Uspokojená ješitnost

Dorazil pan Nývlt, tedy jinak novinář z Katolického týdeníku, který na mě vyzvídal, co je manipulace, jak se vyhnout některým faulům v diskusi, nebo jak přestat hrát hru na vítězství.

Dorazil pan Nývlt, tedy jinak novinář z Katolického týdeníku, který na mě vyzvídal, co je manipulace, jak se vyhnout některým faulům v diskusi, nebo jak přestat hrát hru na vítězství. Povídali jsme si víc než hodinu. Prý celý rozhovor vyjde v příštím čísle Katolického týdeníku. Takže jsem zvědavý, co z toho povídání vyjde.

Má ješitnost je částečně ukojena, neb jsem už dlouho nebyl v žádném mediu a tak trochu jsem si říkal, že určitá publicita neuškodí. Už jsem jak bývalý ministr zahraničí USA, Kissinger, který prý na jednom letišti, když se ho ptali na jeho mínění o nějaké globální záležitosti, rozhlédl se a údajně pravil: „Příliš málo posluchačů.” Jo, mám rád diváky. Jsem exhibicionista a jsem rád vidět.

Zrovna jsem včera mluvil se dvěma herci z našeho ochotnického souboru. Téma rozhovoru bylo: „Proč hraji divadlo.” Musel jsem jim sdělit, že oba hrají divadlo nejen proto, že je to baví, ale proto, že jsou rádi viděni a slyšeni. Napřed se tomu bránili, ona nám naše vlastní představa o našich motivech nedovoluje přemýšlet tak přízemně, ale pak uznali, že něco na mém tvrzení bude.

Pochopitelně, být viděn, není jeden jediný motiv, ale je dost velký pro mnoho lidí. Pamatuji se jak mi jeden klient, kdysi v Kobylisích, na představení mé nové knihy, kde se zároveň promítal i další díl pořadu ze seriálu: „Ze závislosti do nezávislosti” a byl plný sál řekl. „Tohle bych také jednou chtěl. Být takhle středem pozornosti a vystupovat před tolika lidmi.” Chápal jsem ho. I mě bylo příjemné, že lidé přišli, bylo jich hodně, koupili si knížku a chtěli podpis.

Vím tohle o sobě, umím s tím žít a necítím potřebu se stavět do role skromného, introvertního chudáčka, co žije podle hesla: „Sedávej panenko v koutě, budeš-li hodná, najdou tě.” Spíš žiji podle hesla: „Hodní kluci se dostanou do nebe, ti ostatní kam chtějí.” Svatost nebude zřejmě moje nejsilnější stránka povahy. Ale jak se tak dívám kolem sebe, zřejmě v tom nejedu sám. Pán Bůh je milosrdný, zná naše slabosti i přednosti, pokud je máme, takže doufám, že najde na Posledním Soudu víc než pozitivních než negativních věcí.

Jak se dnes a denně ujišťuji, myslet na Poslední Soud, není zas až tak od věci. Před chvílí mi volal klient, že mu zemřela matka, nedávno mi psal kamarád, že rád přijde na představení, ale že chemoterapie nezabrala a metastázy se místo toho aby se zmenšily, tak se zvětšily. Jo, jsem ve věku, kdy mi umírají kamarádi, mám povolání, kde jsou klienti středního věku a umírají jim rodiče. tedy jsem s tou smrtí docela dost konfrontovaný.

Nějak nemám moc rád takové ty úvahy o věčném mládí. prostě stárneme, umíráme, nikdo tu nejsme na věky. Bylo mi smutno, když mi Radim, psal, že má všechno dokončeno, nemá žádné resty a že s tou situací nemá žádný problém. Věřím mu. Na druhou stranu je krásné, že tohle mi napsal. Je dost lidí, co se dokáží smířit s tím odchodem, tím nechci říci, že se jim odchází zcela lehce, většina lidí prožívá loučení se životem těžko, ale pokud se smíří sami se sebou, pak se smíří i s druhými lidmi i s Pánem Bohem. Aspoň si myslím.

Smrt patří k životu, zatím tomu tak je a nikdo to nezměníme. Narodíme se, žijeme, umíráme. Bojíme se, někteří doufáme a věříme, že smrtí nic nekončí. Nikoho nepřesvědčuji, jsou mi celkem lhostejné některé názory, jak to je. Diskuse na tohle téma už dávno nevedu. Nevím, jak to je, doufám, ale, že je to tak, jak věřím. Ale dokud jsem naživu, chci si užít života podle svých představ. A nemusím být ani mladý. Jo jo.