Skolená první kořist mláděti velmi lahodí…

Podařilo se mi v životě urazit, rozčílit, vytočit pár lidí. No, pár. Pár jich nebylo, bylo jich hodně. Kolik jsem vytočil pacientů a klientů vážně nevím, kolik lidí jen tak, také ne.

Podařilo se mi v životě urazit, rozčílit, vytočit pár lidí. No, pár. Pár jich nebylo, bylo jich hodně. Kolik jsem vytočil pacientů a klientů vážně nevím, kolik lidí jen tak, také ne. Dá se říci, že jsem vytočil i ty nejtrpělivější. Pacienty a klienty vytáčím zcela záměrně. Tedy je provokuji.

Provokace je můj styl práce. Mnozí mi pak na blogu, nebo chatu nadávají, někteří, kteří jen o mě slyšeli, nebo četli mi nadávají také. Nadávají mi třeba do druhořadých terapeutů a koučů. Uznávám, že nejsem terapeut a kouč pro všechny lidi na světě. Jsem nedokonalý a limitovaný. Ale jak jsem napsal v předchozím blogu. A nejen v něm. Umím s tou skutečností pohodlně žít.

Napřed jsem si na urážky a útoky jen zvykl. Zvyknout znamená, že mě ty útoky zasahují, ale nesrazí, nevytočí do té míry abych se přestal ovládat. Později mi začaly být lhostejné, dnes už beru útoky jako folklor, pokud překročí určitou hranici, třeba v komentářích zde pod blogy, smažu je. Nakonec, z jakého důvodu by si tu lidé měli nadávat, nebo nadávat mě? Konzumují zde zdarma a tedy se řídím heslem. „Doma jez co máš, jinde co ti dají a u cizích nereptej. A pokud se ti něco nelíbí, projev svou nespokojenost způsobem, který je snesitelný a civilizovaný. ”

Všiml jsem si, a někteří čtenáři to i potvrzují, že se sem chodí se mnou pod rouškou anonymity hádat. Ti potvrzující čtenáři. Koneckonců, mají to zadarmo, a mohou si třeba i myslet, že mě vytočili. Nic proti tomu. Ovšem zapomínají na jednu věc. Tím, že mi věnují tolik pozornosti, tím vlastně dávají najevo, že se mnou nemají srovnané účty a tedy budu pro ně důležitý do doby, než buď přestanu sem psát, nebo umřu. Případně umřou oni. Koneckonců, umřeme všichni, jen nevíme kdy. Naštěstí.

Vždy, když zde vyplave něco, co tu předvedla dáma, co si říká „K” uvědomím si jedno. Nemusím se chovat podobně. Nemusím třeba psát svým bývalým ženám a vyřizovat si s nimi staré účty. A že by bylo co vyřídit.Stejně tak nemusím hledat onu dámu, kterou znám podle jména, neb mi kdysi napsala, pak mi poslala svého bratra, očekávala zřejmě zázrak, ten se nekonal. Nehledám ji, stejně jako nehledám další. Nejsou důležití, tedy po nich nepátrám. nemám potřebu se pomstít, nebo si něco vyřídit až natolik abych tomu věnoval víc času, než jen třeba napsání blogu. Podotýkám důležití pro mne. Pro jiné mohou být.

Paní „K” později, po našem prvním kontaktu za mnou chodila na chat, do místnosti „u magora,” kde nebyla nijak extra vítána. Ani mnou, ani mou tehdejší partnerkou. Nevím, co si od toho slibovala, protože nikdy jsem ji neoslovil jako první, neb jsem necítil potřebu s ní o čemkoliv soukromém povídat.

Tvrdí-li, že mě zná osobně a viděla mě při práci, pak jedině, když byla v léčebně, lety by to asi odpovídalo. Konečně, roky jsem chodil na pavilon osm a a pět dělat na žádost tamějšího terapeutického týmu, jak skupiny, tak asertivitu. Ale nijak si nevzpomínám, že bychom se setkali, ale třeba si jen to setkání nepamatuji. Pokud k němu došlo, asi mne nezaujala. Podle svého sdělení abstinuje od alkoholu několik let.

Je-li mi někdo nepříjemný, nehraji si na hrdinu a pokud mohu, vyhnu se mu, případně omezím kontakt na nezbytné minimum. Jsou takoví lidé a rozhodně je nevyhledávám ani na internetu ani mimo internet. Prostě je ignoruji. Nejsem masochista, který se týrá pohledem, co mi neladí a nebo vůní, co mi nevoní. Tedy, zase víc než je nutné. Nutné je to málokdy. Pravdou je, že čím déle dělám terapii, tím více typů lidí unáším. Pokud si dobře odpočinu a odpoutám se od všech těch lidských osudů.

Takže, chodí-li se sem, kdo sem hádat, provokovat, urážet, pak zřejmě ani netuší, že pokud se tak chová, vypovídá jeho chování o jeho životních prioritách, nikoliv o tom, kterému nadává, hodnotí ho. Lidé typu paní „K” co si čuchli trochu k terapii. Většinou jako klienti, nechápou jeden základní rozdíl, i když se tváří jako skoro terapeuti.

Rozdíl který je mezi popisem chování, třeba sdělení, že někdo uráží, provokuje, manipuluje a manipulací, kdy tomu druhému sděluje manipulant, že je takový a makový a že má takové a takové vady, čte jeho myšlenky, zvláště, třeba takového typu: Jan si nejspíše myslí, že úzkostně toužím po nějakém uznání či mám potřebu dupat po svobodomyslných mužích nebo něco takového. Mimochodem, nevzpomínám si, že bych se s paní „K“ domluvil, že mě bude oslovovat Jan. Tak mi říkají jen přátelé.

Čtení” myšlenek se v komunikaci považuje za faul. Tohle podsouvání je skutečně problém pro mnohé lidi, aby se k podsouvajícímu přiblížili, i kdyby náhodou zrovna měli zájem se přiblížit. Tohle paní „K” pravděpodobně v terapii neřekli, nebo to neslyšela. Přikláním se k druhé možnosti. Jinak na paní „K” nic neprozrazuji, co už dávno pod jinými mými blogy na sebe prozradila sama.

Paní „K” trpí pravděpodobně podle svého způsobu vyjádřování, sydromem dokonalosti. Tenhle syndrom postihuje mnoho dlouholetých abstinujících závislých, kteří díky tomu, že abstinují, mají pocit, že už všechno vědí a svět čeká na jejich pomoc. Uznávám, že co jsem teď napsal je můj osobní pocit, případně fantazie, který/rou mám díky jejímu psanému projevu. Fantazie není nutně pravda, to je jen fantazie. 🙂

Já si jinak o paní „K” celkem nemyslím nic, jen konstatuji, co čtu, vycházím s jejího sdělení a rozhodně nevím co si myslí a dokonce je mi jedno, co si myslí. Poskytla mi možnost, a já ji za ni děkuji, ukázat mým klientům, jak skutečně nediskutovat. Bud diskutujeme k tématu, nebo si bereme na paškál člověka. Paní „K” zásadně k tématu nediskutuje, ona si bere na paškál k mé radosti mě. Já potom si napíši blog, kde si na paškál vezmu ji. Tedy její chování a způsob argumentace a osobních útoků.

Ještě se vrátím k tomu syndromu dokonalosti u závislých. Mnozí lidé z počátku jim trpí, neb jim namluvili v blázinci, jak jsou úžasní, že abstinují. To, že abstinují je dobrý, ale z mého hlediska sama abstinence nestačí. Pak začnou zjišťovat z ničeho nic, že svět je vidí trochu jinak a oni sami ve svých postupně se vynořujících vzpomínkách se vidí jinak a zjišťují, nejsou zas až natolik úžasní. Občas je některým ze sebe na blití. Zvracení očištuje od nezdravých, nebo škodlivých látek. I to psychické.

I když se dobře poslouchalo jak jsme úžasní, skutečnost je lehounce jiná. K tomuhle poznání je dobrá následná terapie, kde se o těhle věcech mluví, z toho syndromu dokonalosti se ti abstinenti dostanou, přijmou se jako chybující i se svou mizernou minulostí a pochopí, že sice nejsou tak bezvadní, jak si mysleli, ale že život je i tak bezva. Jak říká můj oblíbený autor Kipling: Skolená první kořist mláděti velmi lahodí. Džungle je velká, mládě malé, skromnost neškodí.

Mládě se naučí díky starším, zkušenějším v té džungli pohybovat, dostane pár kopanců a ran, začne být opatrné na zvuky, které vydává a ví, že dnes ulovilo a zítra tu dovednost bude muset osvědčit a zas a zas. Jo jo. 🙂