Roň slzy chlapče

Nedělní odpoledne, opět jsem se jel koupat. Rád bych řekl, šel, leč jel starou Felicii. Má láska si v ní nechala v noci klíče a zabouchla si.

Naštěstí, když tohle samé udělala před rokem, naučil nás Láďa Kalaš automechanik, jak krást Felicii. Nůž a drát to jistí. Než jsem se probudil, měla auto otevřené. Inu šikovné děvče. Jen bude muset asi v kabelce nosit drát a nůž. Pro jistotu. Já jsem přispěl k úspěchu akce radou, že mám drátěné ramínko, které tedy, až se probudím, použiji. Předběhla mě.

Ony ty starší auta nejsou bezpečné, ale na druhou stranu, pokud si takhle člověk způsobí trable, dost snadno je řeší. Kdysi jsem měl klienta, bývalého policajta, který po vyhazovu od policie, se živil kradením aut. Tvrdil, že všechny auta je schopen otevřít během pár vteřin. Nikdy ho prý nechytili a nikdy mu nic nedokázali. Dával tuhle historku k dobru. Kdoví jak to bylo. Člověk občas vyslechne různé povídky.

Jeden vypráví, jak válčil ve Vietnamu v americké armádě s Viet-Congem v sedmdesátých letech minulého století, pak se ukázalo, že sedmdesátá léta strávil někde ve Valticích, v kriminále. Tehdy, to bylo v devadesátých letech, myslím 1998,1999, už si přesně nepamatuji, bylo mu asi jako mě, takže roky měl na tu válku ve Vietnamu. Musím uznat, že fantasii měl skutečně vyvinutou. Asi hodně v kriminále četl.

Jeden můj klient, který teď momentálně sedí za podvody, už podruhé, studuje v kriminále druhou vysokou školu. Jak je vidět i v kriminále nemusí člověk, má-li zájem, ztrácet čas a může se připravit na život venku. Ovšem, pokud se hodlá napravit. Což bývá pro některé problém, protože si na kriminál zvykli a už neumí žít venku, být za sebe odpovědní. Tak uvidím, teď žádá o propuštění na půlku, dostal osm let a už mi z kriminálu vzkazoval, jestli vezmu do skupiny. Slíbil jsem mu že vezmu.

Jak tak píši, napadá mě, že mám v pátek dovolenou a mohli bychom se podívat do Děčína do Březin ke splavu a pak navštívit sestru. Sice když jsem u splavu, tedy u druhého, byl naposledy, sevřelo se mi srdce, jak to tam vypadalo, ale je tomu už osm let, takže se to mohlo zlepšit. Ale řeka teče jak tekla a skočit si do tůně s rozběhem, nemusí být tak špatný nápad.

Uvidíme, jak se bude mé lásce chtít. Tedy na výlet se jí chtít bude, jestli do Děčína, za ni mluvit nemohu. Ale já bych se do Ploučnice tedy vykoupat šel. Koupání v Ploučnici, ať u druhé splavu, nebo u třetího, byla skvělá zábava pro mladého muže ve věku šesti let, kdy jsem tam byl poprvé s tátou a naposled jsem se v ní koupal po čtyřiceti letech v roce 1996, kdy jsem si dělal privátní otužovací kurs č.1.

Bylo těch míst v Děčíně na koupání docela dost. Koupaliště pod zámkem, tam jsem chodil také často, v pozdějších letech protože tam se člověk spolehlivě seznámil s tehdejší dámskou honorací do dvaceti let. Ty starší už bývaly vdané a byly tam s manžely. A chodili tam kámoši a u stánku s pivem a buřtem se vedly dlouhé řeči, především o fotbale, politice a ženských. Když sem se stal později labským plavce, neboli šífrem, vedly se tam plavecké řeči, kde se trhaly kotvy, lámaly šreky a padalo se do oblouku.

Koupaliště už není. To na Starém městě, termální mě nikdy extra nebralo v těch Březinách to asi také není nic moc, v Labi nevím jestli bych se za malé vody koupal, protože čím víc vody, tím je řeka čistší. Koupaliště není, plavci také už skoro nejsou a pokud jsou, tak jezdí někde v Německu, Holandsku, či jinde po jiných řekách než je Labe.

Hodně se ten život za těch třicet let změnil. Většinou k lepšímu, ale některé ty krásné věci z těch starých zlatých časů mého mládí mohly zůstat. Ota Pavel sice psal o Berounce a jak potkal ryby, ale kdo zažil Ploučnici a Severní Čechy vůbec, ví, že Ploučnice si s Berounkou moc nezadala. Malá říčka mezi kopci, pár krásným míst, která tehdy málokdo znal. Němce jsme vypakovali, turistů bylo málo a řeku jsme měli pro sebe.

Jak Ploučnice, tak Kamenice, to je vůbec krásná říčka. Po Hřensku a kolem Hřenska jsem se něco natoulal. Z Děčína po značce lesem, nad Labským údolím, Suchým dolem na silnici a pak kousek po silnici do Hřenska. Z Hřenska na Jetřichovice a z Jetřichovic přes Růžovou, Býnovec, Kámen, Ludvíkovice domu na Kamenickou. Procházka na jeden letní den. Taky se dalo jít přes Srbskou Kamenici, Olešku a Ludvíkovice. Inu, mohl jsem si vybrat. Děčínsko je nádherné. Ujít za odpoledne v kuse čtyřicet km mi nedělalo problém. Když jsem zlákal slečnu bylo to na celý den. Slečny se víc kochaly. Já uháněl. měl jsem za to, že sedmi-osmikilometrová rychlost v hodině dostatečně se umožňuje kochat. Nakonec, chodil jsem tam často, takže jsem měl nakoukáno.

Málokterá slečna se chtěla zúčastnit takové tůry, ale byly. Stejně se divím chlapům, co si stěžují na samotu. Je tolik ženských, co by se něčeho takového, třeba v menším účastnily. Ať toho koupání, nebo chození. Pak si na blogu stěžují na takové jako jsme já, že jsme děvkaři, co nemáme žádnou úctu k ženám a jen je využíváme. To mě vždycky pobaví.

Ti hoši jsou mravokárci nikoli z nadměrné slušnosti, ale z nedostatku odvahy říci ženský: „Jdu ven, koupat se, projít, přidáš se?” O na maximálně řekne: „Přidám, a ráda.” Nebo řekne: „Nepřidám, tohle mě nebaví.”

Pak se ti kluci opuštění zoufale upínají na seznamky a diví se, že jim ty žensky ani neodepíšou. Co jim asi mohou nabídnout? Vlastně nic. A ty ženský to tuší. A pak mi pláčou v kometářích hoši, jak jsem zkažený. Inu, co jim tak asi jiného zbývá, než si poplakat. Někde v putyce, nebo doma u mámy. Jenže do putyk moc ženský nechodí.A mamánky také každá nemusí. A mohou si s Yvonou Přenosilovou leda zazpívat. Jo jo.