Trochu si vyleji srdce II

Kdysi dávno jsem bydlel na ubytovně v Bohnicích,. Bydlel jsem tam přes týden a na sobotu a neděli jsem jezdil domů do Děčína. Měl jsem mladého spolubydlícího, se kterým jsem se nijak zvlášť neshodl.

Kdysi dávno jsem bydlel na ubytovně v Bohnicích,. Bydlel jsem tam přes týden a na sobotu a neděli jsem jezdil domů do Děčína. Měl jsem mladého spolubydlícího, se kterým jsem se nijak zvlášť neshodl. Kouřil a já nekouřil, takže mezi name vypukl konflikt. Podle domovního řádu, pokud jeden z ubytovaných nekouřil a nesouhlasil s kouřením, byl pokoj nekuřácký. Můj spolubydlící mě hodlal postavit před hotovou věc, s tím, že si musím zvyknou. Zcela klidně jsem mu sdělil, že si zvykat nehodlám, domovní řád mluví jasně a tedy není o čem diskutovat. Líbit se mu moje rozhodnutí nemusí, rád mě mít nemusí, ale na pokoji kouřit nebude. Pokud ano, jdu za správcem ubytovny a proberu s ním situaci.

Můj spolubydlící, který byl mimochodem kazatelem nějakého evangelického sboru, mi začal vysvětlovat, že kouření není zas až tak hrozné, že s křesťanského hlediska a židovského, je kouření vlastně taková nedůležitá neřest. Vyslech jsem jeho chvalozpěv a obhajobu na kouření a pouze podotknul, že je mi úplně lhostejné, jestli je kouření škodlivé, nebo ne, o tom se nebavím. Bavím se o tom, že mě kouření smrdí, vadí mi, že mě kouř dusí, škrábe v krku a nehodlám tedy pro jeho potřebu kouřit trpět. Podíval se na mě a řekl mi, že mě má chuť fyzicky napadnout. Chápal jsem ho. Asertivní techniky mnozí manipulanti nazývají “nasertivními.” Čím méně asertivní, tím více vnímají manipulanti asertivitu jako agresi a manipulaci. Odmítnutí požadavku vnímají jako odmítnutí a ponížení své osoby. To jsou obecně známé věci, které tu jen pro jistotu připomínám.

Ale vrátím se k mému spolubydlícímu. Upozornil jsem ho, že kde začíná násilí, končí má asertivitita a udělám všechno, abych ho ztřískal, že ho ani nepoznají po hlase. Jak pravil svého času Terence Hill v “Podivném dědictví.” Ty dvě upozornění, jak ono první, tak druhé, ochladily jeho vášně a pokoj byl nekuřácký. Později, když mi odpustil, jako správný křesťan, mi s jakýmsi pokusem o humor říkal, že sem ten, co mu zakazuje kouřit. Namítl jsem, že mu nic nezakazuji. Nejsem oprávněný mu něco zakazovat. Využívám jen ustanovení domovního řádu a nesouhlasím s jeho kouřením na pokoji. Nesouhlas není zákaz. Lidé si jej tak mohou vykládat, ale zákaz to opravdu není.
Stejně tak jako, když jsme diskutovali o křesťanství, tak mi pořád říkal. “Ale zkus se na to podívat z hlediska evangelíků”

Nějak mi unikal jeho požadavek, protože jako katolík, jsem neměl potřebu věroučné věci nahlížet z jeho hlediska. Nehodlal jsem mu bránit si myslet a říkat že věří Lutherovi a dalším evangelickým autoritám, ale jako katolík, který chce být katolíkem, prostě věřím, v apoštolskou posloupnost, předání Ducha Svatého a jiným podobným věroučným dogmatům. Evangelící a ateisté, to mají jinak. Každý z jiného důvodu. Nemám potřebu, aby ateisté měli se mnou stejnou víru, aby chápali, stejně nemám potřebu aby ji měli evangelíci, ale pokud se budeme bavit o víře, budu si trvat na tom, že moje víra a moje znalosti jsou pro mne dobré a správné, a chce li někdo věřit darwinismu, vědě, nic proti tomu nemám. Jen se s ním jednoduše v téhle věech nesejdu.

Mnoho lidí má právě potíže s tím, že druzí lidé se s nimi v některých věcech nesejdou. V momentě, kdy se nesejdou, vnímají člověka, který nechce přijmout jejich vidění světa, závislosti, ekologie, politiky, jako člověka, který je netolerantní, neochotný uznat argument toho druhého. I ti vysoce vzdělaní vědci s e nesejdou spolu v nahlížení na ty “neochvějné vědecké pravdy.” Dokonce je testují, ověřují, zkoušejí jejich stabilitu. Takže když se mnou Amigo, nebo někdo podobný chce diskutovat o závislosti, řeknu asi tohle.

Byly doby, kdy jsem se na závislost díval jako na nemoc. Opustil jsem tenhle model a dívám se na ni jako na biochemickou reakci, která se odehrává v mozku na základě jistého způsobu života. Dokonce lze lze onu biochemickou reakci nevyvolat. Jiným způsobem života. Stačí k tomu pouhé rozhodnutí. Rozumové rozhodnutí, některé věci, které onu biochemickou reakci vyvolávají, nedělat. Nepít alkohol, nekouřit, nehrát hazardní hry, nebrat drogy, a to ani léky, v nadměrném množství. Být ukázněný a vědět, že jistý druh chování onu chemickou reakci probouzí. V křesťanské terminologii se tomu říká, nepropadnout smrtelnému hříchu pýchy.

Nepropadnout tomu našeptávači, a podporovateli pýchy, kterému křesťané říkají Ďábel. Tak jako věřím, že existuje Neviditelný, tajemný, nepoznatelný, všemohoucí Bůh. Tak věřím, že existuje Ďábel, který strhává lidi do své moci.
Pořád ještě nemáme jasné a konkrétní vysvětlení příčin duševních chorob. Doktor Hnízdil ve svých blogu Tady kliknout se k tomu velmi slušně vyjadřuje. Nevíme, co je příčinou duševních chorob. Biologicky na to nic neukazuje.

Spíše je to tak, jak říká ve svém blogu už zmiňovaný dr. Hnízdil. Cituji: Drtivá většina civilizačních chorob, tělesných i duševních, přitom není ničím jiným než ztělesnění dlouhodobě neudržitelného způsobu existence civilizované společnosti. Podávání chemických léků není ničím jiným, než zastíráním příznaků, nalháváním si, že letíme správným směrem. „Nedělám už nic jiného, než předepisuji lidem prášky na nervy. Přitom vím, že to jejich problémy vůbec neřeší. Na to jsem nemusela studovat medicínu. Připadám si úplně bezmocná. Už jsem z toho sama na prášky.“, svěřovala se mi před časem kolegyně z psychiatrie. Dobře jí rozumím. Je-li tomu tak, a já věřím společně s doktorem Hnízdilem, že je,pak za naše potíže může jen a jen naše pýcha, která nás vede do záhuby za pomoci přesvědčení, že jsme nezničitelní.

Pokud tomuhle věřím a jak je vidět má víra, je založena na jistém druhu zkušenosti, pak vlastně nemohu přijmout, že závislost je nemoc. Závislost je projev pyšného chování, myšlení, kdy jedinec přeceňuje své síly, chová se jako by neměl limity. Závislost je sobectví, kdy ukájí jedinec své choutky bez ohledu na dopady na sebe i svého okolí. Klidně bych mohl říci. Tak dlouho onen jedinec, souhlasně přikyvoval Ďáblovi, který ho nabádal a tvrdil mu, že je nejlepší, nebo také nejhorší, nabádal ho se nešetřit, až dokýval.

Závislost je proto, jako taková, zcela léčitelná mimo psychiatrii. Detox ano, tam lidé prožívající odvykací příznaky patří, protože je nebezpečí toxické nebo alkoholické psychozy, případně internistická léčba somatických potíží například cirhosa jater, ale jinak. Jakoukoliv terapii závislosti, lze provozovat bez psychiatrů. Pouze na základě přijetí toho, že se jedná o potíže s morálkou. Mimochodem, jak už bylo řečeno. potíže s psychikou, většinou pramení s potížemi s morálkou. Ze spůsobem života. Neudržitelný způsob existence civilizované společnosti.