Svítá nad velkou louži, nad moře stoupá dým

Nějak stárnu a lenivím. Včera jsem šel lesy a poli, z Přibrami na Hostomice. Krokoměr ukázal asi dvacet pět kilometrů. Za celý den. Večer mě začala bolet noha pod kolenem. Nic moc.

Nějak stárnu a lenivím. Včera jsem šel lesy a poli, z Přibrami na Hostomice. Krokoměr ukázal asi dvacet pět kilometrů. Za celý den. Večer mě začala bolet noha pod kolenem. Nic moc. V noci jsem nemohl bolestí spát. Takže dám tomu dnes klid. Nemá smysl přemáhat bolest a pak nic.

Snědl jsem těstoviny, docela ušly. Náměsti v Hostomicich se kompletně předělává. Hospoda plná pracujíciho lidu. Mají oběd. Takže sedím ve výčepu, kde se neobsluhuje. Jenže nade mnou se smilovali a obsluhují mě. Ve výčepu je zatím klid. Ráno když jsem balil, spal jsem na louce, šla kolem parta mladých mužů. Vysílačky, busoly. Asi aby nezaboudili na louce odkud je do daleka, široka vidět. Zjistil jsem, že prý jsou to mladí policajti, co mají orientační cvičení.

Kdyby aspoň byli v plné polní. Takhle šli svlečeni do půl těla. Bych jim ukázal jak má vypadat trénink policajtů. Měli sebou mladou holku. Ta nešla do půli těla. Pak jsem na ně narazil v hospodě. Hospodu našli, úkol zřejmě splnili. Já bych jim dal ruksak, stan, polní láhev, jídlo na týden a hezky v uniformě by museli podle mapy a busoly přejít určenou trasu. Denní minimum třicet km. Chceš být policajtem, ukaž co v tobě je!

Ne se procházet po lese a louce a kňučet, že je vedro. Jo to se mi to moralizuje, když se mohu rozhodnout, že dnes půjdu někam na kraj lesa. Zalehnu do trávy a budu sledovat cvrkot kolem sebe. Ono je pořád na co koukat. Stačí jen být zticha moc se nehýbat. Což mi momentálně jde snadno.

Musel jsem zestárnout a být méně výkonný abych viděl tolik, co dnes. Zvěř, lidi, zajímavosti kolem sebe. Ale naštěstí mám pořád podle Jana Sokola schopnost se dívat, tím pádem divit se a z toho podle něj i schopnost filozofovat. I když si nejsem moc jistý tím, že filozofování někam vede.

Pracující lid postupně opouští hospodu, zůstávají jen ti místní, co vedou ty úvahy, že je vedro a u rybníka by jim možná bylo lépe. Ale jak se zdá, jsou to tvrdí chlapi a snesou trochu nepohodlí v hospodě. Zatím ještě nezačli probírat obecní politiku. Budu se muset podívat na dějiny Hostomic. Náměsti tu mají, kostel taky, hospody asi dvě.

Mám rád tyhle malé městečka, něco mezi větši vsí a malým městem. Svět zde je ještě dost blízký tomu co znám. A jako většina lidí i já mám rád věci, které znám. Lidé sevtu chovají předvidatelně, říkají věty, které v mírné obměně říkají lidé na podobnych místech. Lidé jako já jsou pro ně exoti.

Slovo exot mi připomíná situaci v Příbrami na Svaté Hoře, kdy jsem se dotazoval starších manželů, co tam prodávali svaté obrázky a takové ty cetky, co se na potních mistech prodávají , jestli se tam dá někde natočit voda. Svatá Hora je uzavřena a všechny ty restaurace a bistra jsou brzo zavřeny. Takže obvyklý poutní šrumec se tam nekoná. Ti manželé leč vytrvale prodávali, smáli se, nezdáli se tím výpadkem deprimovaný.

A jak jsme tak klábosili, paní nakonec přinesla kanystr s vodou, já si pro jistotu dolil láhev. Protože vedro bylo a než se mi bude chtít jít dolu do města, tak mi z ničeho nic ten její manžel povídá: „Vy jste zvláštní člověk. “ Tázal jsem se ho, co je na mě zvláštního. Pry ať se kouknu do zrcadla.

Přemýšlel jsem. Oblečený jsem, sprostě jsem také nemluvil. Ano byl jsem bos, ale to zas na nějaký druh odlišnosti neukazuje. Nakonec z něj vylezlo, že jsem uvolněný, bezstarostný. No nevím jestli jsem extra bezstarostný. Pravda, žiji tím co je teď a tady. Ale na druhou stranu občas si nějaké malé starosti dělám. Třeba dnes, kam se položím abych neseděl celé odpoledne v hospodě. Kde najdu místo, které nebude daleko, bude tam stín a klid.

Nebudu tam ničim rušen a budu mít dost vody na piti a kafe. Mytí má čas. Slunce svití, je vedro a jsem liný jak vandrák v červenci. Je to zvláštní, když budu chtít, sednu na vlak a za hodinu jsem doma. Ale pocitově jsem na tom, jakobych byl v Americe. A domu je daleko. Jo jo.