Šel jsem spát poměrně brzo. Silvestra neslavím, takže jsem sice
Šel jsem spát poměrně brzo. Silvestra neslavím, takže jsem sice
sledoval ohňostroje, ale jinak jsem se nevzrušoval. Četl jsem si.
Odpoledne přišla má láska, přinesla mi čočku, abych měl podle tradice
peníze. Pak jsme šli ven. Vyrazili jsme do Prokopského údolí. Má láska
nasadila razantní tempo, neříkal jsem nic, v barefootech se mi po
kamínkách šlo pohodlně, ačkoliv jsem uvažoval, že půjdu bos. Naštěstí
jsme si to rozmyslel. Sněhová břečka a namrzliny nebyly nijak pohodlné.
Počkám, až sleze sníh.
V Prokopském údolí má láska začala reptat. Prý myslela že jdeme na
procházku, nikoliv, že trénujeme rychlou chůzi. Podivil jsem se. Nakonec
tempo stanovila ona, já se jen přizpůsobil a docela mi vyhovovalo. Šlo
se mi dobře. V prokopském údolí opět bylo mraky lidí. Asi se větrali ze
Silvestra. Ale lepší se projít, než léčit kocovinu vyprošťovákem. Svátky
jsou konce, šílenství pomalu končí, nastává zase obvyklý běh života.
Nikdo nevíme, co bude. Proroci sice už vedou prorocké kecy, ale stejně
nakonec vše bude jinak. Jak už to v životě chodí.
Líbil se mi komentář jedné dámy k mému blogu na FB. Nezdá se ji, že
se víra vyžaduje rozum. Prý je to hloupost. No, na to mohu říci jen
jedno. Člověk bezmezně věřící, rozum nepoužívající, ten dobře nedopadne.
A člověk, který jen kalkuluje rozumně dobrých výsledků nedojde. Potřeba
je obojího. I u náboženské víry, stejně jako u víry obecně.
Už je po půlnoci, nastal všední den, já mám napracováno, takže si
udělám páteční výlet do knihovny, vrátím knížky, které už nelze
prodloužit, naštěstí je mám přečtené, půjčím nové, sice bych mohl jít na
Barrandov, ale raději chodím na Mariánské náměstí. Projdu se pěšky, tak
se mi lehko splní limit deseti tisíc kroků, který prý zajišťuje
hubnutí.Tyhle tvrzení se dají snadno ověřit. Ale pravdou je, že deset
tisíc kroků většinou mi nedá žádnou potíž splnit. Prý se počítá každý
krok.
Kouknu se na Václaváku v Luxoru po mapách. Sice mám navigaci, ale
dobrá papírová mapa má svoje výhody, když dojde energie v iPhonu, nebo
iPadu. Tohle už mám vyzkoušené. Pořád mi leží v hlavě ta cesta podle
Vltavy na hranice z Německem, kde pak pomašíruji už dříve zmíněnému
Passau a pak podle Dunaje, kam dojdu. Rád bych až do Vídně, případně až
do Bratislavy. Už jsem nebyl na Slovensku dvacet pět let. Naposledy v
roce 1989, kdy jsem tam absolvoval svůj první terapeutický výcvik.
Takže dostat se do Bratislavy a odtamtud vlakem, do Čech. Pokud
nezlákám někoho, aby pro mne buď do Rakouska, nebo na Slovensko dojel.
Ono to y Vídně do Bratislavy není zas až tak daleko. Nebo bych se mohl z
Vídně vydat směrem do největší obydlené zatáčky, co se nazývá Brno a
navštívit svou kmotřenku Kristýnu, či jiné kamarády a známé v Brně.
Uvidím. Plánuje se hezký, ale co opravdu bude v červenci, ukáže až
červenec sám.
Pomalu začneme opět zkoušet Týpka a Jolanu, možná ještě jednou
zahrajeme Fagot a Yesterday. Už se mi také po tom divadle a lidech
docela stýská. Jsem zvědavý, kolik se nás na první zkoušce po Novém roce
sejde. Dali jsme si vánoční pausu, aby dámy měly čas na pečení a úklid.
Já jsem jako obvykle ani nepekl, ani neuklízel. Nějak se z toho vždycky
vyvléknu. Buď spolehnu, že něco málo cukroví dostanu a uklízečka uklidí,
takže mám čas se věnovat svým zájmům. Nějak mám za to, že ztrácet čas
domácími pracemi víc než je nutné, je skutečně zbytečné. Život je krátký
a strašně rychle letí.
Z toho důvodu raději utratím za uklizečku, než bych se snažil všechno
zvládat sám, abych měl pocit, že jsem vlastně zcela soběstačný. Sice
jsem, uklízet umím, dokonce i žehlit a prát, ale pokud tuhle nutnost
mohu hodit na někoho jiného, klidně to udělám. Četba, Linux, procházky,
psaní blogů, či divadlo mě baví podstatně více, než žehlení a luxování.
nakonec ta paní, když ji mám občas možnost sledovat, se tím i baví.
Si jen tak říkám, kdy nastane ten čas, než někdo objeví, jako už
kdysi objevili soudruzi, že najímat si služku na úklid není politicky korektní a
vlastně je to negenderové. Sice občas v domě vídám muže, od uklidové
firmy, jak šůrují schody, ale tohle je možná těm politicky korektním,
obhájcům rovnoprávnosti málo.
Pak jsou i jiné věci, které mi hlava nebere. Třeba pokusy rodičů dětem
organizovat čas, nebo úvahy matek, co z jejich dětí bude. Jestli, když
se v šesti letech chce holčička stát kadeřnicí matka ji začne
přesvědčovat, že má na víc. I takové úvahy jsem zachytil. Říkám si, že ti rodiče vlastně jsou tací
mírně omezení. Všichni jsme jako děti prošli různými fascinacemi
nejrůznějších povolání. Někteří jsme si je i zkusili, abychom zjistili,
že ty povolání mají své limity, nikdo už nás nemusel přesvědčovat, že se
vyplatí se věnovat něčemu jinému.
Přiznám se, že bych si nepřál mít dětství založené na tom, že mě
matka, či otec vozí z kroužku na kroužek, abych nemohl jít kam chci po
škole, nedovolit mi jít na hřiště, do lesa, nebo k řece s kamarády.
Naučit se všechny důležité věci, které v životě využiji, získat díky
tomu celoživotní dovednosti, kondici a sociální schopnosti s lidmi,
které jsem si vybral, nikoliv mi byli vybráni. Inu ctižádost rodičů je někdy fakt omezená.
Vyrostl jsem na ulici, celý život díky tomu jsem se vyznal v lidech,
uměl jsem a umím navázat kontakt s lidmi, sport, který jsem chtěl dělat
jsem si vybral bez rodičů, držel mě dvanáct let, pak jsem ho klidně
opustil. Opustil i když jsem v něm byl poměrně úspěšný a věnoval se
tomu, co jsem dělat chtěl. Četl jsem hodně nikoliv, že mne k tomu někdo
vedl, ale proože jsem měl potřebu číst. Prostě, rostl jsem jak to dříví
v lese a když tak chodím těmi krásnými parky, stejně se mi víc líbí les, případně
možnost jít kam chci, nikoliv tam, kam se jezdí. Protože je to tam prý krásné. Lidé povídali.
Měl jsem chuť změnit povolání, změnil jsem ho. Žil jsem a žiji
svobodně. Myslím, že kdybych tím vším neprošel, nikdy bych se nevydal do
světa. Nedělal bych terapii, chtěl bych jen vydělat peníze, což sice
není nic špatného, ale jen vydělávat peníze, si myslím, že u toho člověk
moc zábavy neužije. Nic, nechám toho filosofování a půjdu cvičit. Aby mě
záda nebolela a zůstal jsem pohyblivý. Navíc, baví mě cvičení. Jo jo.