Odpadla mi dnes v blázinci jóga. Přihlásil se minimální počet pacientů a navíc jeden přišel pozdě, takže jsem ji zrušil. Místo toho jsem odpočíval a vzpomínal na cestu na Gibraltar.
Odpadla mi dnes v blázinci jóga. Přihlásil se minimální počet pacientů a navíc jeden přišel pozdě, takže jsem ji zrušil. Místo toho jsem odpočíval a vzpomínal na cestu na Gibraltar. O svých cestách mám někdy bdělé sny. Sedím, nebo ležím a jen tak mi naskakují útržky z cest. Z ničeho nic jsem ve francouzské vesnici v horách, spíš v kopcích, než v horách nad Lyonem, kde jsem odbočoval do centra Francie, protože jsem nešel nejkratší cestou. Myju se v kašně, která je snad v každé francouzské vsi, přijde ke mě chlap něco mi říká, nerozumím mu, ukazuji mu lístek na kterém mám francouzsky napsáno, kdo jsem, kam jdu a tak se ptá: „Po rusky panimáješ?” Říkám rusky, „Da panimáju i gavarju.
Směje se a říká Nu vot, čaja v chatke chočiš popit. Přijal jsem pozvání na čaj a vyklubal se z toho oběd a dvouhodinové ruské povídání, protože on byl potomek bělogvardějské rodiny, co utekla před bolševikem do Francie a v rodině se po tři generace pěstovala znalost ruštiny. Kultivovaný člověk, vzdělaný, jak některé ruské rodiny bývají.
Nebo jdu po vedlejší silničce dole na jihu Francie kolem statku, potřebuji vodu, tak o ni prosím, a je z toho posezení u oběda, protože byla neděle a u stolu tři generace. Rodiče, jejich děti a vnuci. Když jsem to vyprávěl znalcům Francie, říkali mi že jsem měl skutečně štěstí, protože to je něco, co už je málokde ve Francii možné zažít. Stolování celé rodiny . Nevím, nejsem znalec Francie a ten měsíc, který jsem v ní strávil a poznal jsem ji tím, že jsem ji od severu k jihu prošel a pak zpátky projel stopem je už patnáct let vzdálená. Ale oběd byl bezva a sýr na konec vynikající.
Po těch letech mi znovu naskakují obrázky, jak jsem třeba ve Španělsku šel kolem zavodňovacího kanálu, plného čisté průzračné vody, kterou jsem bez obav pil. Šel jsem těšil jsem se z toho, že nemusím po silnici a najednou jsem zjistil, že zavlažovací kanál mízí v tunelu. Takže jsem šel asi přibližným směrem a z ničeho nic jsem objevvil starou na skále postavenou pevnost jak vystřiženou z rytířských románů Waltera Scotta. Rozdíl byl v tom, že byla v provincii Kastilia ve Španělsku. Nebo mě uchvacovaly kláštery na kopcích, co vypadaly jako pevnost. Tyčily se v krajině nad horizonntem a měl jsem pocit že vidím film o středověku.
Napsal jsem několik povídání o cestách, ale vždycky vlastně zjistím, že nemám chuť psát cestopis, že mě nejvíc baví právě takovéto přehrávání toho vnitřního filmu, který mi běží. Cesta na Gibraltar měla spoustu zvláštností. Měl jsem poměrně mizerné boty, díky tomu poustu půchýřů, ty jsem vždy propíchl, přelepil a šel dál.
Dostal jsem na cestu údajně velmi kvalitní ruksak. Byl hezký, nepromokavý, dobře se nosil. Měl pouze menší vadu. Trhaly se mu popruhy. takže jsem zakoupil velikou jehlu a nit a občas popruhy přišíval. Zábava. Pak se mi ty mizerné boty začaly rozpadat, takže i ty jsem vyspravil. To už mi puchýře nedělaly, ale zase do nich teklo a dostávaly s e do nich kamínky a prach.
Neměl jsem moc peněz a oproti své poslední cestě po Kanadě, nebo předtím po Portugalsku, kdy už jsme byl na tom tak, že jsem si klidně v Portugalsku zaplatil taxíka na letiště, když jsem nechtěl jít přes nejdelší evropský most přes řeku Tejo u Lisabonu, který vůbec není pro chodce a už jsem neměl čas obcházet. Na cestě do Gibraltaru jsem žil skutečně hodně skromně. Žádné obědy v restauracích pod kaštany nebo platany jako v Portugalsku, žádná pizza v indiánském městečku v Lyttonu, v Kanadě kde jsem byl v pizzerii jediný běloch. Ovšem starali se o mě pěkně. Cestou na Gibraltar jsem tedy žil skromně a osvědčoval jsem dovednost z mála vytěžit hodně. Tuhle vlastnost jsem podědil po svých selských předcích hlavně z matčiny strany.
Moje matka dokázala ušetřit peníze i v tom případě, že jí táta žádný nedal a ona ze svého platu uživila nás děti, hlad jsme neměli. Pouze jsme žili hodně skromě. Tehdy v roce 1993 tahle schopnost při putování po západní Evropě se hodila. Nestěžoval jsem si. Na zpáteční cestě jsem boty zahodil, v Malaze jsem si koupil laciné tenisky, na stopování jsem nepotřeboval extra boty, a bylo vystaráno.
Stejně jsem měl drzost. Spát pod celtou jako přístřeškem. Stan to byla změkčilost. Až po letech kdy jsem si koupil stan jsem zjistil co času bych jeho stavěním ušetřil, protože jsem vždy večer musel najít místo, které bylo klidné bezpečné a ještě aby se dal mezi stromy udělat přístřešek. Víc námahy, než se stanem. Pokud jsem nespal v nějaké autobusové čekárně. Tři a čtyřicet let a žil jsem na cestě jak dvacetiletý. Inu tam jsem zjistil, že šetrnost a odolnost není vždy výhodná vlastnost. Ubírá čas a síly. Ale zase jsem měl svou hrdost, že nejsem rozmazlený. Hrdost něco stojí.
Nebo se mi vybavuje cesta přes Švýcarsko, kam jsem se dostal, když jsem se vracel domů z jedním Švýcarem, který mě naložil u Nice a vzal až na švýcarské hranice. Švýcar, který neuměl německy, jen francouzsky, ale nevadilo nám to, byl v mém věku a pouštěl stáré fláky od Beatles, Stones a tak jsme zpívali, pokud jsme znali, sem tam něco prohodili směsí francouštiny a němčiny, uměl německy asi jako já francouzsky a po pěti hodinách cesty jsme z Nice byli na Ženevou. Zůstal před hranicema, protože si dal cestou pivo a nechtěl riskovat.
Zřejmě se to ve Francii nebralo tak přísně jako ve Švýcarsku. Na hranicích jsem prošel palbou „inteligentních otázek” položených zřejmě stejně inteligentními celníky. Ptali se mě jestli pašuju drogy, zvířectvo a tak. Možná chtěli vědět jestli nemám žirafu v ruksaku.
V testu inteligence jsem obstál a byl vpuštěn do Švýcarska. Moc se mi tam ty necelé tři dny co jsem tam strávil líbilo.
Prý jsou chladní a odtažití. nevím, ke mě byli milí, vozili mě kam jsem si přál, dokonce jeden mě zavezl ke směnárně abych si mohl vyměnit španělská pesa a francouzské franky. Německé marky jsem škudlil. Za drobné jimiž jsem chrastil v ruksaku jsem dostal celých dvacet švýcarských franků a s tímhle obnosem jsem procestoval Švýcarsko. Dvakrát jsem byl na oběde v retauraci, paltil řidič. Stejně jako na Novém Zélandu. Pak jsem z jednou dámou projel německé hranice, ta na mě asi tři minuty čekala, než jsem ji došel. Usoudila že potřebuji svést, tak na vhodném místě zastavila, podobně jako na Novém Zélandu řidič kamionu, když jsem šel na jih Jižního ostrova. Tomu jsem neměl sílu říct, jdu jen pěšky a třicet kilometrů do Christchurch jsem s ním dojel. Bezva chlap. Jihoafričan žijíci na NZ.
Tak tohle mi tak místo jógy běželo a běží hlavou. Všude kde jsem byl, jsem zjistil, že lidé nejsou takový svině jak se někteří domnívají. Pár sviní je všude, ale rozhodně to není ani u nás jen o penězích a jen o egoismu. Všude kde jsem byl jsem zjistil jedno. Lidé, kteří se umějí postarat o sebe, jsou daleko náchylnější a ochotnější pomoci druhému.
Jo jo. A nemusí mi to věřit nikdo, ale i u nás je takových lidí mnohem víc. Jedna zkušenost ze Švýcarska. každý kdo mě ze Švýcarů vezl, mi vykládal, jací jsou Švýcaři svině, jak jsou neochotní a přitom svými skutky svá tvrzení vyvraceli. No třeba jsem fakt narazil na ty ochotné. Takže jsem si potvrdil že jsou a existují i v té dnešní „svinské době” lidé pro které slovo „bližní” není prázdný pojem.