Po dlouhé době jsem vstával do tmy. Nijak jsem s tím neměl problém jen jsem tu skutečnost uvědomil. Minulý týden ještě bylo příšeří. V klidu jsem si posbíral věci a šel do práce.
Po dlouhé době jsem vstával do tmy. Nijak jsem s tím neměl problém jen jsem tu skutečnost uvědomil. Minulý týden ještě bylo příšeří. V klidu jsem si posbíral věci a šel do práce. Čím jsem starší, tím méně spěchám a stejně jsem nakonec všude včas. Nevím jak se děje tahle skutečnost, ale tomu tak. Vůbec od dob kdy jsem přestal nosit hodinky, a protože postupujícími léty a dioptriemi na čtení jsme líný vyndavat brýle abych se podíval na mobilu kolik je hodin, tak si čas kontroluji na zastávce tramvaje. V tramvaji a nebo na pouličních hodinách. Jeden můj kolega u plavby říkal, když jsme se ho ptali z jakého důvodu nenosí hodinky? ,„Hodinky má každý a můžu se zeptat, nebo se podívám na hodiny na nároží.” Měl pravdu. Je to tak. Na hodiny na nároží vidím a jaký je čas, taky vědět pořád nemusím.
Tedy nechvátám, všechno stíhám, zřejmě díky tomu, že v klidu se člověk dopouští méně chyb. V mládí jsem byl ,”rychlík. ” Všude jsem musel být první a stále jsem závodil. Naštěstí mě to přešlo. Už se jen tak usmívám nad tím co všechno bylo důležité a jak ono důležité pominulo. Cestou do práce jsem myslel na jednu svou známo, která se na jaře seznámila s mužem svých snů. Aspoň tak se jí tehdy jevil. Po relativně krátkém čase se už nejevil jako úplně vysněný, ale vypadal, že by mohl být trochu pro život. Měl několik maličkých chyb. Jako každý z nás. Sledoval jsem jak se ty malé chyby v jejích očích jevily jako velké chyby a opakovaně se rozcházeli a zase scházeli.
Až se doscházeli. Minulý týden ji oznámil, že se vrací k bývalé ženě. Divila se. Na celé kolo. Já jsem se divil méně. Sledoval jsem ten vztah z dálky a občas jej se mnou konzultovala. K její cti je nutno říci, že udělala vše aby vyhověla a zachovala si přitom tvář a dala mu možnost aby i on vyhověl a zachoval si tvář. Docela se ji nedivím, že zuřila a zuří. Také bych zuřil, kdyby mi nějaká ženská tvrdila, že prodává dům, kvůli tomu aby se mnou mohla žít Já ji v ve svém domě nebo bytu připravil místo i pro její děti a nakonec se za pomoci SMS dozvěděl, že je konec a vrací se k bývalému muži kvůli dětem.
Bylo mi ji líto. Nesoudím toho chlapa, ono není jednoduché se nastěhovat k cizí ženský, konečně to jsem udělal v svém mládí asi dvakrát, že jsem u ženské bydlel, ale až takhle mystifikovat, tomu se tedy dá říkat odvaha. Nebylo to nic moc , nastěhovat se k ženský. Byl jsem tam pořád jak na návštěvě. Za úplně nejlepší považuji, když si najdou nebo koupí společné bydlení a mají možnost si spolu zařídit domácnost. Takže nastěhování k někomu bych dnes nerisknul. A když už bych to slíbil, udělal bych tu věc a mělo by to skončit, nechal bych se vyhodit a odešel bych „uražený.” Tedy možná. Vím že zhrzená ženská, zklamaná ve svých pozdních nadějích bývá horší jak tornádo. Navíc takové chování a jednání vyvolává neskutečné ponížení u druhé strany. Přesto,že rozhodně prvotním úmyslem není pokus o ponížení. Leč druhá strana tuhle situaci tak prožívá. Velmi často, a to nejen ženy, ale i muži. A tornádo sviští.
Moc se nedivím, že v takovém případě lidé touží po pomstě, po zadostiučinění. Jestliže se o postu pokusí v afektu, většinou se dopustí tolik chyb a omylů, že ona pomsta padne na ně. Navíc jsou předmětem výsměchu druhé strany. V případě, že si dají na čas a chovají se podle hesla: „Pomsta je pokrm, co chutná nejlíp studený.” Nechají vychladnout vášně a pak onu pomstu provedou, je to také malér. Většinou za onou touhou po pomstě je skrytá touha po návratu „starých, krásných času, kdy ten dotyčný, dotyčná byli s ním a díky mnohem propracovanější postě toho už nelze dosáhnout. Tak mi většinou nepřipadá nápad z pomstou zrovna ten nejlepší.
Zas se mi jeví, že mstít se není asi to nej… Udělal jsem několikrát takovou zkušenost, dosáhl-li jsem zadostiučinění, pak jsem měl ono zadostiučinění a nic jiného. Dlouho mi ta radost nevydržela. Tak třeba má známá, získá klid a bude cítit, že chlap, co ji takhle vyšplouchl ji dal informaci především o sobě a nikoliv o ní. Máme samozřejmě jako lidé tendenci předpokládat, že ti druzí nás nechtěj, neb jim nesme dost dobří a vlastně někdy zapomínáme na skutečnost, že i oni mají svoje důvody, pro něž s námi nechtějí být. Jejich důvody, co jsou pro nás těžko pochopitelné, vhledem k tomu, že sami sebe máme tendenci vidět jako neposkvrněné beránky, co jsou vzorem všech ctností. Jo, když se nám ten sebeobraz zbortím nastanou potíže s pravdou.
Pravda je hořká, většinou. Pokud se nejedná o pravdu, jež nám ukazuje přívětivou tvář. To je ovšem málokdy. Tenhle pohled na přívětivou tvář je poměrně vzácný. Většinou musíme pečlivě budovat sebeobraz co je v těch nejzářivějších barvách. Ty se jen lesknou. Když už jsem u barev a barevnosti, po včerejšku, kdy jsem dočetl „Na křídlech tornáda.” přestal jsem mít nějaké zvláštní mínění o svých rádoby literárních výtvorech.
Nevím, nevím jestli je moje fantazie natolik barevná abych dokázal ztvárnit život a lidskou mysl v literárním útvaru fantasy jako Žampach. Je skvělý. Sice jeho doména je zabíjení a láska, což v jeho podání stejně jako v Sapkowského je provedeno dokonale. I když, jestli je v něčem Sapkowski lepší než Žampach, pak ve svých ženských postavách. Je vidět, že ženské má Sapkowski aspoň literárně v malíku. Z mého hlediska je Žampach v tomhle slabší.
Vůbec Yennefer, je skvěle napsaná ženská postava. Milující žena se vším všudy. Rozmarná, hysterická, chytrá a krásná. Šílená kombinace. Pár takových jsem znal. Byl to běs, jak jsme říkávali u plavby. Znal, a znal jsem i takové co si na ně hráli. To bylo potom moc špatný kino. Není nic trapnějšího než pohled na člověka, co něco nebo někoho hraje a není sám za sebe. Tím nemám na mysli herce a herečky, co jim je komedie povoláním. Ti mají v popisu práce vytvářet divadlo a kino, ale ten amatérský zbytek je někdy otřesná šmíra. Vůbec nejradši mám takové ty, co předvádějí vášně a je v nich tolik vášně asi jako v tající ledové kře. Ta se taky vydává za teplou vodu.
Taková nefalšovaná hysterka, co buď ničí, co ji přijde pod ruku, když se rozzuří a nebo chlapovi skoupí celý krám, když ho miluje, je podstatně zábavnější. Fakt je, že život s nimi je někdy malinká potíž. A vždy rád uvítám oddechový čas, po om co odfrčí za zvuku připomínající start raketoplánu, než zase na nějakou narazím. Nakonec plavat přes English Channel je pro některé lidi zábava, ale nedělají to pořád. Jen někdy.
Jednou za čas krásná a rozmarná hysterka, patřičně inteligentní umí zpestřit život. Sice znám i hysterky, co zrovna nerozbíjejí můj porcelán po mamince, jako jedna z mých manželek, ale ty nejsou méně ničivé a zábavné.. Umí zavařit stejně, jen to není sopka, ale zemětřesení.
A zemětřesení není zas až taková zábava. Zažil jsem ho v Řecku spící v olivovém háji. Několik vteřin se klepala země a třásly se stromy. Bál jsem se. A vlastně až po chvíli mi došlo, že to bylo zemětřesení. Jenže ten živočišný pudový strach kdy ztrácí člověk to nejzákladnější pod sebou a tím je pevná země je nepopsatelný.
Právě u Yennefer jsem měl pocit, že to je vše dohromady. Vulkán i zemětřesení. Tu mohl vydýchat snad jen ten mutant Geralt z Rivie. Já naštěstí jsem takovou nepotkal. Jen jedno nebo druhé. Ale ono obojího jednotlivě bylo i tak dost. Zase nic o Linuxu. 🙂