V komentářích k poslednímu blogu se jeden komentující obává, že budeme, pokud někoho vykáži za nepřístojné chování na webu, tam kde jsme byli před dvaceti lety. Nejsme.
V komentářích k poslednímu blogu se jeden komentující obává, že budeme, pokud někoho vykáži za nepřístojné chování na webu, tam kde jsme byli před dvaceti lety. Nejsme. Nepřístojné chování bylo stejně negativně přijímáno jak za totáče, tak dnes. Prostě na soukromém pozemku pravidla chování a setkávání určuje majitel a nepřístojné chování jednoduše sankcionuje v rámci zákona podle svého uvážení. Co je u něj doma nepřístojné chování určuje on.
Nakonec na tohle téma jsem se vyjadřoval už jednou v jiném blogu. Mám za to, že demokracie je rovnosti lidí před zákonem, rovnosti šancí a příležitostí. V žádném případě, rozhodně demokracie není o tom, že někdo na soukromém pozemku, bude se chovat způsobem jaký je pro majitele nevyhovující. V takovém případě demokratický zákon stojí na straně majitele, který použije veškeré dostupné zákonné prostředky pro uhájení svých práv na onom zmíněném pozemku. Samozřejmě manipulanti budou vykřikovat něco o toleranci a schopnosti snášet názor druhých. Ano, doma jsem ochoten snášet názory druhých, velmi odlišné názory, ale nesmějí při prezentaci svých názorů urážet diskutující.
Stále totiž platí, že tam kde začínají urážky a násilí, tam končí diskuse. To je například jeden z důvodů proč se netoleruje nezvládnutí emocí, které přejde do zastrašování a fyzického násilí v terapeutických komunitách. Kde začíná násilí, končí bezpečné prostředí v němž lidé mohou svobodně a bez obav sdělovat tomu druhému své připomínky, postoje, sdělovat informace a postřehy.
Ale život není terapeutická komunita, která je určena k tomu, že si lidé mezi sebou sdělují informace, které si jinde nesdělují. Tak docela chápu, že mnozí terapeuti včetně mě, v soukromí nemají potřebu čelit každému verbálnímu útoku, kterými si je druzí testují, potřebu zabývat se každým propagandistickým prohlášením a nebo se bavit o záležitostech, které je nezajímají.
Vyjadřuji na blogu svoje názory na vztahy mezi lidmi, na politické události, na ekonomickou situaci. Občas píši o svých zájmech, bývalých láskách současných radostech i starostech. Lidé se s k tomu vyjadřují, sdělují svoje názory a pokud neurážejí mě, nebo jiné, nechávám komentáře jak jsou. Pokud někdo chce nějaká svá ”moudra” sdělovat nemám nic proti tomu. Ale jinde. Mimo mne tu nikdo jiný blog psát zatím nebude.
To je důvod, proč některé lidi zde nenechám ani komentovat. Dělám to z toho důvodu, protože se obávám, že míra a délka jejich komentářů by zahlušila nejen sdělování mých názorů, ale i názoru jiných. Mám s nimi své zkušenosti a zatím mě svými postoji nijak nepřesvědčili o opaku.
Možná se opakuji, ale čas od času je nutné vymezit hranice, zopakovat pravidla a ujistit ty kolem, že jsem na svou svobodu nerezignoval. Manipulanti nikdy nepřestanou se pokoušet o to abychom rezignovali na svojí svobodu, stejně jako podnikatelé nikdy nepřestanou se pokoušet pokud už ne rovnou mít monopol na trhu, tak aspoň dominantní pozici. Atd. Oni se nepřestanou pokoušet a já nerezignuji na to aby se jim to nepovedlo. Takže obrana svobody a demokracie, stejně jako udržení soukromí podle svých představ je nikdy nekončící úsilí.
Nikdy není nic jednou pro vždy hotovo. O tom nás přesvědčuje evoluce. Také klimatologie. Idioti, kteří věří na konstantnost počasí, zůstanou naivními idioty v oblasti počasí, byť by měli IQ 150. Klima se mění. Někdy rychleji, někdy pomaleji. Prostě se mění. Z nejrůznějších důvodů. Není nutné proto propadat panice. Tím se mění podmínky života, stejně jako se mění podmínky života v dětství, mládí ve stáří.
Mění se a my se přizpůsobujeme, stáváme se díky schopnosti se přizpůsobit změněným podmínkaám dospělými, což by se dalo vyložit: Těmi co jsou odolnější a zdatnější. Schopnější zvládat zátěžové podmínky. I to totiž patří k demokracii, která poskytuje rovné šance, pokud si lidé v demokracii dokáží ohlídat ty rovné šance. Trénují se ve zvládání života a nerezignaci na svá práva.
Málokdy existuje jen jedna možnost. Většinou je nějaká alternativa. U politických stran, tak u cesty do práce. Můžete jet autem, na kole, MHD, nebo jít pěšky. Pro tu chvíli, pokud dokážete zvolit pro sebe tu nejvýhodnější, jste dospělí. Umíte se včas a správně rozhodnout.
V demokracii i když bývá zvyk volit ze dvou dominantních stran, existuje stále možnost zvyky změnit. Zvyk není zákon. Konečně i zákon se dá změnit. Do roku 1989 existoval zákon, který určoval vedoucí úlohu KSČ. Lidé vyšli do ulic, zákon se zrušil a tím padla zákonná překážka k demokracii. Bez ohledu, jestli si chtěli tím udržet komunisti vliv a moc, už neměli nárok ze zákona na rozhodování o věci veřejných z třídních pozic. Museli a musejí spoléhat na demokratickou soutěž.
Té se zůčastní i ti troubové ve čtvrté cenové skupině, co přes kouř ze startek nevidí na vlastní možnosti. Nevidí protože rum, co ji kalí mozky, jim spolehlivě každou možnost zakryje. Zůstala jim jen omezená možnost řeči, která jim nedovolí pojmenovat skutečnost. Pokud někdo si myslí, že je urážím, přál bych mu poslouchat vystřízlivělé alkoholiky na ranní komunitě, kteří začínají terapii.
Jejich vyjadřovací schopnost má asi zhruba třista slov. Z toho je polovina nadávek. Víc do té chvíle nepotřebovali. Neumí se vyjadřovat, díky závislosti většinou nechápou souvislosti mezi jednotlivými události. I to je předmětem terapie. Postupem času, většina z nich se lepší, vyvíjí a dostávají se na úroveň běžných lidí. Z počátku trosky, během času plnohodnotní lidé.
Předchozí odstavec jsem vložil jen proto abych ukázal, jací mudrcové také mají volební právo. Ale dobře že ho mají. Nemohou si totiž až vystřízliví stěžovat na nikoho jiného než na sebe. Takže vinen není ani Topolánek, Parouber, Kalousek, ale jen my co jsem si nepřečetli volební kandidátky a volili bez rozmyslu a z pohodlí. Nebo nevolili.
Nejrůznější lobbisté, se pokoušejí ovládat volební kandidátky za pomoci svých peněz, aby zvolení kandidáti vytvářeli podmínky a zákony v jejich prospěch. Neoprávněný prospěch, získaný za pomoci peněz, nikoliv demokratické soutěže Víte-li to, jednoduše jejich výhoda peněz skončí v tom okamžiku, kdy zakroužkujete jiné kandidáty, a nebo volíte jiné strany a jiné lidi. Lobbista, co neprosadí své kandidáty, tím ztratí možnost nadměrných, neoprávněných příjmů. Dokáže-li si kdo uvědomit, že lobistté peníze do voleb cpou jen z toho důvodu, že potřebují ty méně bohaté a prosté, protože bez těch chudých a prostých, které nezískají na svou stranu nedokáží změnit žádný zákon. Malí a bezvýznamní mají najednou větší moc.
Lobbisté tedy usilují o zákon, který bude na jejich straně a v jejich prospěch. Nikoliv o tržní zákon, ale monopolní. Ten je pro ně nutností k udržení moci. Jinak zjistí, že si nemohou dělat co chtějí. Nevěříte?
Dostal jsem v pondělí čtyřicet tisíc korun na svůj účet. Vrátila je obří mezinárodní firma, která neuznala mou reklamaci. Neuznala, ale v rámci dobrých vztahů s Janem Jílkem naznala, že bude lépe, když přeúčtuje fakturu a udrží si s ním jako se zákazníkem dobré vztahy. Zřejmě se jí ukazuje, že arogantní jednání se zákazníky ze strany jejich zaměstnanců přináší své plody. Odchod těch zákazníků k jiným operátorům. Možná že někdo díky těm odchodům dostal ve vedení rozum. Co z toho plyne?
Jediné. Bude-li dost těch, kteří nebudou volit toho poslance, který jim neodpověděl veřejně a řádně nesložil účty ze svého chování. Ať se už jedná o Paroubka, Topolánka nebo někoho jiného, stačí odejít k jiné firmě. Svým vzdáním se volebního hlasu vlastně na nich vyúčtování nechcete.
Stejně jako kdybych si řekl, že takové firmě na jednom Janu Jílkovi nezáleží. Jak se ukázalo, moje peníze jsou pro ně dobré. Nejen dobré, ale přímo vítané. Peníze svým operátorům stejně jako poslancům dáváme my. My malí, bezvýznamní s pouhou možností výběru. Ale to je přesně ona svoboda. Mohu-li si dámy a pánové vybrat. Vyberu si co se mi líbí. Nikoliv to co mi cpete a tváříte se přitom, že jiný jabka na skladě nejsou.