Príma země

Chtěl jsem si ji vyfotit, ale potřeboval jsem taxíka, takže jsem s tím počkal. Byla skutečně krásná. Jižní typ, což v Portugalsku není problém potkat krásku jižního typu, ale tahle byla výjimečná.

Chtěl jsem si ji vyfotit, ale potřeboval jsem taxíka, takže jsem s tím počkal. Byla skutečně krásná. Jižní typ, což v Portugalsku není problém potkat krásku jižního typu, ale tahle byla výjimečná. Jen mě mátlo, že pracuje u benzínové pumpy a není v Hollywoodu. Zřejmě se o ní nedoslechli a nebo neměl cestu nikdo kolem. Já naštěstí měl. Taxíka jsem potřeboval abych se dostal na letiště přes nejdelší evropský most vedoucí přes řeku Tejo. Jít se přes něj nesmělo. Byl dálniční. Tedy taxikář povídal, že je nejdelší.

Krásku jsem si nevyfotil, protože jak jsem správně předpokládal, nechtěla. Ale jinak byla milá, uměla anglicky a pochopila co chci a dokonce zavolala ze svého mobilu. Ji jsem požádal o to jelikož portugalsky umím říct pouze „obrigado, bom dia, bom tard.” (Což v místním dialektu znamená: „Děkuji, dobrý den, dobrý den” ale to druhé „dobrý den” se používá až odpoledne, vzhledem k tomu, že to první je říkáno dopoledne. Na cizince se místní nezlobí, když to poplete, ale domácí by asi byl považován za blbce.) Tedy jsem si nebyl jistý zda ten na druhé straně telefonu je natolik mocen angličtiny aby pochopil co chci a já si nebyl natolik jistý, že jeho angličtině v telefonu budu rozumět.

Byl to moc hezký výlet do Portugalska. Takový zcela nekonfliktní. Nezažil jsem tam nijaký stres, což byl jeden ze základních znaků odlišující tuhle cestu od jiných. Ani si nevzpomínám, že by mě nedostatek stresu a vzrušení nějak deptal. Nedeptal. Užíval jsem klidu a pohody a nejsem naplněný výjimečnými zážitky. Prostě jsem se hezky prošel, nijak jsem netrpěl. Vozík nezlobil, lidi byli slušní, i když Portugalci jsou k cizincům lehce odtažití, ale vlídní a neotravují. Nikde se mě nesnažili okrást. Dal jsem si oběd, zaplatil jsem co místní. Při placení vždy číšník nebo servírka donesla vytištěný účet z kasy a žádný z nich významně nechrastil drobnými v kapse. Řekl jsem si o vodu, dostal jsem ji. Požádal-li jsem o pomoc v jazyce anglickém, pokud nerozuměli, snažili se najít někoho, kdo mi rozumí.

Jak se tak nad tím zamýšlím skoro není co psát. Viděl jsem několik zajímavých věcí, prošel kus Portugalska, nic dramatického jsem nezažil, ani průjem jsem na rozdíl od jiných zemí nezažil, vzhledem k tomu, že jsem nic špatného nejedl a občas jsem jedl i místní stravu. Zásadně jsem vybíral náhodně a jednou jsem dostal něco jako kolinka s gulášem. Jíst se to dalo. Ne že bych doma nějak zvlášť miloval kolínka s gulášem, ale tady sem nereptal. Nakonec vybral jsem si sám.

Tím jsem se poučil a příště se díval, co si kdo kde dává a v případě, že se mi jídlo opticky zamlouvalo ukázal jsem na něj a řekl něco jako: „Tohle chci, to dones.” Tahle metoda se mi osvědčila a pak už jsem nezažíval překvápko. Konečně nemám dovolenou na to abych zažíval nějaká překvapení. Jsem konzervativní a nemám rád výjimečné události. Zažil jsem jich v životě dost. Pokud chci dobrodružství, jdu do kina.

Jak jsem se přesvědčil před dvěma lety v Chile, vozík na ruksak je věc pro staršího pána na pěší cestu k nezaplacení. Sice z počátku asi tři dny trvá, než si zvykl na odlišný způsob námahy a chůze, ale ta námaha je oproti vláčení ruksaku na zádech a zátěže kolena a dalšího pohybového aparátu podstatně nižší. Pak jsem v klidu ušel tolik kilometrů jako za mlada a měl jsem ze sebe radost. Už loni po Čechách jsem cítil, že je konec z nošením ruksaku na zádech. Nemládnu. Portugalsko je podstatně zelenější země než Španělsko díky blízkosti oceánu. Ani teploty mimo několika dnů nebyly nijak extrémní. První tři týdny, mezi 25 až třiceti stupni, pak několik dní něco kolem 35 až 38 stupni. To je pořád ještě snesitelné.

Tím, že jsem byl v klidu mohl jsem si jen tak nechat plynout myšlenky hlavou. Napadaly mě různé, ale zatím nic tak zásadního, co by stálo za zveřejnění. Dny si pluly jen tak, odpočíval jsem si a cítil jsem jak ze mě padá ten uplynulý rok plný na události, dramatické zvraty v životě a emočního vypětí. Já osobně používám dovolenou na tohle. Zatím se mi chození pěšky spojené s poznáváním jiných zemí krásně osvědčuje.

Hodně mi vyhovovala odloučenost, jazyková bariera a vzdálenost. Vytvářelo to jakési vnitřní miniklima, které mi poskytovalo možnost rehabilitace, jak tělesné, tak emoční. A že jsem ji potřeboval. Někteří lidé s nimiž jsem byl přes SMS v kontaktu se mi pokoušeli nazbnačit, že vlastně musím být pln emočních zážitků z té „tajuplné a exotické” země. Nebyl a ani jsem nehodlal. Do Portugalska jsem jel, protože jsem tam nikdy nebyl, málo jsem o něm věděl a je to dost daleko abych byl s tou vzdáleností spokojený. Holt nejsem sběratel „velkých zážitku” z cizích zemí.

Jiřina, stále byla zvědavá, kam že půjdu. Pokoušela se mě na dálku stopovat. Nedal jsem se. Cítil jsem, že i tohle chci mít jen a jen pro sebe. Neměl jsem potřebu abych byl dopředu upozorňován na případné zajímavosti, které by mohli v nějakém možném směru být. Nechal jsem vše na náhodě, co uvidím a byl jsem zcela smířený s tím, že některé věci, jež bych podle některých měl vidět, jednoduše neuvidím. Bylo mi to a je mi to jedno. Co jsem viděl bylo pro mne zajímavé dost a dost. Mám rád v těhle věcech svobodu.

Zastávám názor, že pokud jsem v cizí zemi, kde jsem nikdy nebyl je i takzvaná všední skutečnost dostatečně nevšední, že stojí za vidění. Co se mi na vesnicích líbilo, byly veřejné prádelny z kamennou valchou a ženy v nich skutečně praly. Žádný historický relikt, ale skutečně používaný nástroj. Zcela určitě mají doma automatickou pračku, ale z nějakého důvodu v těchto prádelnách perou. Líbily se mi ty prádelny moc. Narazil-li jsem na nějakou, díky tomu, že byla při cestě, neváhal jsem a umyl jsem se tam. Pokud nebyla nehledal jsem a umyl se jinde. Třeba v kašně na náměstí, nebo ve fontáně v kruhovém objezdu.

Nikdo nereptal, nikdo se nesmál. Portugalci vzali celou situaci na vědomí. Já osobně žádným ostychem v tomto směru netrpím. Mám-li pocit, že se potřebuji umýt, umyji se. Jako sprchu používám ešus. Většinou kašny či potoky jsou mělké a na nějaké zvláštní potápění nejsou. Tedy se poleju, namydlím poleju a jsem umytý. Poleju se několikrát. Aby si nikdno nemyslel, že to flákám. Na pěší tůře je to až až. Konečně přílišná čistota nic nezaručuje. Jedině sníženou imunitu.

A co se mi také líbilo, byly občasné fontány nebo studánky s pitnou vodou buď u silnice, nebo někde v městečku či ve vsi. Také u nich byl čilý provoz a lidé tam jezdlili s autya nabírali poměrně velká množství vody. I přesto, že stáli ukázněně ve frontě, nikdy jsem nemusel čekat. Vyndal jsem své dvě láhve od koly a vždy řekli něco jako: „Si to naber..” Príma země. Tak to by bylo zatím asi všechno. Třeba někdy o Portugalsku víc.

Share and Enjoy !

0Shares
0 0 0