Šel rychlým krokem po ulici, přitom přemýšlel, jak a kdy zavolá Haně, že přijde, když slyšel za sebou příjemný známý hlas. „Kam tak ženeš, že mě ani nepozdravíš?” Otočil se a ona to Vlasta.
Šel rychlým krokem po ulici, přitom přemýšlel, jak a kdy zavolá Haně, že přijde, když slyšel za sebou příjemný známý hlas. „Kam tak ženeš, že mě ani nepozdravíš?” Otočil se a ona to Vlasta. Kdysi dávno, v dobách, kdy byl ženatý, se ji pokoušel dostat do postele. Dlouho vypadala, že by si dala říct, ale nakonec, vždy odmítla. Po jedné takové asi páté „nadějné” situaci mu řekla, že nemíní nikomu dělat náhodnou milenku a nehodlá být druhá. Pokusil se tenkrát o vtip: „V posteli se mnou budeš vždy jediná a tedy první.” Moc ten vtip „nepochopila.” Zvedla se tehdy od stolu a šla pryč. Přátelsky ho pak vždy zdravila při náhodných setkáních, jinak nic.
„Kam bych šel?” Odpověděl. „Domů. Jsem slušný člověk. Nepiji nekouřím , za ženskýma nechodím.” Zaculila se. „To nepiji, tak moc neplatí. Párkrát sem tě potkala a ani si mě neviděl.” Stál tam, nevěděl hned jestli ji má vypravovat, co a jak? Pak jen řekl, no to bylo, už víc jak měsíc nepiju.” Znovu se zaculila, uvědomil si jak je to milá ženská a řekla. „Že by si šel do sebe?” Pokusil se zlehčit tón: „Jasně, už nejsem nejmladší, tak co mi zbývá? Práce a procházky.” Najednou se zase styděl a cítil se trapně.
Co jí vlastně má říci? Že se propil a profetoval až na psychiatrii, že musel jít prosit o pomoc. V tu chvíli mu moc nepomáhaly slova, která slyšel od terapeuta, že ten kdo si umí dát pomoc, je vlastně schopný člověk, který pozná své hranice. Všechny ty pravdy a moudra, co takhle Honza občas pronesl, bral jako těšínská jablíčka. Mezi dvěma, třemi kamarády, co občas potkal, se nijak netajil, že chodí do terapie,. Ale nesl to dost těžko. Sice byl předmětem mírného pobavení, ale v jeho přítomnosti jen mírného, jak se bavili v jeho nepřítomnosti nezkoumal. Nikdy se nijak netrápil tím, jak o něm lidi mluví. Po hospodách nechodil a nikde nic neventiloval. Hospodské kamarády v podstatě nepotkával. Buď byl v práci, nebo doma a oni v hospodě. S údivem si uvědomil, že ho nikdo z nich neshání, nikdo se na něj neptá.
Nakonec se rozhodl: „Víš Vlasto, bylo toho nějak v poslední době moc. Napřed umřela máma, pak jsem se rozvedl, znovu sem se oženil, do toho umřel táta, a pak sem to nějak nezvlád, začal sem nehorázně chlastat. Tak jsem nakonec zjistil, že s tím musím něco dělat. ” O fetování a práškách se nezmínil. Fetování bral přese všechno jako náhodný úlet a prášky dlouho nebral v potaz. Vlasta poslouchala, pobavení ji z tváře zmizelo. „Hmmm, to jsi dobrej, to můj táta nikdy nedokázal.” Jindřicha tohle její přiznání překvapilo. Nikdy si slovem nepostěžovala.
Až časem si uvědomil a pochopil, že není tolik, tak otevřených lidí jako je on. A dlouho nechápal proč všechno ti lidé tají, stydí se za něco tak samozřejmého. Co na tom je, že táta chlastá? Měl za to, že je chlast je u chlapa samozřejmost, stejně jako to, že máma občas nějakou dostane, jen se nesmí přehánět. Naštěstí brzy se dostal i mezi lidi, kteří se chovali jinak, takže pochopil, že ne všichni se chovají jako jeho táta, že ne všichni alkoholici vymetají putyky, ale že jsou lidé, co pijí stejně, ale zcela jiným způsobem a týrají rodiny stejně jako jeho táta, jenže mnohem skrytěji, mnohem rafinovaněji.
Nakonec, jeho táta se choval tak, že nebylo možné tajit jeho pití. Máma mu pomoc nemohla, měla co dělat ze sebou. Příbuzní se snažili, jenže i oni měli svého dost. Potkal v dětství dost lidí, co znali jeho poměry,i snažili se mu pomoci. Vlastně i do učiliště se dostal díky sousedovi, který se vložil do celé záležitosti, když rodiče se nijak nestarali, kam půjde o skončení základní školy.
Byly ty jeho poměry vlastně věcí veřejnou. Takže najednou stál před někým, kdo měl podobný osud a on vůbec o tom neměl ani tušení. Později potkal mnoho lidí s podobným osudem, kteří mu zas díky jeho otevřenosti, dali nahlédnout do svých osudů. Tak, jako dnes Vlasta. „Nikdy si neřekla, že tvůj táta pije.” Vlasta odpověděla. „Už nepije, je po smrti, zabil se napitý.” Stáli tam, dívali se na sebe, oba dva děti alkoholiků. Každý z jiného prostředí, ona z takzvané dobré rodiny, on kluk z ulice. V terapii se postupně dozvěděl, že si hledá partnerky podobného typu jako byla jeho matka, a jeho si vyhledávají ženy, které měly nějakým způsobem despotické otce.
Jindřich navrhnul. „Pojď sedneme si někam a dáme řeč. Tedy jestli nespěcháš.” Nespěchala. Věděla o malé kavárně, kde Jindřich nikdy nebyl, on měl jiná místa, ale s ní tam šel, sedli si. Vyprávěla mu o svých nezdařených partnerstvích, kterými prošla. Bezdětná, krásná, už dost přes třicet. Poslouchal ji, chvíli ji tekly slzy, pak se usmála a řekla. „Tak povídej, co ty?”
Vyprávěl ji o svých rozvodech, o tom jak se mu Magda snaží zabránit ve styku s dítětem, jak mu volala první žena, že má přijít, jak se mu nechce, protože se stydí, nemá peníze na pořádný dárek.
Poslouchala ho a vyjádřila se podobně jako Honza. „jdi tam, vezmi je někam ven a uvidíš, že budou mít radost. S tou Magdou to máš blbý. Třeba dostane rozum.” Pochyboval o tom, že Magda dostane rozum. Vlasta ovšem pokračovala. „Cos jí udělal, že se takhle chová?” Vyjel na ni. „Co má co dělat a co má společného, že jsem na ni kašla, ldyž nekašlu na dítě?”
Vlasta, pokrčila rameny a řekla smířlivě. „Promiň, to víš vidím ten váš rozvod jako ženská. Čekala něco jiného a nedočkala se. Tak je namíchnutá.” Jindřich jakoby neslyšel. „Tak ať je namíchnutá, ale nebrání holce v tom aby měla tátu.” Vlasta zavrtěla hlavou. „Podívej, já bych se asi tak nechovala, ale ona prostě má vztek.”
Jindřich vypěnil: „Jste všechny stejný.” Vlasta se na něj podívala a poprvé ztratila klid. „A vy ne? Jen chlastáte a máte pocit, že jsem vám dobrý jen občas a že si můžete dělat co chcete. Máma prosila tátu třicet let, aby byl doma, nechlastal, neřval na ni. Zabil se a teď na něj máma vzpomíná jako na světce, a říká, že se s ním nerozvedla kvůli nám. Abysme měli tátu. Tak jsem ji řekla. Pěkně ti děkuji maminko. To jsi mi skutečně pomohla. Pak mě to mrzelo, je tak sama. ”
Na chvíli se odmlčela a potom řekla. „hele, já tě znala jako slušnýho mužskýho. Sice trochu děvkař, ale vždycky ses mi líbil, protože si nechlastal. Když jsem tě pak potkala a ty jsi neviděl, neslyšel, jen ses opíral o zeď, sotva si stál, tak…” Nedořekla.
Dívala se na Jindřicha, který byl bledý a potil se. „Co se děje Jindro?” Odpověděl tlumeným hlasem. Nevím, občas na mě přijde takový stav, kdy necítím obličej, mám ho jak plechový a mám pocit, že jsem napitý, takový do ztuhlosti. Mám to jen někdy. A nikdy nevím, kdy se to objeví a kdy to skončí.”
Pak se oklepal, otřel pot z čela, pokusil se o žert: „Měl bych sebou nosit houbu na otírání smrtelnýho potu.” V tu chvíli netušil, že prožívá flash back, který v různé formě prožívají jak závislí na alkoholu, tak na drogách. velmi nepříjemný stav, který si přichází zcela nečekaně. Pravdou je, že čím déle člověk abstinuje, tím řídčeji se tyhle stavy dostavují, ale u někoho se dostavují velmi dlouho.