Dorazil jsem včera domu opravdu pozdě. Ráno jsem vystartoval v šest, vrátil jsem se domů v jedenáct večer. Dlouhý den, těžký den, ale byla i zábava.
Dorazil jsem včera domu opravdu pozdě. Ráno jsem vystartoval v šest, vrátil jsem se domů v jedenáct večer. Dlouhý den, těžký den, ale byla i zábava. Zkoušeli jsme ve Vile na Štvanici, ještě jsem si zkusil přečíst s Kryštofem a Petrou, pro které jsem napsal asi dvacetiminutový skeč na vztahové téma, pod názvem „Neurčitost,” který bych chtěl uvést na scénu na podzim, až budeme reprízovat „Fagot a Yesterday.”
Jsem takový nějaký plodný v poslední době. Napsal jsem povídku, na její téma jsem za dvě hodiny měl napsaný skeč, dal ho přečíst lidem, od kterých chci aby ho zahráli, pokud se jim bude text líbit. Těm se líbil, tedy si ho nazkoušíme, až se vrátím z dovolené. Docela se na tu práci těším.
Má láska mi vyprávěla jak jedna její známá herečka používá takovou moudrost, co zní? „Ochutnám, zjistím jestli by z toho mohlo něco být, pokud ne, jdu dál.” Prý tu větu používá v souvislosti se vztahy, co navazuje. Myslím, že se dá použít i v jiných situacích. I když ve vztazích je ta věta geniální. Je-li ta věta originál té dámy, pak má má láska chytré známé. Nakonec i já jsem zastáncem, že lidé se seznámí. zjistí, jestli si voní a jsou si blízcí, pak jsou spolu, pokud ne, jdou o dům dál a hledají jiné místo, kde by mohli hlavu složit.
Hledat jen „vážně,” jak mnohdy slýchám nebo čtu, mi přijde jako dementní. Lidé se musí poznat, zvyknout si na sebe a pak se mohou rozhodnout, jestli je to pravé, ořechové, nebo ne. Pochopitelně i po třiceti letech manželství se lidé rozcházejí, i po třiceti letech „šťastného” manželství, zjišťuje třeba klientka, že ji vynechává hlas, nebo ji bolí záda ze zcela nejasných důvodů a při rozhovoru najednou zjistí, že se hlas zlepšil, záda přestaly bolet a to jen proto, že si dokázala uvědomit, že ji něco škrtí, takže se osvobodila ze sevření, nebo vleče něco těžkého a během toho rozhovoru ten náklad odložila.
.
Jak kdysi zpívali Greenhorni: …já z tý velký lásky, mám asi vrásky a jsem dost nevyspalej, když kolem tvejch očí, zas jinej se točí, tak mám strach a né malej… Jo, láska, nebo neláska, to je emocí a zátěže hormonálního systému. Občas něco musí vypnout, aby mohl člověk ten hormonální biologický útok na svůj organismus přežil.
Člověk se zamiluje, ale ta láska ne vždy povznáší. Občas děsně dře a drhne a tíží a svazuje. Jo jo, následující příběh je sice vymyšlený, ale několik podobných jsem svého času prožil, takže jsem je zkombinoval a teď vám ho předkládám k uvážení. Jo jo.
………………………………………………….
Neurčitost
Seděli v místnosti a atmosféra mírně houstla. Znali se už několik let, ale v poslední době si začínali jeden druhého uvědomovat. Nedávno, když se bavili o jednom svém známém, z ničeho nic mu řekla. „S Matějem to mám jasné. je nezajímavý. S vámi jako s mužským.” Jen překvapeně pokrčil obočí. O hodně starší, dávno svoje nejlepší léta měl za sebou. Podle svého mínění. Najednou tahle celkem pohledná ženská, která si mohla z kolegů vybírat mu říká takové věci.
Nepřeslechl tu větu. Doma o ni přemýšlel. Nechtěl věřit, ale… Od jisté doby mu čas od času napsala SMS, nic zvláštního, jen přání dobrého rána. Nebo, že by ho potřebovala při řešení nějakého pracovního úkolu. Bylo mu jasné, že ho provokuje.
Několikrát ji napsal, pak ji zcela otevřeně řekl, co v něm její chování vyvolává. Lehce se usmívala, popírala jeho domněnky, má přeci svůj vztah a vlastně nepokrytě přiznala, že by chtěla někoho jiného. Říkala mu, že si ho váží, má ho ráda, ale jen tak, jako kolegu, kterého si váží. Nic erotického v tom není. „Dobrá, uvidíme.” Běželo mu hlavou. Nechal celou věc být. Nepsal, nedotýkal se ji. Přestal ji dělat důvěrníka. Byl rád, když ji vidí, ale choval se přesně podle toho, co mu říkala. „ Nejste ten, koho chci.”
Dnes tu zase sedí, dívá se na něj, svěřuje se mu s docela důvěrnou věcí a on má silný pocit, vyplývající z pozice jejího těla, že ho vlastně láká k sobě. Má co dělat, aby se nezvedl, nevzal ji do náruče, aby ji položil na pohovku, na které sedí. Uvědomuje si, že její kolegyně z kanceláře může kdykoliv přijít. Násilím se zvedá: „Dám si kafe, dáte si taky?” Ptá se. Chce se vysvobodit z toho návalu touhy, kterou v něm vyvolává. Navíc nepřeslechl její odpověď, když ji říkal, že ji opravdu nechce obtěžovat. Ta ho zaskočila ze všech nejvíc. „Nechci tě ztratit.” Zmateně vyhrkne. „Taky tě nechci ztratit.”
Jak jde kolem ní, zastaví se, neodolá, dotkne se ji. Dotkne se ramen, ona sedí, nehýbá se, dívá se na něj. Položí na ni i druhou ruku. její ruce se zvedají, dotýkají se jeho rukou. Neodstrkuje je. Hladí je. Zcela instinktivně se dotýká jejich prsou. Ona sedí, její ruce volně položené na jeho, zavírá oči a nechává se hladit. Vnímá ty plná prsa, cítí, že musí buď pokračovat, nebo přestat. Rozum horko těžko zvítězí. Odchází.
Dosedne ve své kanceláři a dostává SMS. Táhneš mě někam, kam nechci. Rozumíš? Odpovídá. Rozumím? Ale nerozumí. Přeci jasně celou dobu vysílá signály, že ona má o něj zájem jako o chlapa. Její reakce nebyla odmítavá. Ví, kdy žena nechce. Odmítající žena se chová zcela jinak. Chápe, že je vdaná, že nechce rozbít manželství, chápe, že si s ním zahrává. Ve svých letech je na takové chování už zvyklý. Ženy si rády dokazuji svou přitažlivost. Ale jen málokterá tohle nechá dojít až tak daleko. Aby pak řekla. Nechci, chci jen přátelství.
Ano, láká ji ta představa, ale jen láká. Jenže on je muž. Muž, který si uvědomil svou hloubku citu k ní a vlastně se vystavil možnosti posměchu. Chápe, že jeho láska, zamilovanost, nebo jak by ten cit nazval, je jeho problém, ale on ji do ničeho nevtahuje, nezahrává si. Jen reaguje na její podnět.
Ví, že on, stejně jako ona má svůj vztah, svůj život. Nechce být sám. Jenže cítí, jak je tohle silné. Silnější, než co v posledních letech zažil. Má něco neurčitého, neuchopitelného a je s tím vlastně zcela sám. Milovaný, nebo nemilovaný. Neví…