Dumám si dumám, co mi to chození vlastně přináší. Kdysi se mě na tohle ptal Honza Lutera, a nejen on a pokaždé jsem odpověděl, že pocit svobody.
Dumám si dumám, co mi to chození vlastně přináší. Kdysi se mě na tohle ptal Honza Lutera, a nejen on a pokaždé jsem odpověděl, že pocit svobody. Vlastně ono se dá dost těžko popsat ten stav mysli a těla, který prožívám pokaždé, když vyrazím na cestu.
Už mockrát jsem si říkal, že pojedu na dovolenou jako každý běžný člověk. Nebudu funět do žádných kopců, budu ukazovat pupek na pláži a budu balit holky u stánku s občerstvením. Do kopce funím pořad, holky u stánku na plaži nebalím. Akorát se musím přiznat, že jsem ukazoval pupek na pláži, protože sem zrovna šel kolem a zatoužil jsem po koupeli v moři. Třeba v Řecku, nebo Izraeli, případně jinde. To jo, využil jsem dobrodiní pláže, odpočinul na hodinu dvě, ale představa, že bych tam ležel celý den, týden nebo ještě déle, jak jsem onehdy v Nepomuku poslouchal mladou půvabnou dámu, kdy se bavila s pokladní o své dovolené v Egyptě.
Tedy deset dní na pláži v červenci v Egyptě, tomu říkám odolnost. Pravda, pokladní i dámy za mnou se závistí a obdivem sledovaly její bronz po celém těle. O to asi šlo. O tu závist a obdiv. Jenže deset dní se opejkat, aby sousedka zbledla bledou závistí, tak za ty peníze nevím nevím.
No, ale každý máme svoje, ona by asi také nechápala, co mám na tom jít v pětatřiceti stupňovém vedru po plážích Izraele a namočit se jen občas. Navíc ani si cestou pořádně nesundat tričko nebo košili a být opálený jen na rukách, nohách od kolen ke kotníkům.
No a ještě se potit a mít puchýře. Tehdy jsem měl z té slané vody a potu svinské. Z vody, protože mi nateklo občas moře do bot. To byla vždycky operace, postavit se na nohy, neb jsem měl puchýře především na chodidlech. Deset minut, skřivenou hubu bolestí než jsem to rozchodil. Spálený krk a uši, protože jsem nepočítal s izraelským sluncem v červenci. Nebo klepat kosu v Pyrenejích v červenci, když je sedm nad nulou.
Moknout v dešti, než dojdu někam pod střechu a kolem mě sviští auta a lidé v nich si kleppu na čelo, proč jsem zrovna na silnici v tenhle čas. Tuhle zábavu by asi ona mladá dáma, nejen ona těžko pochopila. Stejně jako těžko chápu já, že se lidé pečou na pláži.
Co na tom chození tedy mám? Vlastně jen ten pocit, že opravdu mohu kam chci, nemusím se moc ohlížet na terén. Taky takový ten stav, kdy mi to během chůze jen tak volně přemýšlí. Většinu svých životních problémů a potíží jsem vyřešil za chůze. Buď sem je tak zvaně rozchodil, nebo jsem díky tomu klidu, který chůze u mne navozuje, mě napadlo řešení.
Cestování po světě mi zase umožňuje vidět, čeho bych si z auta nebo vlaku nevšiml. Jasně tohle jsou takové ty známé věci, kdybych byl talentovaný, ještě bych mohl mít duchovní poznámky. Ale nemám talent abych to objasnil z duchovního hlediska. Pouze občas mě jen tak z toho chození přepadne euforie. Ale to budou zřejmě ty samé endorfiny, které zafungují vždy, když je třeba. Jak už sem zmiňoval o těch puchýřích v Izraeli. Tedy tam to ovšem byl trénink ve zvládání bolesti.
Tak jsem se pokusil porozumět a popsat, ci mě pořád celoživotně nutí si dojít pěšky tam, kam všichni slušní, zákona a mravů cti dbalí občané dojedou vlakem, letadlem, autem a lodí, někteří na kole. Jinak ta dáma, co měla tu poznámku v komentáři o tom, že každá mi s výskotem a jásotem sbalí ruksak, se mýlí. Žádná taková nikdy nebyla.
Každá měla řečí, co všechno jsme spolu mohli prožít v Turecku, Egyptě, nebo aspoň na Mácháči. A ne, že má na mě čekat měsíc a ja si někde tropím bůhvijaká alotria. Zlatý voči. Hezky šlapu. Celé to je, jak kdysi zpíval Petr Novák: bloudím světem a slunce v zádech mám. Už hezkou řádku let. A pořád mě něco někam táhne dál. Takovej už je svět…