Dozvěděl jsem se dvě dobré zprávy.
Dozvěděl jsem se dvě dobré zprávy. Ta jedna je, že bude schůzka v ČT na téma „Vyvolávač emocí.”Druhá, že mi konečně Jarda poslal kompletní korekturu „Průvodce životem v abstinenci,” kterou jsem sliboval vydat do konce června, leč vloudila se chybička, co se korektury týče, takže, když Pán Bůh a tiskárna, plus administrátor mého webu dá, bude příručka vytištěná a zároveň na zde na webu ke stažení, jak jsem sliboval třeba už v polovině září. Což je sice víc jak dvouměsíční zpoždění, ale myslím, že lidstvo bez příručky existovalo doposud, tak to ještě těch pár týdnů zvládne.
Ohledně Vyvolávače, jsem podstatně v menším optimismu, protože jsem od loňského roku absolvoval několik schůzek, co vypadaly velmi nadějně, ale nakonec se vždy ještě ,muselo něco víc udělat, takže se termíny a konečná rozhodnutí posunují. Možná, že než půjdu do důchodu, což je asi za dva a půl roku, se v ČT rozhodne a potom budu mít přilepšení k důchodu. Uvidíme. Ne nestěžuji si. Zvykl jsem si že se na jisté věci v jistých institucích musí čekat. Tak se zatím bavím jinými věcmi. Třeba výukou asertivity, terapii a seznamování s mladými děvčaty. Alespoň přes Facebook.
Je s kým povídat. I když jak jsem včera povídal s Ivanou Sovišovou, tak ji napadl v souvislosti se sběrem hub, krásný slogan, který se prý hodí ke mě. Jan Jílek ženy neshání, Jan Jílek ženy sbírá. Dal jsem ho na Facebook, kde vyvolal u několik mých známých poměrně velké pobavení. Není to až tak úplně pravda, ale pravdě se to Ivanino tvrzení blíží. Jdu světem a cestou potkávám lidi a příležitosti. Týká se to nejen žen, ale i jiných věcí. Nějak jsem od jisté doby v životě o nic neusiloval. Všechno jakoby ke mě doputovalo samo.
Chtěl jsem knížky o józe, z ničeho nic se objevila knížka o józe, chtěl jsem si udělat nějaký terapeutický výcvik, objevil se výcvik, chtěl jsem krásnou ženu, z ničeho nic na místě kde bych ji tedy nehledal se objevila krásná žena a byla svolná i se všemu i k tomu si mě vzít. Začal jsem psát blogy, z ničeho nic se objevila vydavatelka, napsal jsem knihu o závislosti, potkal sem kamaráda, který mi na ni dal padesát tisíc a s tím jsem potkal další, kteří mi dali další peníze.
Takhle „lehko” jsem k některým věcem přicházel. Dlouho předlouho to bylo zcela opačně. Cokoliv jsem chtěl dostal jsem až po velkém úsilí. Neb vůbec. Pak se najednou něco stalo kolem mého třicátého pátého roku a věci a události šly svojí cestou. Jednoduše se děly. Nikdy jsem zcela neporozuměl tomu mechanismu. Z jakého důvodu a proč? Nevím, mám jen víru, že Pán Bůh chtěl abych vystupoval v televizi a zařídil to. Poslal mi do cesty Ivanu. Chtěl abych dělal terapii, zařídil příležitosti, atd. Jenže asi aby to všechno šlo lehko, musel být čas, kdy všechno šlo ztěžka.
Už po druhé tento týden byla za mnou klientka, o které jsem psal v blogu: „Stále stejné scénáře.” Poslouchal jsem ji a až jsem si říkal, jak někteří rodič skutečně umí manipulovat a do svých dětí nahustit pocit provinění, protože vyprávěla, jak vlastně se cítí vinna za to, že její babička podstoupila několik interrupce, za to že její matka také má podobnou zkušenost, vlastně v tom prvním případu u babičky dědeček nechtěl děti, nutil ženu aby podstupovala ony interrupce, doma se o tom nesmělo mluvit. Rodiče i babička tyhle dávné události mé klientce tyhle svěřovaly pod příkazem věčné mlčenlivosti. Prý jsem člověk, kterému ona tuhle kapitolu svého života vypráví vlastně prvně.
Cítila se vlastně a cítí nějak odpovědná za ony události, těžce nese, že je vlastně nechtěná, jako byla nechtěný její otec, který u své ženy vyžadoval podobný způsob řešení situace a vlastně ty děti přišly na svět jen proto, že v prvním případě aby žena nemusela jako bezdětná v roce 1941 do Říše, a má klientka se narodila, protože matka pracovala někde na úřady vlády a v roce 1969-1971 kdy začínaly prověrky, takže těhotenství byl únik před prověrkami.
Znám dost „nechtěných dětí,” ať už děti závislých, nebo dětí rodičů, kteří vlastně chtěli třeba místo dcery syna a po narození dcery jí dávali najevo, že je vlastně nevítané a nechtěné dítě. Ty děti jsou si podobné, jak jsem psal v blogu „Děti matek alkoholiček„ Tady kliknout svým vědomím odpovědnosti za štěstí nejen svých rodičů, ale i svého okolí. Jsou a byly manipulovány právě do předčasné odpovědnosti za svůj život, byla na ně položena tíha odpovědnosti za zlý osud rodičů, kteří musely vychovávat, živit někoho, koho „vlastně vůbec nechtěli.” Ty děti se celoživotně snaží dokázat svým rodičům, buď že se mýlily ve svém odhadu o jejich prospěšnosti, užitečnosti, nebo opačně rodiče trestají svým nevázaným přístupem k životu.
Vlastně ty děti nikdy nedospějí, nikdy nežijí svůj život, ale pořád žijí ve stínu rozhodnutí svých rodičů o jejich malé užitečnosti, prospěšnosti, provinění za své narození. Ve vztazích žijí v též v extrémech. Na jednu stranu jsou velmi lehko manipulovatelné projevem přízně ke své osobě, na druhé, velmi často, pokud nemají pocit, že jsou naprosto, ale naprosto bezvýhradně přijímáni, své vztahy i když jsou to funkční vztahy, jen třeba přijdou do potíží, okamžitě začnou na tom vztahu hledat chyby, nepřestanou dokud je nenajdou a vztah, který mohl být dlouhodobě funkční přeruší a naváží „bezproblémově” jiný, kde zopakují v podstatě všechny způsoby svého chování. Od nadšené lásky, po nekompromisní ukončení. Mají šanci vlastně jen tehdy, když narazí na slušného terapeuta, který jim třeba jako já dovolí být dospělými.
Ono dovolení pro nezasvěcené vypadá jako terapeutická póza, ale pro ty nechtěné dospělé děti, bývá zásadní životní situací oznámení terapeuta, že už jsou dospělí, že nemusí už poslouchat své rodiče, mohou se řídit svým rozumem, mohou uspokojovat své potřeby, které jsou většinou zcela odlišné od přání jejich rodičů. Ať ve výběru partnera, nebo přijetí jejich partnera, partnerky rodiči. Kdy mnohé ty děti se nikdy neodváží přivést své partnery, nebo druhý paradox, každého, kterého jen trochu považují za perspektivního, okamžitě nechávají schválit rodinnou radou.
Tohle všechno pod vlivem toho nepřijetí v dětství dělají ve své dospělosti, protože mají za to, že se to tak má, tak je to správně, sice si přejí zcela něco jiného, aby nakonec slyšeli od autority, která je pro tu chvíli silnější než ta rodičovská autorita. „Smíte žít podle svých představ, je vám tohle dovoleno.Můžete dělat, co uznáte za vhodné, můžete mít partnera jakého uznáte vhodné, protože jen vy a nikdo jiný si za své rozhodnutí nese odpovědnost a následky. ” A když jsem té klientce něco v tomhle duchu řekl, začala se pro tu chvíli místo pláče usmívat a šla domu s tím, že není povinna ve svých čtyřiceti letech skákat jak máma s tátou pískají, ale hudbu a místo k tancování si vybere ona sama, pokud se jí bude chtít tancovat a písničku si zazpívá jakou bude chtít. Howgh, pro dnešek, domluvil jsem.