Prospal jsem se odpoledne, původně jsem chtěl jít ven, do knihovny, ale nakonec jsem zjistil, že mám ještě mnoho nepřečtených knih v elektronickém vydání, mezi lidi, že se mi nechce, hodlám se flákat
Prospal jsem se odpoledne, původně jsem chtěl jít ven, do knihovny, ale nakonec jsem zjistil, že mám ještě mnoho nepřečtených knih v elektronickém vydání, mezi lidi, že se mi nechce, hodlám se flákat po pracovním vypětí, které jsem měl dopoledne. Dva náročné individuální konzultace s rodinnými příslušníky. Po nich jsem sladce usnul jako dítě, probral se za dvě hodiny, jak jsem předpokládal. Většinou mi tenhle vnitřní budík funguje, že pokud si dám závazek, že se za dvě hodiny probudím, tedy se za dvě hodiny probudím.
Dostal jsem v týdnu nabídku na napsání dvou kapitol o spoluzávislosti rodinných příslušníků hazardních hráčů, dokonce je za to i honorář, tak jsem začal psát, jenže jsem po třech odstavcích zjistil, že rozhodně v sobotu odpoledne nemám náladu. se zabývat terapii, tedy pracovní činností. Uvařil jsem si kafe, chvíli zíral na jakýsi western, nijak mě zas tolik nenadchl, vypnul jsem ho. Jsem unavený. Asi si budu muset zacvičit. Spolehlivá metoda, jak se dostat z takové té únavy, kdy mě nic není, nic mě nebolí, nic mě nebaví. Bohužel. Baví mě, jen si tak stěžovat do blogu. Má láska odcházela zrána, prý se večer vrátí, povídala.
Je tedy se na co těšit. Jo to byla dobrá poznámka, kterou jsem tuhle slyšel od jednoho klienta. „Potřebuji se na něco těšit, pak se mi žije lépe.” No a já se budu tedy těšit na večer. Do té doby si udělám palačinky, půjdu si koupit ovoce abych měl trochu vitamínů a vlákniny, možná napíši kapitolu Jolany, nebo fantasy. Abych nevyšel ze cviku. Má láska se u fantasy baví. Takže, když pro nikoho jiného, napíšu ji pro ni. Zřejmě budu muset dát nějakou mírně povedenou na web. Až se osmělím. Psát takové věci je pro mne novinka. Zatím mám na svědomí jen nějaké věci kolem závislosti, nebo vztahů. Fantasy je novinka.
Jo, pustil jsem si ke psaní film, „Kdyby tisíc klarinetů” moc pěkný film, pamatuji si jak jsem z obdivem zíral na plátno v kině Sněžník, kde jsem tehdy na něm byl. Byly na něj fronty, vystál jsem lístek, dokonce už jsem tehdy nemusel na něj škemrat doma. Vydělal jsem si na něj u pana Losa, kde jsem si vydělal tehdy celých padesát korun, což na čtrnáctiletýho kluka v té době, byly obrovské peníze, měl jsem na kino, šel jsem sám bez slečny, neb v těch letech se chlap zajímá o kovboje, stopaře, nikoliv o ženy. Tenhle zájem přišel o něco později. Ovšem z celou naléhavosti.
Tyhle staré filmy už asi nadchnou jen mojí generaci, některé písničky, se sice zpívají dodnes, ale už spíš jako národní písně. Ovšem paní Hegerová, Jana Brejchová, Waldemar Matuška, Karel Gott, Eva Pilarová, plus další hvězdy to byl požitek sledovat. Ty hvězdy tehdejší doby, se v tom filmu ukázali v to nejlepším světle. Autoři Suchý Šlitr se opravdu nemají za co stydět.
Četl jsem taková „vtipná vyjádření„ jak ten film měl mizerný scénář, jenže on vlastně ani žádný mít nemusel. Ta muzika stačila. Jako u jiných muzikálů Fakt je, že tehdy běžel muzikál Shadows, což byla také podívaná. Teď když jsem si na vzpomněl, říkám si, že si ho opatřím, kouknu se jestli se dá stáhnout. Po Shadows, přišel „A Hard Day’s Night,” Neboli „Perný den” Pak „Help” Jo to už byla opravdu muzika mého srdce. Dodnes, když slyším,
Help I need somebody help
not just anybody help
you know I need someone help!
Help Beatles
Tak se mi ježí vlasy. Pravdou je že si už tolik Beatles nepouštím. Ale když pustím, tak poslouchám s nadšením. Ty filmy nijakou myšlenkou nevynikaly, to si na rozdíl od jiných nenamlouvám, ale byly plné muziky, plné nadšení.
Jo, mládí. Taková věc. Jenže netrvá dlouho. Ale zase z něj mnozí žijeme po zbytek života. Všechno důležitého, co umíme, umíme protože jsme se ty důležité věci naučili v mateřské školce. Jak píše Robert Fulghum ve své slavné knížce, kterou mě před dvaceti lety dostal. Dodnes si říkám, že bych se chtěl umět dívat na svět jako on. Vlastně ho vnímám jako jednoho z prvních blogerů, který uměl popsat v krátkosti svět kolem sebe. Nezabývat se jen politikou, nebo neštěstím, ale i věcmi, které jsou obyčejné a když ty obyčejné věci chybí, pak jsme smutní. Fulghum viděl a vidí ty věci kolem sebe, jako zázrak. Občas se mi také povede si uvědomit, že existují zázraky všedního života. Bohužel, někteří moji spoluobčané jen kňučí. Nic jim nechybí a chovají se přitom, jakoby neměli ani rohlík k snídani a spali pod mostem.
Začal jsem únavou. Poslechl jsem si pár písniček, zazpíval si, a je po únavě. Ono se tomu musí jít naproti. Moje babička říkala, že kdo si furt stěžuje, má dostat dvakrát. Myslela tím přes práci nebo přes hubu. V tomhle případě s babičkou souhlasím. Jinak včera večer jsme si s mou láskou prohlíželi rodinné fotografie. Byla ohromena vzájemnou podobou, která se táhne přes čtyři generace, co se zachovaly ty fotografie. Všechny je mám uloženy na disku abych je mohl jednou předat svým dětem. Prý je mám popsat. Dobrý nápad. Mám zase co dělat. Jo jo, práce je pořád a na stesk a nudu není čas. Ani na stěžování.