Občas narazím v komentářích případně v jiných blozích, zde nebo jinde na útoky týkající se mé osoby, případně lidi, kteří se pohybují kolem mne.
Občas narazím v komentářích případně v jiných blozích, zde nebo jinde na útoky týkající se mé osoby, případně lidi, kteří se pohybují kolem mne. Kdysi dávno mě tyhle útoky rozčilovaly, protože jsem měl pocit, že jsou ve své valné většině nespravedlivé, zlé, nepřející, zamindrákované. Postupem času, kdy jsem začal o všech těch útocích, rádoby kritických komentářích přemýšlet, přišel jsem na jednu věc. Píši je lidé, kteří mají nutkání s mnou a tím co dělám pořád zabývat. Jsou lidé, kteří mě sledují několik let. Několik let komentují moje počínání, moji odbornost, moje úspěchy a neúspěchy, rozebírají mé chyby ať v blozích či v životě. Je jich několik.
Několik, kteří opakovaně a především anonymně to vše o čem jsem psal v předchozím odstavci činí. Pominu-li kvalitu jejich komentářů, mohu zkusit rozumět jejich počínání. Některé skutečně zdánlivě nemusí bavit číst mé příspěvky. Nemusí, leč přesto je čtou komentují, lépe řečeno nekomentují pouze urážejí. Jestliže bych rozuměl tomu co dělají zřejmě bych přišel na jednu věc. Ti lidé žijí zásadně ve sporech, které vyvolávají. Důvodem sporu je jednou náplň a kvalita příspěvku, podruhé morálka autora, potom například gramatika. Dosadím-li cokoliv, vše je prostředkem pro útok.
Lidé mající potřebu útočit anonymně nevykazují přílišnou jistotu. Dáma, která píše maily pod nejrůznějšími nicky, poté v diskusi používá různá mužská jména, aby na svém blogu hodnotila kvalitu mých přítelkyň, partnerek, známých ukazuje na velkou míru nejistoty. Komentátoři, kteří místo debaty k tématu debatují o mém morální a inteligenčním profilu, samozřejmě většinou pod anonymními přezdívkami dávají neutuchající zájem o mou osobu. Což mě v podstatě těší. Odfiltruji-li jejich útoky, musím říci, že vlastně je má osoba zatěžuje natolik, že nemají zájem o nic jiného. Což je asi docela smutný život. Ale o mne jako o člověka zájem je. Jako lidé máme rádi zájem druhých lidí. Ani já nejsem výjimkou.
Obviňování z agrese, obviňování z nepochopení, obviňování z nezájmu vždy svědčí o jednom. Obviňující touží po přijetí, pochopení, společnosti. Stejně tak ti urážející, co snižují mou, případně něčí další inteligenci, dávají najevo jen jedno. Nejistotu, zda a jestli by ve věcné debatě uspěli. Potíž ovšem nastává v jednom. Já sám někdy s některými lidmi nemám potřebu diskutovat. Způsob diskuse, kterou ti jedinci používají je pro mne natolik nepříjemná, že ji odmítnu. Odmítnu a pokud „diskutující” chce diskutovat, pak vytvářím přirozené překážky, které vedou k zamezení diskuse. Pak nastupují urážky. Urážka je nejsnadnější možnost k manipulaci. Vyvést protivníka z míry, zesměšnit, ovládnout, ponížit a sobě dokázat svoji nadřazenost. Zbavit se tak napětí plynoucí z pochyb o sobě samém.
Lidé, kteří byli v debatě odmítnuti, muži podobně jako ženy, mají potřebu sami sobě dokázat, že ono odmítnutí nebylo oprávněné. Stupňují svůj tlak, hledají argumenty a další možnosti jak rozšířit účinnost svých výpadů. Něchtěji už diskusi, chtějí odvetu za všechna příkoří, kterých se jim dostalo. Všechno je dobré. Rozumím jim. Osamělost, která z těch příspěvku čiší, je zároveň zdrojem rozhořčení, že zase jsou „bohatí a chudí.” Chudí na vztahy, chudí na krásu, někteří chudí i na zdraví, chudí na duchu, chudí na peníze, protože mají za to, že existuje nespravedlivost i těhle věcech a bylo by podle jejich mínění korektní, kdyby se ti úspěšnější tolik „nevytahovali a nerušili je svými úspěchy,“ nedávali tolik najevo svůj talent, tolik nepsali, nemalovali, neskládali muziku.
Vždy méně úspěšní zdůrazňují všechny možné chyby těch úspěšných. A vždy mají úspěch toho druhého za jakýsi podvod. Trvají na korektnosti a trvají na tom, že by se měla nastolit ona výše zmiňovaná spravedlnost.
Není-li tomu tak, označují vše co je jiné za čistou nespravedlnost. V hloubi duše závidí, protože se neumějí v tuhle smířit s tím, že okolí jejich konání nehodnotí stejně. Přáli by si být na místě těch úspěšných, přáli by si aby tribuny skandovali jejich jméno podobně jako tribuny fotbalových fandů skandují jména svých miláčků.
Přáli by si být středem zájmů, těch dlouhonohých blondýn a nebo filmových hrdinů, kteří svým šarmem okouzlují ženy od dvanácti do dva a devadesáti let. Nejsou a tedy zavidí. To není výsadou jednoho národa, to je „výsadou” všech těch nesmířených s e svým osudem, údělem. Nemají hlad, není jim zima, mají co potřebují, ale nemají jedno. Smířlivost.
Smířlivost, která jim dovolí žít vlastní život a nemít náplní života jen nepřátelství, k těm co byli obdarováni třeba jen tím, vzbudit pozornost. Vzbudit pozornost čímkoliv. Dokonce vzbudit pozornost bez jakéhokoliv úmyslu ji budit. Musím říci jedno. Od jistého věku jsem zjišťoval, že budím pozornost. Nikdy jsem moc nechápal čím. Nejsem ani bohatý, nejsem ani vzhledově podobný filmovým hvězdám, nejsem ani nadaný natolik abych si mohl být jistý, že mě můj talent zajistí na několik let dopředu. Ono nadání vzbuzovat pozornost mi přineslo v dobách, kdy jsem mnohému nerozuměl, spoustu trablů. Když jsem porozuměl, pak spoustu přátel. I profesního uplatnění. Takže rozumím jejicjh počínání, že nesmiřitelnost, absence smířlivosti jim dává pohon a smysl k dalšímu životu.
Nemusím z nikým soupeřit a přesto mám klienty, nemusím s nikým soupeřit a přesto mám příležitosti jak se uplatnit i jinde, než je třeba loď, psychiatrická léčebna. Nijak jsem se o svůj dar nezasloužil, pouze jsem se naučil rozumět těm, kteří tuhle schopnost nemají. Rozumím dámě, která má vysokoškolské vzdělání, literární ambice, že je jí divné, že já ano, já s e prosadím a ona ne. Je to v onom daru. Provokovat aniž bych provokovat chtěl. Provokace není cílená, ale přesto na mnohé jiné lidi funguje.
Chápu rozhořčení těch, co mají vysokoškolské vzdělání, napíší úvahu, ona se setká se zdvořilým zájmem. Někdy s holým nezájmem. Aby jim to nebylo líto, občas si jeden dva komentáře pod své příspěvky napíšou sami. Někdy je až dojemné si číst pod některými blogy komentáře, které zcela jasně prozrazují autora. Lidé takový příspěvek přečtou a než dočtou zapomenou i jméno autora. I mě se tohle stává při čtení některých příspěvků. Jsou krásné, gramaticky bezchybné, odborně na úrovni a vzrušující asi jako čištění zubů. Prospěšné, občas opsané, dobře vykradené, leč nevzrušivé. Návod k použití. Já napíši úvahu a vzbudím tolik rozhořčení. Rozhořčení, které mě neuráží. Oni se ptají, z jakého důvodu ten člověk tolik píše. Maí pocit, že kdybych méně psal, měli by více příležitostí se prosadit.
Být pořád druhý, je nepříjemné. Být shledán hlupákem je také nepříjemné. Být někým, komu bez ostychu lidé říkají, že mu chybí nápad, vzrušivost, není nepříjemné, je pro ně ponižující. Všimněte si, že lidé kteří se stále považují za mravní autority a také tak vystupují jsou v podstatě ve svém projevu zcela zaměnitelní. Naučili se ve škole a životě jistému slohovému vyjadřování a ať je pod jejich příspěvkem podepsaný kdokoliv, nemáte pocit, že to píší různí lidé. Jakoby jeden autor byl podepsán několika jmény.
Dnes používají slogany, které mají vyjádřit jejich korektnost, zdůrazňují, že jsou témata o kterých se musíme vyjadřovat jen jedním způsobem. Korektně. Nikoho se nedotknou jen pouhým předpokladem, že by to mohlo být jinak. Sdělujete-li takovým lidem svůj názor, vždy se objeví tvrzení, že ve vaší přítomnosti se musí říkat jen ta vaše pravda.
Ačkoliv čistě technicky si ti lidé nevšimnou, podobně jako ve skupinové terapii, že tím, že vyjádří tento názor, který není nijak korigován z mé strany, vládne demokracie. Sdělení „Ty říkáš, že se tu smí jen tvá pravda,” neodpovídá skutečnosti. Přemýšlím z jakého důvodu je nenapadne, že jen proto sděluji nějaký názor, jen z toho důvodu, že mu věřím, mám pro něj opodstatnění. Neříkám jedinou pravdu.
Pravděpodobně lidé tohle tvrdící, vlastně chtějí říci asi tohle. Tím, že se mnou nesouhlasíš, mi říkáš, že moje vědomosti, moje názory jsou nekvalitní. Nekvalitní názory říkají a prosazují jen a jen nekvalitní lidé. Což samozřejmě tak není. Kvalitní lidé velmi často mají mylné názory. Jednoduše se mýlí. Být omylný, pro mnohé nejisté je ztrátou tváře. A najít svou tvář lze podle jejich mínění jen jedním způsobem. Ponížením druhého.
Poukázáním na jeho nedostatky, zdůrazňováním toho, že bych si s tím člověkem nezadal. I tomuhle mohu rozumět. Možná je za tím zdůrazňováním jen obyčejná prosba o to, abych přišel, uznal jeho kvalitu a přijal ho jako přítele. Ano v terapii to udělám, protože tam je tohle u většiny klientů nutnost. V životě nepřijmu každého, protože přijmout každého není v mých sil. V terapii pokud jej nepřijmu přímo jako přítele, přijmu jej jako člověka v nouzi. Ale v mimo terapii na takové konání nemám. Maximálně je v mých silách jej nijak neurážet, případně s ním nevyvolávat spor.
Ovšem pokud vyvolává spor, uráží takový člověk, pak musí počítat jak s obranou, protože ne vždy můžeme velkoryse odejít a ne vždy máme potřebu nechat na sebe kálet veřejně špínu bez odezvy a slova odpovědi. Nejsme každý den ve stejné kondici. Navíc, osobně si myslím, že dělat místo hulvátům i přesto, že jejich motivům rozumím, není příliš moudré.
Udělat místo, jen ujistí ty hulváty, že je jim vše dovolené a bude vše podle jejich pravidel. Porozuměním určitého chování, ještě nevzniká povinnost jeho akceptace. A jedna důležitá věc. Opuštěním místa, někdy ztrácíme hulváty, ale i přátele a třeba i čtenáře. O což někdy těm hulvátům jde. Taková přání a úmysly druhých lidí nemáme žádnou povinnost akceptovat.
Takže, pokud na jejich chování a úmysly následuje razantní odpověď, si její příjemci stěžují na na naši nevychovanost. Ale stěžovat si mohou. Kde chtějí. Třeba ve svých blozích.