic nechci slyšet, zařídím se podle sebe a svých potřeb a ty si žij, mluv, chovej se podle svého uvážení. Pochopitelně, když na druhém nic nechcete, dáte mu svobodu, pouze si hájíte svá práva a životní prostor, velmi rychle zjistíte, že je to tomu druhému krajně nepříjemné. Ztratil svou potřebnost a moc. Vymažete ho. Může mě trápit, ale také nemusí, že je mu to jedno. Jenže tohle nebývá jedno skoro nikomu.

Tímhle způsobem doslova vymažu ze svého života ty, co mi chtějí sdělovat své pravdy, prodávat krámy, co k ničemu nepotřebuji, nebo mě nutit žít způsobem, který mi nevyhovuje. Nastane-li jejich mlčení, pak neposlouchám názory, se kterými nejen, že nesouhlasím, ale které nijak ke svému spokojenému životu, mezi druhými lidmi k ničemu nepotřebuji.

Většina lidí má pocit, že nesmí být u druhých za hlupáky. Jenže pokud ze mne někdo dělá hlupáka, aroganta, člověka, ke kterému nemusí mít nijakou úctu, pak já osobně nenacházím žádný důvod, setrvávat ve společnosti těchto lidí, nemusím plýtvat energií na jejich změnu, k přesvědčování, aby si zlepšili svůj osud. Respektuji jejich volbu. Pouze se nedám jimi ničit. Dají-li se jiní, těch je mi líto, ale i oni mají možnost se pokusit si zlepšit svůj úděl.

Začal jsem rádoby intelektuály, protože ti obzvlášť těžko nesou, že existují lidé, kteří jsou schopni žít bez jejich knížecích rad, dávaných spatra okolí, které by je mělo bez výhrad hltat. Pár takových lidí jsem v životě potkal. Několik mě jich i dokázalo okouzlit, ovšem jen do toho okamžiku, než se ukázalo, že jejich víra, se nerovná s jejich skutky. Zažil jsem zklamání. Zklamání je velmi nepříjemná emoce a těžko se s ní lidé obecně vyrovnávají. Těžko, ale skoro vždy ano. Skoro všichni.

I já jsem se vyrovnal s mnohým zklamáním, které jsem si způsobil zbytečně nadměrnou vírou v některé lidi. Vyrovnal, poučil a tím pádem na tom ani neprodělal. Život jde dál, protože dokud jsem naživu, žít se musí! Jo jo.

Share and Enjoy !

0Shares
0 0