Nový klobouk by nezaškodil

Dozvěděl jsem se dnes velmi zajímavou zprávu. Seriál „Ze závislosti do nezávislosti se bude vysílat o prázdninách každý čtvrtek ve 21:50 na ČT 1.

Dozvěděl jsem se dnes velmi zajímavou zprávu. Seriál „Ze závislosti do nezávislosti se bude vysílat o prázdninách každý čtvrtek ve 21:50 na ČT 1. Povídala mi dramaturgyně, že měli výjezdové sezení, kde promítali i některé díly a prý vzbudil obrovský zájem. Byla velká diskuse, převažovalo prý kladné hodnocení a jen málo lidem se zdál dost drsný. Takže konečně mám důvod mám důvod být spokojený, že to, na čem dva roky spolupracuji bude také zveřejněno. Včera jsem byl opět v televizi. Zajímavé téma. Slečny, které spolukomentovaly se moc nepředvedly. Té šestnáctileté, té jsem se nedivil, Ta starší studentka, ta opět opakovala ty staré ohrané písničky. Člověk by se chtěl zeptat z jakého důvodu ty všechny moudra o osobnostech, které chceme z dětí vychovat nefungují. Nebo jen z části?

Zřejmě nebudou až tak efektivní jak se mnozí nám snaží namluvit. Lidé kteří sami nejsou osobnostmi velmi těžko nějakou osobnost vychovají. Spíš mám pocit, že pokud dáme na tyhle řeči místo osobností vychováváme spratky, bez povinností a bez úcty k práci druhého člověka. Nejsou spratky všichni, jen někteří, ale ti jsou zase obvykle nejvíc vidět. Takové ty řeči, že se rodič poníží, když dá dítěti v pravý čas a na pravém místě dobře mířený korektivní úder,jsou zcela liché. Je to jen argument který, jak ráda jistá část mládeže opakuje, co je občas vyhrůžkou a manipulací. Manipulací, co by se dala intrepretovat: „Když toho na nás budete chtít moc, nebudeme vás mít rádi.” Hmm, někdy si říkám a no a co? Svou neláskou ztrácíte stejně tolik jako ty, které přestáváte milovat. Možná svou neláskou ztrácíte mnohem více než tušite.

Vůbec se bavím mládeží, která dává najevo jak si neváží starších. Tohle hnutí začalo v roce 1968, tehdy se říkalo: „Nevěř nikomu nad třicet.” a údajně americká mládež povykovala na ty co jim přes třicet bylo. „Dědo a babko” a tak se jen těm povykujícím, kteří i u nás občas takhle v těch letech na ty starší povykovali jen vrátilo, co sami kdysi produkovali. Inu lepší to nebude. Také jsem nepatřil zrovna k nejuctivějším ke starším, nebyl jsem takový rozhodně sám, a ti co chtějí kázat morálku, zřejmě zapomněli, co a jak.

Takže si myslím, že většina dětí se neodcizí, časem jim dojde, že táta s mámou měli starost o jejich prospěch, dojde jim, že přidržení k povinnostem není samoúčelná buzerace a dobře mířené facky s e nijak zvlášť nezhroutí. To jen citlivky, které jsou přecitlivělé se občas dostanou na vlivná a viditelná místa a z těch pozic kázají ty bludy, kterými matou veřejnost.

Samozřejmě nelze podceňovat vliv všech těch genderových a feministických organizací, včetně těch rádoby intelektuálů kteří jednou blábolí to, odruhé ono. Většina rodičů nakonec své děti jakž, takž na život připraví a ti si potom schytají v životě pár nutných ran, která jim ukážou jejich skutečné místo v životě. Ono totiž těch starších a odpovědnost nesoucích je víc, neradi se vzdávají svých pozic, mají moc a vliv, a navíc, ve firmách, které jsou privátní nejsou majitelé vždy samí mladíci, kteří preferují „mladý dynamický kolektiv„ ale i lidé, kteří preferují zkušenost, umění a schopnosti. Samozřejmě je větším problémem pro člověka přes padesát najít pracovní pozici, která odpovídá jeho zkušenostem a znalostem, jenže zase to zřejmě není v dobách konjunktury nemožné. A ti mladí se časem dočkají, že se budou ti mladší cpát na jejich místo a oni zažijí to samé co zažívá například má generace.

Vychutnají si všechno to co si vychutnávala generace mých rodičů, a dnes se k nám naše slova a i skutky vracejí. Konečně, požaduje-li někdo úctu, nechť si ji zaslouží. Ale nedávno jsem byl svědkem, jak tak mládenci kolem třiceti, cepovali šestnáctiletého fracka, který si dovolil na staršího pána. Docela jsem koukal, jak mu říkali. „Hele mladej, asi přeháníš, tak se stáhni. Je to starší člověk a podle toho se chovej.” samozřejmě jsou li frackové ve skupině jsou stejní jako jsme byli my, možná o něco hlučnější, možná o něco sprostší, ale nezdá se mi že o moc. Třeba jsem nakonec jen nemístný optimista. Chápu sám sebe, že někdy skutečně nemám náladu na povykování fracků, jenže jako fracek jsem povykoval taky. Tedy nic nového pod sluncem. Nakonec mě pracovní kolektivy naučily, že všechno má své hranice a od jistého věku jsem byl podobný těm mládencům předchozího povídání.

Nakonec i ti mladí v terapeutické komunitě mě respektují. Nemyslím, že by mě respektovali jen pro mé vědomosti a umění, ale i věk tam hraje svou roli. To jsem si skutečně uvědomil, že se postoj oacientů i klientů dost zásadně za ty roky změnil. Myslím ke mě. Mnohé mi dnes snáz projde a je pro ně pro ně uvěřitelné jen proto, že něco říká šedesátiletý chlap a nikoliv čtyřicetiletý. Při svém nástupu do blázince jsem tolik úcty a respektu nepožíval. Musel jsem si ji samozřejmě zasloužit svou dovedností, ale dnes je asi snazší je přesvědčit, než tehdy.

Uvědomil jsem si dnes, že potřebuji nový klobouk a nové boty. Musím si nějaké pěkné koupit abych příští měsíc, když už jsem zase pěkně tlustý před dovolenou aspoň pěkně vypadal v klobouku. Zřejmě udělám výpravu po obchodech. Škoda, že nejsem v Kanadě, tam bych zašel do tohoto obchodu vybral bych si. Měli tam dva sortimenty zboží. Tisíce klobouků a Coca-colu. Nebo bych s Miladou sjel do města pro nějaký pěkný klobouk. Jo Kanada v tomhle směru byla zemí zaslíbenou. Stále vzpomínám na cestu za kloboukem s Miladou. Ale když bude klika, tak se s Miladou zase někde potkáme a můžeme vyrazit za poníkem a nebo kloboukem, že jo Milado?

Udělal jsem si účet na rajce.net a mám tam skoro všechny fotky z cest od roku 2000. Jen Portugalsko nemám, Portugalsko jsem něchtěně smazal. A domácí cesty jsem tam nedal. Jinak ty z Izraele a z Řecka nejsou moc kvalitní. Přeci jen ten digitál co jsem koupil později je už mnohem lepší. Ale jako památka to stačí a protože nemám moc nadání na fotografování, nechal jsem ty fotky jak jsou. Ještě je budu muset trochu popsat. Vlastně ani z Nového Zélandu nejsou nic moc. Setra mi sice tehdy půčila foťák, co si přivezla z Ameriky, ale ještě to nebyl tak kvalitní digitál. Snad příště. Snad se ještě někdy do Kanady a na Nový Zéland dostanu. I do USA bych rád nakouknul. Tak snad někdy příště.

Share and Enjoy !

0Shares
0 0