Těm dvěma k narozeninám

Za dva dny, bude mít můj táta narozeniny. Kdyby se dožil, bylo by mu devadesát.

Za dva dny, bude mít můj táta narozeniny. Kdyby se dožil, bylo by mu devadesát.
Má katolická žena Petra má také v ten den narozeniny, ale té je o něco málo méně. Nebudu vyzrazovat kolikáté, to se u dam neděla. Uvědomuji si, že při loučení s oběma jsem slyšel podobné řeči. Nikdy se neviděli, Petru jsem si vzal šest let po tátově smrti, ale oba mi prorokovali podobný osud.

Od svého dětství poslouchám zkazky o všem, co nejde. Co nedokáži a na co
nemám. Můj táta mi vždycky říkal. „Ty blbče, myslíš si snad, že si
chytřejší než všichni ostatní?” Přiznám se, že občas jsem si něco
podobného myslel. Hlavně jsem si myslel, že jsem chytřejší než on. Bylo mi
sedmnáct, moji kamarádi mi říkali „prcku,” byl jsem většinou
nejmenší, slýchal jsem od táty, jak takového blba ošklivého, mrňavého,
žádná holka nebude chtít.

Věřil jsem tomu do chvíle, než mi po několikáté v těch sedmnácti, několikrát za sebou, starší, krásná holka, řekla,
abych na ni nedělal ty psí oči, protože ona moc dobře ví, že jsem vybíravý.
Jo vybíravý, stál jsem jak tvrdý „Y” a styděl se na ni podívat,
jak se mi líbila. Ale ona si to zařídila. Ty před ní se chovaly podobně. Táta kecal.

Mirek Vocásek, třídní playboy, co měl podle svých řečí, každou, na kterou
si ukázal, jen zíral, když mě táhla domu. Nemohl to pochopit. A to neviděl ty předtím. V tu chvíli
jsem pochopil, že po několikáté zjišťuji, že nejde o to ženskou ukecat, ale
vyslechnout. V pravý čas promluvit a v pravý čas zmlknout.

Tedy tehdy, jen jsem ji doprovodil a cestou jsem ji směl sahat na prsa a
líbat ji. Lucie se jmenovala. Po týdnu jsem směl víc. Bohužel vybrala si pak
staršího, movitého. Mě měla jen na hraní. Ale pamatuji si ji pořád krásnou a
hebkou. A nezapomenu, jak zíral táta, když na mě doma zazvonila, jestli
jdu tancovat. Ještě dnes slyším: „Co na tom volovi vidíš?” Měl
ji tehdy jak z praku, což ji vlastně měl pořád. A záviděl. Evidentně.

Tuhle zkušenost z hezkými děvčaty jsem neabsolvoval tehdy poprvé, byl
jsem chápavý rychle se poučil, že hezké holky se také stydí, bojí se
odmítnutí a chtějí stejně kluky, jako kluci je. Akorát se ty hezké holky
většinou víc vyznaly. Pak jsem odešel z domova, hlady jsem za skoro padesát
let nechcíp, ve špíně neshnil, jak mi prorokoval můj táta a s prosíkem jsem
se domů nevrátil, jak si myslela máma.

Má katolická žena Petra, mi na rozloučenou řekla, že ze mne nikdy nic
nebude, že zjistila že ji nemám co nabídnout. Že jsem nula a nulou do smrti
zůstanu. Nezlobím se na ni, ani na tátu. Nakonec, dost dlouho mne ty slova
poháněla, k tomu, abych je oběma vyvrátil. Jak své katolické ženě, kterou
jsem ze všech nejvíc miloval, tak tátovi. Na toho jsem dlouho měl vztek, že mě nebere vážně a nevěří mi.

Dodělal jsem si vzdělání, takže i v tomhle směru jsem si poradil, prošel kus světa pěšky, kus projel na lodi, napsal pár knih a divadelních her, natočil dost televizních pořadů. A na co jsem nejvíc hrdý, uživil jsem se psychoterapií. Také mi říkali, že to u mne nepůjde. Mýlili se. Nikdy jsem se netvářil, že chci být chudý, také jsem nikdy chudý nebyl. Na všechno, co jsem potřeboval, jsem měl.

Už dávno jsem přestal dokazovat jak Petře, tak tátovi, že se mýlili. Ale
nepopírám, že jsem rád, že jejich slova se k dnešnímu dni nenaplnila. Zažil
jsem toho v životě hodně. Dobrého i zlého. Asi jako každý. Poradil jsem si
jak jsem uměl, většinou to stačilo.

Myslím, že to je základ. Žít tak, aby ten způsob života uspokojoval. U
svého táty ten pocit spokojenosti se životem jsem nenacházel. O své
katolické ženě vím dnes málo, abych mohl říci něco zásadního. Tedy jestli je
v životě spokojená, nebo není. Přeji ji, aby byla. Zjistil jsem, že když
člověk chce být spokojený, přeje tu spokojenost i těm druhým, i když se
s nimi nerozešel zrovna v dobrém. Nemusí je vyhledávat, nemusí jim to přát
nějak extra formou, stačí když jim tu spokojenost přeje.

Karmanový zákon říká, že:
Naše skutky se k nám vracejí. Dobré i zlé.

Ten křesťanský pohled nám říká, že:
Boží mlýny melou, pomalu, ale jistě.

A někde jsem zachytil tu moudrost, co říká:
Budete-li myslet dobře, stanete se nebem. Budete-li myslet zle, stanete se peklem.

Asi to tak bude. Ne vždy potká hodné lidi samé dobro, ale i když nepotká, tak oni většinou mají pocit, že žijí dobře. Ti co myslí zle i v nebi vidí peklo. A přes pocit vlak nejede. A tátovi přeji nebe. A modlím se za něj. Stejně jako za mámu. Asi oba mají radost, že se v té předpovědi mýlili. Jo jo.

3 komentáře

  • Anonymní napsal:

    parádní úvaha i čtení, díky
    parádní úvaha i čtení, díky

  • Jan napsal:

    Inu, cestu životem hledáme
    Inu, cestu životem hledáme někdy obtížně. Ale kdo hledá, najde. 🙂

  • Anonymní napsal:

    Jo, taky jsem si vyslechl své
    Jo, taky jsem si vyslechl své o tom, že se budu vracet s prosíkem, když nebudu žít podle představ mámy. A o tom, že skončím pod mostem a nic ze mě nebude, když nebudu žít podle představ táty.
    Zhodnotil jsem, že důležitější jsou pro mě mé vlastní představy o mém životě, neposlechl je – a zjistil, že ne vždy musí mít rodiče pravdu. S prosíkem jsem se nevrátil, nikdo taky nejsem, jak prorokoval táta. Lidi mě mají rádi, funguje mi vlastní podnikání.
    Jo, v provokativní terapii, možná i jinde je prý jedním z cílů aby člověk začal vidět své rodiče méně jako bohy.
    Rodiče respektuji, mají právo na své pohledy, pocity, nutkání. Ale já taky. Neřídím svůj život jima a od té doby, kdy to dělám, se cítím konečně opravdu smysluplně a svobodně. A to se nedá nahradit – alespoň u mě.

    Jakub