Je krátce po půlnoci, dokoukal jsem „Once Upon A Time In America.” Líbil se mi. Viděl jsem ho kdysi dávno, tehdy jsem ho nějak považoval za příliš dlouhý.
Je krátce po půlnoci, dokoukal jsem „Once Upon A Time In America.” Líbil se mi. Viděl jsem ho kdysi dávno, tehdy jsem ho nějak považoval za příliš dlouhý. Ted jsem už mu tu délku odpustil a kochal se hereckými výkony. Mám v záloze ještě jeden gangsterský film, a to z roku 1931: „Little Napoleon” Taky velmi pozoruhodný film. Pochopitelně černobílý. Rád se dívám na tyhle staré filmy, protože ukazují nejen atmosféru a reálie tehdejší doby, ale i představy lidí o tom, co znamená štěstí, jak si žili, jaké měli sny a touhy.
Nakonec, vždy zjistím, nejen z těch filmů, že lidé mají pořád stejné touhy. Být milován, milovat, být přijímán druhými lidmi, žít v určité jistotě, pokud možno s minimálním rizikem. Pochopitelně, jsou i lidé, kteří si vystačí sami, jsou spokojeni se životem na hraně, ale ty jsou menšinou. Oni sami, mají svojí nastavenost za něco velmi hodnotného, většinou o jiných lidech přemýšlí a hovoří s jistým despektem. Jenže sám už dávno vím, že co vyhovuje mě, nemusí nutně vyhovovat jiným.
Já sám jsem dlouhou dobu svého života neměl stání, neměl jsem pevný bod, nijak sem si nelámal hlavu s tím, kde budu? Hlásal jsem, že: „domov je tam, kde mám hrnek s kafem, abych na stará kolena se usadil na jednom místě, dobrodružství už jen tak po troškách, když jdu s mladou dámou, jako v pátek, na kafe, najednou zjišťuji, že jejímu nadšení pro společenský život velmi rozumím, konečně nebyl jsem nijak lepší v tomto směru, ale že se s ní dnes velmi míjím v pohledu na volný čas. Na jeho trávení a jeho náplň.
Bylo by asi dost divné, kdybychom se shodovali. Lidé jednoho dne prostě musí dospět, sice jsou tací, co nedospějí do konce života, mají do konce života dost potíže s tou dětinskostí, neumí se vymanit ze svých postojů a mají tento způsob za normu. Aniž by si všimli, že norma je trochu jinde. Mě osobně jsou k smíchu ty věčné mladice a mladíci, co si stále dokazují svou mladost, svou nezdolnost, nemají soudnost říci, „na tohle už nemám, tohle není pro mne.”
Pokud přemýšlím o tom, jak dál, co dál? Musím říci, že bych ještě rád něco zkusil, třeba jít pěšky do Indie, ale za prvé, mám závazky vůči svým klientům, ty jsem na sebe vzal dobrovolně a zbavit mě jich může jen Pán Bůh, nebo sami moji klienti. Nikoliv, že se seberu a vypadnu a nechám je sobě samým. Protože, tohle se nedělá. Za druhé, musím si zcela otevřeně říci, že možná bych tam došel, ale otázkou je v jakém stavu a za jak dlouho? Nebudu to riskovat. Doba velkých cest je zřejmě ta tam. Spokojím se s i těmi, co jsem vykonal, a budu se zabývat malými cestami. Jako je třeba měsíční toulání po Novém Zélandu. Tohle bych ještě mohl stačit.
Když tak přemýšlím o uplynulých víc jak dvaceti letech, nemohu na rozdíl od svých některých spoluobčanů říci, že to byly špatné roky. Dělal jsem co mě baví, byl jsem pár lidem prospěšný a nemusel jsem peníze na svou zábavu ani krást ani podvádět. Rozhodně se necítím jako nějaká loutka, konečně celoživotně jsem si dělal, co chci a v rámci možností chodil kam chci. Nikoho jsem se neptal na souhlas a nebrečel jsem, že na cestování nemám peníze.
Pakliže někdo brečí a fňuká, že pro starosti má starosti s dětmi, jak je uživit, tak to měli, mají a budou mít jak ty předchozí generace, stávající generace, tak budoucí generace. V tomhle směru to lepší nebude. Možná, že jednou v blízké budoucnosti, zase přijde nějaká osvícená hlava, která usoudí, že když už nemáme názvy, rodina, táta a máma, jen rodiče, tak se děti, které budou rozeny řízeně, na povolení, možná, že přijde i inseminátor.
Ty děti se pak umístí do státních domovů a budou je tam vychovávat specializované lesbické, genderově správně uvědomělé ženy, případně homosexuální muži které jim myšlenky na domov a tátu a mámu cíleně vyženou z hlavy. Pochopitelně doufám, že se tohoto pokroku v lidských právech, založenou na právu rodičů o bezstarostný život, se nedočkám a neuvidím kam až vede lidská blbost.
Sice si myslím , že dnes je mnohem pohodlnější uživit děti i sebe, než kdykoliv jindy. Jenže pochybuji, že se setká mé tvrzení s kladnou odezvou. Bolševické, katastrofické kecy mě vážně neberou. Stejně tak katastrofické scénáře. Ano je pár věcí, které bych rád změnil, nebo přispěl k jejich změně, třeba exekutorský zákon, ten mi přijde na palici, ale jinak si myslím, že bylo mnohem hůř, a lidé si to stejně chválili. A zcela právem. Jak jsme říkávali kdysi. Sice jsme neměli tolik lidských práv, jenže nějak pořád jsme věděli, co ano ,co ne, co se nedělá a určité věci nám nepřišly ani na rozum. Prostě jsme nebyli tak „mazaní a chytří,” jako některé dnešní hlavy. Naštěstí. Jo jo.