Oznámila mi včera večer Markéta, že do té nemocnice bude muset jít. Nemám z toho radost, ale doufám, že to k něčemu bude. Těšil jsem se že se uvidíme v Praze.
Oznámila mi včera večer Markéta, že do té nemocnice bude muset jít. Nemám z toho radost, ale doufám, že to k něčemu bude. Těšil jsem se že se uvidíme v Praze. No pokud bude s tím souhlasit, pojedu za ní. Bránila se tomu. Nechce abych ji viděl v tom stavu. Rozumím ji. Také jsem nebyl šťastný, když jsem ležel jako Lazar, jako Lazar jsem vypadal a všichni mě utěšovali, že to pomine. Pominulo, ale než to pominulo, užil jsem si. A jak zjišťuji, tak Markéta si „užívá” Možná ještě o něco víc.. Život je někdy zapeklitý. Ona není naštěstí, žádná fňukna a někdy se mi zdá, že se snaží až příliš sama všechno zvládnout.
Mám v úctě lidi, co si snaží poradit pokud možno sami a myslím, že to není vůbec špatný přístup k životu. Žádají o pomoc v okamžiku, kdy skutečně potřebují. U Markéty mám pocit, že žádá, nebo spíš snáší pomoc až když už je všechno na hraně. Když ji srovnám s některými hysterkami, které se hroutily při sebemenším náznaku, že jim nevěnuji tolik pozornosti kolik ony považují za nutné a žádoucí, a když jej nedostaly během pěti vteřin, končily vztah pro mou „laxnost a necitlivost.” Markéta v tom srovnání jednoznačně vede. Tak si říkám proč zrovna taková ženská jako Markéta musí mít tolik trápení. Život je někdy opravdu pro někoho občas dost těžký.
Navíc je to taková křivka, která jde teď dolů. Jeden můj známý prožívá dost těžké chvíle. Amputovali mu prst na noze. Má cukrovku. Doufá, a já s ním, že mu nebudou muset amputovat nohu. Není žádný stařec a amputace nohy by byl dost velký problém v jeho osobním i odborném životě. Dumal jsem nad tím jak s e s tím bude vyrovnávat. je to hodně akční člověk, jak je ve zvyku a v posledních letech říkat. Dost jsem dnes ráno o tom přemýšlel, že přes ty čtyři operace, které jsem v mládí prodělal, jsem se celkem v kondici dožil toho čeho jsem se dožil. Moc jsem si neuměl představit, a ani vlastně neumím, že bych chodil o holi. Třeba mě to čeká. Jak stárnu sleduji lidi vyššího věku, jak ztěžka nastupují do tramvaje, a představuji si je v mládí, kdy pravděpodobně ani jeden z nich nedokázal domyslet, že budou se nesměle rozhlížet a očekávat jestli je někdo pustí nebo nepustí sednout. Stárnutí není vždy veselý závěr.
Líbila se mi včera debata na skupině o tchyni. Jeden klient si pochvaloval, že mu tchyně vrátila klíče od branky se slibem, že už nepřijde protože ji nechtějí svěřovat děti. Tchyně je uražená, že jeho matce bez problému, ji ne. Protože ona klidně podle sdělení děti dá hlídat nějakému děvčeti kolem šestnácti let. On má strach a ona se cítí dotčena, jejich nedůvěro v její pečovatelské schopnosti. Líbila se mi Irenina poznámka, že na jeho místě by ji řekla. „Ve vaše schopnosti se postarat o děti nepochybuji, ale když svěříte dítě cizímu, tak o jeho schopnostech pochybuji. Bojím se o svoje děti.” Nakonec pochopil, že ona má jeho děti ráda, pouze jen nedomýšlí strach rodičů. A oni nedomýšlí, že je stárnoucí osamělá žena, která chce být užitečná svým vnukům. I když ne všechny její rozhodnutí jsou zcela šťastné.
Navíc podle vyprávění se jedná o dámu, která má svoje představy o „normálním způsobu života” Ten vnucuje svému zeťi i dceři. A naráží. Zcela určitě to myslí dobře. Navíc můj klient ještě na její návrhy reaguje jako na projev agrese vůči sobě. To někteří abstinující alkoholici tak mají, že na určitý druh zábavy reagují nepřiměřeně a nejsou schopni v určitém čase pochopit, že mnozí lidé , spíše většina těch kteří nejsou závislí nedokáží domyslet následky, pokud by oni přijali jejich návrh. Musí se učit odmítat bez projevů agresivity a obviňování těch druhých, že je chtějí zničit. Většinou nechtějí nikoho ničit, jen nedomýšlejí, nebo nevědí.
Také jsem se takhle podobně choval, odmítal jsem s pocitem uraženosti, proč ti lidé nechápou, že je to pro mne ohrožující? Měl jsem jim za zlé, že neberou vážně moje vysvětlování. Nakonec jsem se zklidnil, nikomu nic celkem nevysvětluji, pouze většinou pokrčím rameny a řeknu něco v tom smyslu. „Ale vždyť víš, že tomuhle nijak zvlášť nefandím ani neholduji a není to pro mne ten vysněný druh zábavy.” Lidé se s tím obvykle smíří a je klid. Pokud nesmíří, musí s tím žít jen oni sami. Tchyně si žije po svém, můj klient se svou manželkou, která jej mimochodem v tom způsobu života bezvýhradně podporuje, také po svém a pouze musejí pochopit časem, že co je pro jednoho děsná zábava, pro druhého může být smrtelná past. A že to jde bez nějakého zvláštního vypětí sil a argumentace. Prostě se tolerují a respektují ve svých potřebách.
Líbil se mi v dnešních Lidovkách článek o Eskymo Welzlovi. Dobrodruh, který to slovo vrátil do onoho významu jaké má. Tenhle člověk je skutečně jediným mým vzorem. Myslím, že projít s poníkem Sibiř, žít třicet let za polárním kruhem,, stát se náčelníkem Eskymáků, tomu se dá říkat kariera dobrodruha. Skutečného dobrodruha. Odešel za svobodou a našel nový domov, kde skutečně se sžil s prostředím a obstál v něm. Nevyznal se v mapách a nezabloudil, dorazil kam měl. , řídil se podle hvězd a slunce a cestoval po celém severu. Jednoduše uměl Vždycky mě skutečně fascinovala jeho cesta přes Sibiř. Ten chlap prostě si usmyslel a vyrazil a došel. Pomalu, krok za krokem a najednou byl na Zlatém Severu. Tomu se říká osud.
Situace se mění každým okamžikem a to nejen na vojně, ale i v životě a možná, že Markéta nebude v nemocnici, ale u mne. Tak pokud by tohle vyšlo, budu rád. Mám ji rád na očích.