Malá ukázka z připravovaného třetího dílu Paradox abstinence-Eliška. Dva předchozí díly nesou název Týpek, Jolana. Všechny díly se zabývají radostmi i strastmi abstinujích závislých.
Malá ukázka z připravovaného třetího dílu Paradox abstinence-Eliška. Dva předchozí díly nesou název Týpek, Jolana. Všechny díly se zabývají radostmi i strastmi abstinujích závislých. Třetí díl je speciálně zaměřený na spoluzávislé. Zkušenosti z víc jak dvacetileté práce se závislými a spoluzávislými. Plus vlastní zkušenost se svým životem v abstinenci po dobu třiceti let.
Eliška stála a dívala se za Jindřichem, který vešel do dveří psychiatrie. Hlavou ji běžely obrazy na kterých ji naskakovaly obrazy z minulosti, týkající se jak jejího bratra, tak jejího otce.Milovala svého bratra, dost se v něm viděla, jenže nemohla a nebyla schopna přehlížet jeho způsob života. V dobách kdy se rozhodl nepít, byla šťastná, milovala jeho děti, od mala se o ně starala. Jindřich ji vnímal jako někoho, kdo je jistota sama. Eliška byla už v poslední době hodně unavená. Zlobila se na něj, zároveň se strašně bála o něj, vůbec nevěděla co dál.
Včera, když za ní byla Hana, bývalá žena Jindřicha, se strašně styděla. Eliška se vůbec hodně styděla za svého otce, za Jindřicha, za oba. Poslouchala Hanu, která si ji stěžovala, že děti se o Jindřichovi dozvídají samé hloupé věci. Mírně Hanu upozornila, že je na ni, co se o tátovi dozvědí. Hana se po ni podívala, zavrtěla hlavou.
„Eliško, ten chlap dělá všechno možný aby si udělal ostudu.”
Elišku zamrazilo. Dobře věděla, že Hana je ta, která byla ochotna bratrovo chování snášet až k nejzazší hranici. Jeho druhá žena Magda, co si ji Jindřich vzal, aby ho za dva roky roku opustila, rozhodně nebyla ochotna snášet jeho eskapády. Hana ho strašně chtěla, dost trpěla, když ji opustil, vlastně ji nikdy neřekl proč. Spíš tušila, než věděla, že ho jako ženská přestala zajímat. Eliška tu pravdu znala, jenže měla pocit, že tohle ji říct nemůže. S Hanou a jejími dětmi se cítila velmi dobře, ale na druhou stranu ji trápilo, že opustil tuhle ženu, co i přes skutečnost, že žila s někým jiným vlastně Jindřicha milovala.
„Ten hajzl”
Povzdechla si při pohledu na jeho mizející záda.
„Kam se podívá, tam je nějaká zhrzená ženská, kterou donutil k tomu, aby ho vlastně opustila. Nechtělo se ji čekat na autobus, ten kousek dojde pěšky.
Kousek za náměstím na Tyršovce potkala spolužačku. Chvíli plkaly, pak se s úlevou pro Elišku rozešly. Nikdy moc nemusela tuhle Olinu, která podle jejího mínění měla v hlavě jen piliny. Eliška byla dost náročná na ženy kolem sebe. Většina z nich podle jejího mínění měla zbytečně dobrý život, který si zas až tolik nezasloužily. Eliška se necítila nijak šťastná. Většinu času žila sama. Byla průměrně vypadající žena, pomalu se blížila ke střednímu věku, s Jindřichem si byli hodně podobní, tam kde se ženy obdivovaly Jindřichovým rysům, tam Eliška měla problém. Nebyla ošklivá, nebyla krásná, měla jisté kouzlo, jako měl Jindřich, ale nebylo ono kouzlo tolik vidět jako u Jindřicha.
Šla pomalu, myslela na to, co bude dál. Zkušenost, kterou měla s bratrem v posledním roku ji děsila. Vždy těžko snášela otcovo pití, dlouho se z toho v dětství pomočovala. Chodili s ní od doktora k doktorovi a stále nic.Nikdo jako by nechtěl vyslovit, že se ta holka pomočuje strachy. Kolem jejího osmého roku, kdy od nich otec na dva roky odešel, pomočování přestalo. Ještě teď si dobře pamatovala, jak opilý otec nad ní stál s nožem a vyhrožoval ji, že ji „ji vyřízne.” Měla smůlu, měla své ženské kouzlo, byla chytrá, ale díky dětství a zátěži, kterou si nesla, si nacházela buď podobné muže jako byl její otec, nebo zase „onuci” jak jim říkala. Takže pořád nemohla najít takového se kterým by chtěla mít děti. Matčin osud viděla pořád před sebou, v noci se budila hrůzou, co zase bude. Tam kde Jindřich bojoval, ona se stáhla do neviditelna.
V dospělosti zjistila jednu hroznou věc, ač sama na rozdíl od Jindřicha abstinentka, ošklivila si pití, ošklivila si ten způsob života, přesto potkávala stále stejné typy. Hezké okouzlující muže, ze kterých se časem vyklubávali problémoví partneři, mající agresivní sklony. Většina z nich se nijak nerozpakovala ji nafackovat, když měli pocit, že není vše jak má být. Měli pocit, že si to mohou dovolit, dokonce občas měli i za to, že ji tím vyjadřují lásku a mnozí si dokonce mysleli, že ji prokazují laskavost.
Jindřich s nimi občas válčil, zastával se ji, většinou z něj měli strach, protože byl ochotný válčit až konce. Opouštěli ji po jeho zásahu, měla pak strach něco mu říct, jenže zase se nechtěla dát týrat. Její „chyba” spočívala v tom, že byla dcerou alkoholika. Mnohokrát se ptala sama sebe, proč je tak trestaná. Jindřich ji nadával, ať už si najde pořádného chlapa
Cestou přes most se dala opět do pláče, bála se o Jindřicha, bála se sama o sebe, neviděla nic hezkého pro sebe. Neměla naději. Necítila ji. jen ty Jindřichovy děti ji dokázaly odvést od jejího smutku. Žila pro ně, kupovala jim dárky a lhala jim, že jsou od táty. Jenže ten lotr, jak mu v duchu říkala, se prostě chtěl uchlastat. Naštěstí nevěděla o jeho fetování, to by asi zřejmě propadla do paniky ještě víc.
Lidé se za ni otáčeli, plakala nepokrytě, bylo ji jedno, co si kdo myslí. Než vystoupala kopec do Přípeře, doplakala. Ulevilo se ji. Pak ji napadlo, že snad ten mizera se znovu vzpamatuje. Najednou měla naději. Podobně jako u závislých i u ni se prudce střídaly nálady. Chvíli naprosto na dně, pak najednou bylo vše bez potíží. Znala to u otce, znala to u Jindřicha,znala tenhle stav u sebe. Nerozuměla tomu, proč je tomu tak, ale věděla o tom. Jako spoluzávislá byla nadmíru přecitlivá a hysterická.
Došla domu. Odemkla dveře, svlékla co měla na sobě, napustila vanu, předtím vypla mobil. Už nechtěla nic slyšet, chtěla jako v dětství, někam se schovat a nebýt viděná ani slyšená. Dlouho ležela ve vaně, cítila jak z ní všechno, co ten den prožila, odtéká. Vystoupila z vany, otřela se, vlezla si do postele a usnula. Byl to pro ní těžký den, ale doufala, že se už vše zlomilo a bude lépe.
Probudila se v noci. Zapla mobil, našla zprávu od starší Jindřichovy dcery Hany. Ptala se jestli s nimi v sobotu půjde do kina. Odpověděla „ano.” Pak tam byla zpráva od Jindřicha. „Jsem v pořádku, byl jsem na skupině, budu chodit do terapie, Irena mě nevyhodila.” Seděla na zemi, už od dětství to bylo její oblíbené chování. jak mohla sedla na zem, na zemi se cítila bezpečně a uvolněně.