Dorazil jsem domů, dřív než jsem očekával. Původně jme měl v úmyslu se zastavit v knihovně, pak v prodejně obuvi VivoBarefoot, ale nakonec jsem cestou domů se rozmyslel a nechal vše na zítra.
Dorazil jsem domů, dřív než jsem očekával. Původně jme měl v úmyslu se zastavit v knihovně, pak v prodejně obuvi VivoBarefoot, ale nakonec jsem cestou domů se rozmyslel a nechal vše na zítra. V poledne, až sním ty dobroty, co jsem nakoupil, vydám se za poznáním. Jak do knihovny, tak do prodejny. V obou prostorách se doufám dozvím něco nového, zajímavého.
Stejně jako se dozvídám, když si nainstaluji OpenIndiana, k tomu textový editor Emacs a zkouším, co to umí. Zdá se, že nějaký čas odpočinku, jak od OS Solaris, tak od Emacsu, mi jen prospělo. Znovu se metodou pokus omyl učím, jak s obojím pracovat a zacházet. Co to vlastně opravdu dovede, co nevím. Jak se učím tyhle věci, odpočívám. K tomu jsem zavedl zase pokusy cvičení s vlastní váhou na TRX, abych měl sílu. Položím se co do nejobtížnější pozice, pokusím se vytáhnout, co nejvýše. Old school siláci, tuhle metodu doporučují. Třeba budu mít zase sílu jako kdysi. Teď jsem slabý jak gruzínský čaj. A že ten je slabý. Nikdy mi moc nechutnal
Učit se Emacs je skutečně jen zábava. Zatím pořád preferuji editor VIM, protože ať dělám, co dělám, zdá se mi mnohem efektivnější, než jakýkoliv jiný editor.Tady si jen hraji. Na psaní, je ten editor Emacs poněkud těžkopádný. Už několikrát jsem s ním začal, ale nakonec ho opustil, protože se sice dá nakonfigurovat, jenže se mi ta konfigurace oproti editoru VIM, zdá poněkud těžkopádná.
Krokoměr mi dnes, bez nějakých procházek ukazuje, že jsem jen tak po blázinci, přestupech MHD a po bytě nachodil víc jak 6000 kroků. Což je potěšitelné. Zase ti dobří trenéři říkají, že 6000 kroků za den je základ, aby člověk nepřibíral. Což se mi bez jakékoliv námahy daří. Jsem rád, že ani nemusím myslet na to kolik jsem ušel a jen si večer synchronizuji krokoměr s Garmin connect a vím kolik jsem ušel. Zatím mám průměr sedm km denně. Dnes málo, ale zítra zase naskočí pár kroků, takže se zlepším.
Nedal jsem si větší cíl jak osm tisíc kroků. Dočetl jsem se od jednoho gentlemana, že víc jak čtyři kilometry v chladnu nemá smysl. Nevím, co je na tom pravdy, ale vím, že když jsem chodil denně čtyřicet km, tak se váha v určitém bodě zastavila a už jsem nehubnul. Prostě organismus si sám řekl, co chce. Hodně jsem chodil, hodně jedl, vlastně jsem trénoval chůzi na velkou vzdálenost. Bohužel, jediný výsledek je, artróza v kolenou.
Na stará kolena, jsem rád, že bez potíží denně ujdu patnáct kilometrů rychlostí kolem osmi km v hodině. Tedy bez ruksaku a v kuse. Jo, kde by mě napadlo, že patnáct km bude pro mne docela dostačující. V padesáti jsem považoval třicet km za poměrně běžnou procházku, tak na odpoledne. Pozdní odpoledne. Ve tři jsem vyrazil, v sedm byl doma. A to jsem se podle tehdejších svých měřítek loudal. Vyrazil jsem na Ludvíkovice, Kámen, Býnovec, Růžovou, Kamenickou stráň a zpět. Nebo do Hřenska po hřebenech, po červené značce a po silnici domů. To dávalo kolem třiceti, pět a třiceti km. V džínách a košili, ani do sportovního jsem se nepřevlékal. V polobotkách na nízkém podpatku. Protože v těch se mi chodilo nejlépe.
Tak, hezky se na to vzpomíná, ti co mě znají, vědí, že si nevymýšlím, pár jich to se mnou zkusilo, ale většinou jen jednou. Moc je nebavilo kráčet osmikilometrovou rychlosti, ať do kopce, nebo z kopce. Olda Minář se mnou šel jednou po dobu pěti dnů z Kraskova u Sečské přehrady do Děčína, což je bratru víc jak dvěstě km a po pěti dnech, docela rád ve Verneřicích nasedl na autobus a těch 16 km přes Bukovku, Těchlovice a Boletice do Děčína už nedal. „Prý spěchá,” Povídal. Kecal, pršelo a ty kilometry v dešti už mu byly dlouhý. Olda byl kus. A cestovat s ním pět dní byl zážitek na celý život. Ale pravdou je, že těch pět dní držel krok. Na nováčka docela výkon. Mě bylo 38, jemu 24.
Jo, už je to let. No, Bohu díky, že mohu aspoň ještě, co mohu. Koupím zítra Barefooty, uložím je zatím do botníku, dokud nemrzne, není problém chodit bos, až začne mrznout, budu je mít v pohotovosti v tašce, abych zjistil, kolik toho vydržím, a když to bude vachrlatý, nazuju botky a budu kráčet dál vstříc zářným zítřkům.
Dnes, když jsem vystupoval z auta, jak mě kolegyně vzala do Kobylis, pán s dvěma malými dětmi pravil: „Koukněte na něj, klobouk,dlouhý vlasy, bos, to asi bude dárek.” Jsem se otočil, zeptal se jestli s tím vším má nějaký problém, a slíbil mu, že pokud má, doporučím mu nějakého schopného terapeuta, aby se z toho zmatku dostal. Nereagoval. Zřejmě se před vnuky styděl. Jo jo.