Uplně malá procházka Saharou

Vzal jsem si knihu „Ano“ od Margarita Karapanou, kterou mi daroval Denis, abych si ji cestou do práce pročetl a dobře jsem udělal. Je děsivá, ale slastně děsivá.

Vzal jsem si knihu „Ano“ od Margarita Karapanou, kterou mi daroval Denis, abych si ji cestou do práce pročetl a dobře jsem udělal. Je děsivá, ale slastně děsivá. Rozhodně bych ji ovšem nechtěl číst před spaním. Má spád a je dobře rozložená, takže jsem ji přečetl větší část, než jsem dojel z Barrandova do Bohnic.

I když řecký neumím, je asi přeložena přesně v tom duchu jak ji autorka psala. Na překladu je znát že ji překládal někdo, kdo ví o čem že autorka mluví. Hodně mi ona kniha připomíná časy, kdy jsem měl relativně krátký románek s jednou dívkou. Dominika se jmenovala. Jí bylo dvacet pět let mě čtyřicet devět. Táhlo mi na padesátku. Také byla maniodepresivní. Což jsem zjistil později. Jenže tehdy, když jsem ji uviděl, spadl jsem do lásky.

Do lásky sladké, krásné a beznadějné. Beznadějné proto, že sice jednoho krásného večera zaklepala na moje dveře aby zůstala až do rána, ale tím mi připravila přesně v duchu své bipolární psychózy střídavě „nebe a peklo.“ Tohle trvalo půl roku. Pak mě po několika odchodech a návratech opustila definitivně.

Tohle a ještě jiné vzpomínky se mi vše vynořilo cestou do Bohnic. Jeden by řekl, že se taková kniha dá číst jen cestou do blázince. Možná i jindy, ale takhle mi ta četba přišla příhodnější. Pobavilo mě líčeni satori, které ve svém komentáři popisuje Denis. Dogen, zakladatel zenové školy „Soto“ kdysi napsal, nejsem si jist zda cituji správně, že: „Satori, ne vždy zaručuje moudrost a morálku.” Jenže zaručuje efektivitu, práce na sobě. A ve spojení s morálkou, dokonce i moudrost. Dogen, zřejmě mluvil o takovém tom náhodném Satori. Což se někdy děje.

To je asi jeden z těch důvodů proč se kloním hodně k zenovému přístupu ke světu a sobě samému. Především k oné výše zmiňované škole „Soto.“ Ale nejsem autorita v oblasti Zenu, takže zde nebudu pronášet žádná zenová moudra. Sice mám doma deset sborníků vydávaných začátkem devadesátých let minulého století příznačně nazvaných „Zen„q ale jak známo „Zen”je mimo pojmy a založený na prožití vlastní zkušenosti.

I proto je těžké po přečtení libovolné literatury na tohle téma, pochopit co je Zen, bez příslušné praxe a kvalifikovaného průvodce. Kterýmžto nejsem. Sice znám několik lidí, kteří mají o sobě mínění, že oni jsou, jenže já je tak neberu a tím pádem nejsou pro mne autoritou v tomhle směru.

Aby byl pro mne někdo autoritou v této oblasti, musel by toho umět opravdu hodně. Nejenom hodně umět, ale i žít podle svých slov. Což většinou zatím buď toho moc neumí a nebo nežije podle vlastní sebeprezentace. A číst si někde někým okopírovaná rčení o vesmírném řádu a jiná podobná moudra tak to opravdu nemusím. Takových mám plnou knihovnu. a jak vím, plná knihovna moudře ještě nezaručuje moudrost.

Když se tak zamyslím, tak nad celou moji vlastní jógovou praxi mi vlastně stačilo vedení Honzou Luterou a dvě příručky. Důkladně využité. Pravidelná praxe a později setkání se zenem. Nirvány jsem nedosáhl, ale cítím se opravdu lépe než bych kdy před těmi 25 lety čekal.

Čeká mě weekend a na poště filmy ze Steve McQueenem. To je herec jehož jsem si vážil. Asi není svou životní historii zrovna příkladem mládeži, ale dá se o něm říci, ze to byl drsný chlap a je to v jeho filmech vidět. Je rozdíl mezi drsným chlapem a hercem mající drsné vzezření jako má třeba Bruce Willis. Tady McQueen jednoznačně vede.

Takže mě opět čeká Bulitt, Tom Horn a jedinečný výkon v Getawey, kde myslím podal Steve nejlepší herecký výkon. Pozdější remake jménem „Útěk do Mexika“ byl chabý odvar z bukvic a viděl jsem z něho polovinu a přestal mě bavit. Ulízaní rádoby drsňáci by tak mohli Steeve MacQueenovi držet pušku v přestávkách mezi sekvencemi, nebo mu leštit boty aby nevypadal zas až tak přesvědčivě.

S brokovnici v ruce a koltem za pasem by se od hodiny mohl živit jako bakovní lupič a každý pokladník by vysolil zelený a byl by rád, kdyby ho viděl odjíždět do dáli. Tak jsem se zase zasnil, trochu zidealizoval hrdinu s bídným kádrovým posudkem. Konečně svůj k svému. Také nejsem vzor všech ctnosti a jak jsem nedávno zjistil, myslí si tohle o mě i má první zena. Dokonce po 27 letech po rozvodu. Konečně proč by si měla myslet něco jiného? Důležité není co si myslí, ale důležité je, že i přesto se ke mě chovala slušně a nechala mě se stýkat s holkami. Bídné mínění o své maličkosti z její strany unesu.

Ptali se mě dnes na komunitním programu pacienti jak odpočívám? Vysvětlil jsem jim to. Cvičím, chodím, s Linuxem a podobnými OS si hraji, píši a někdy jsem zalezlý v posteli jako včera, kdy jsem vlastně vytáhl paty z baráku až na večerní skupinu a střídavě jsem chatoval, četl „Musašiho” a večer šel na skupinu i v tom dešti mírnou oklikou přes prokopské údolí. Nikdo tam neotravoval se psy. Šel jsem na Smíchov pěšky. Občas chodím rád pěšky a přesto že jsem měl ještě včera zbytek rýmy, díky provlhnutí jsem s e zcela uzdravil. Tělo začalo produkovat protilátky a tak jsem vyrazil klín klínem.

Markéta dnes odletěla do tepla Egypta, dostal jsem od ní SMS, že je na místě a je tam příjemných 28 stupňu Celsia. No nekupte to. Taky bych se jel koupat na týden k moři, po poušti pochodil, na velbloudu svezl, pyramidy prohlédl v poušti tábořil. Ten hotel bych si klidně odpustil. V poušti je místa na táboření dost a dost. Poušť, když je dost vody k pití, je krásná. Má svoji krásu a poetiku. Dokud jsem poušť neviděl, nevěřil jsem. Myslím, že jsem pochopil Araby a Beduíny, kteří v poušti žijí. Velbloudi, koně, stany, šíroširá země, nekonečné trasy. Tedy v Africe, ty ostatní pouště jsou také príma, ale ty africké jsou asi nejkrásnější. Musí to být stejně představa, na jednou konci, třeba v Maroku se jeden podívá a ví, že by šel pouští až do Egypta.

Podle Google je to 3 673 km, zřejmě vzdušnou čarou. Takže pěšky by to bylo asi tak 4 500 km, plus mínus. Bylo by zajímavé to zkusit. Jenže, to bych musel mít peníze na doprovod, sám bych to nezvládl. Zásoby, voda, a dohled. Panečku, zorganizovat Beduíny, s velbloudy a hezky si vykračovat pouští. Půl roku by na tuhle trasu mohlo stačit. No ať nejsem zbytečný optimista, osm měsíců. Od studně ke studni, od oázy k oáze. jenže při dnešních poměrech, kdy na „mírumilovné kmeny” nedohlíží zlý bílý muž, který udržuje pořádek, by tohle mohlo být o hubu. Konečně závodníci účastnící se závodu Paříž Dakar vědí svoje. A to mají dohled a doprovod.

Ne všechny sny se mi splní. Ten pěší z Aljašky na Floridu už asi taky těžko, a přecválat Saharu spíš ne, než jo. Ale výlet by to byl krásný. Hezky teploučko, píseček, občas kamení, ticho, jen šustění písku ve větru a občas trochu burácení při písečné bouři. Hotová idyla. Večer postavit stan, vařit zelený čaj, namazat obličej mastí proto spáleninám, pojíst něco málo domácího kočovnickýho jídla, protože to je jídlo, co se hodí do pouště, ušlápnout si svých 25 – 30 km, víc bych asi nesvedl.

Kalkulačka ukazuje, že by to při 25 km denně vyšlo na 180 dní. Sakra, že já nemám ty peníze. No a když už jsem byl v tom měření, tak strejda Google ukázal, že z Ancorage na Floridu je to 4821 mil a v kilometrech je to 7713.6km. Při třiceti kilometrech denně je to 257 dní. Necelých devět měsíců. No at se nevytahuji i s odpočinkem devět celých měsíců. Taková krásná procházka by to mohla být. To bych si snad i o to vízum do Kanady zažádal.