Malý chlap, taky chlap

Občas se státní svátek vyvede. Přišel Martin se Šárkou, přinesli hrnec s lososem a ještě nějakou jinou rybou. Původně měla být treska, kterou jsme chtěli upéct.

Občas se státní svátek vyvede. Přišel Martin se Šárkou, přinesli hrnec s lososem a ještě nějakou jinou rybou. Původně měla být treska, kterou jsme chtěli upéct. Ale zákon o pracovní době ve svátcích ji Martinovi znemožnil koupit.

Ale nakonec jsme tresku oželeli, snědli jsme, co bylo a chutnalo nám. Čas od času se takhle sejdeme, upečeme rybu s paprikou a rajčaty, dá se říci, že je to lahůdka. Kdysi jsem se naučil takhle dělat syrové makrely a naučil jsem to i Martina a on tu dovednost šíří dál.

To je tak, když se člověk nebojí experimentovat. Pravda, čas od času něco nevyjde, jak si jeden představuje, ale pokud to nejsou experimenty s drogami, výbušninami atd, celkem o nic nejde. Žaludek si tu kombinaci přebere.

Úspěšný večer jsme zakončili shlédnutím trilogie německých filmů s tématikou „Spessart”. To jest „Hospoda ve Spessartu, Strašidla ze Spessartu a Zlaté časy ve Spessartu.” Naivní komedie, ale jedny z mála německých filmů, co jsem se u nich bavil. Pochopitelně z dob mého raného mládí. Myslím, že na jednom z nich jsem byl s Miladou Cikánkovou. Pokud si Miládku nepletu s nějakou jinou.

Kolem sedmnácti jsem se zamilovával láskou horoucí dost často. Zamiloval, odmiloval a život šel dál. Ve Zlatých časech ve Spessartu už konečně byla nějaká nahá dívčí prsa, tak jsme zírali. Měli jsme tehdy zmapované filmy, kde holky ukazovaly „kozy.” Jak jsme my mladí muži mezi sebou hovořili. Holky ty kozy zas až tolik nezajímaly, ale i tehdy je nám některé rády ukázaly.

Neměly s tím problém, tedy do doby, než zjistily, že některým z nás jde jen o to, abychom je viděli, pohladili, ale svatba nic. Všechny se chtěly vdávat. Jo, to byly nebezpečné časy pro mladé muže. Matky všechny hochy tipovaly, zda jsou k něčemu, či k ničemu. Ptaly se. „Je od Berouna, nebo jen z Drážďan?” A když byl jen z Drážďan, tak se snažily tu mladou lásku, plnou vášně a vzdechů překazit.

Tehdy jsem jejich snahu vnímal jako nemístnou snahu kazit mladým jejich erotické hrátky. Dnes si říkám, jo měly matky rozum. Kdybych si měl vzít každou, která měla stejné touhy jako já a třásla se na to milování někdy víc než já, tak to bych nedělal nic jiného, než se ženil. A ony se vdávaly. Jo, jak jsme každé, co se vdávala říkali: „Hele, neblbni, víš kolik bys nás mohla potěšit vlastním tělem?”

Některé se smály, některé se tvářily uraženě, ale nebyly, neb jim dělalo dobře, že je o ně zájem. Mnohé si zas až tolik to manželství nebraly. Vdaly se, rozvedly, znovu vdaly a život a láska – obé šlo dál. V sedmdesátých letech si dost děvčat přestalo lámat hlavu s doživotním manželstvím. Tedy většinou děvčat. Zjistila snadnou možnost se vdát a stejně snadnou možnost se rozvést.

Tehdy se začal hodně měnit u nás pohled na svět a život. Nevím jestli k dobrému, ale změnil se náramně. Nakonec, zažil jsem tolik změn, že přemýšlet o nějaké stabilitě je asi zhůvěřilost. Jediná jistota je, že vše je nejisté. Musí se s tím lidé naučit žít. Brát den po dni, nelámat si hlavu s budoucností, tu stejně nevymyslíme, ta se stane podle našich skutků v přítomnosti.

Přišel jsem na to, že když člověk zestárne, nemá se plést mladým lidem do života. My jsem nějak žili, byla nějaká doba, zvládali jsme, jak jsme uměli a dnes jsou na tom ti mladí podobně. Oni si poradí. Pokud se mě přijdou zeptat, odpovím, radu dám jen na vyžádání, jinak nic. Oni nejsou o nic hloupější naše děti, než jsme byli my. Já se nadělal v životě chyb a dožil jsem se dnešního dne. Se všemi chybami.

A když jsem se v noci díval na ty filmy, uvědomil jsem si, že svět se sice změnil, ale ne zas až tolik. Sice ve filmu už nejsou tak jasně rozdělené role, drsný hrdina a něžná komtesa Franciska, občas je tam drsná Franciska, co ochrání skoro něžného hrdinu Franka. Což mi přijde dost komické, protože ty filmy se točí v rámci genderu, aby bylo jasné, že ženy umí být stejně dobré jako muži, ne-li lepší.

Je škoda toho soupeření. Muži nejsou lepší než ženy, stejně jako nejsou lepší ženy, než muži. Jsou jiní a doplňují se. Naštěstí. A naštěstí mají pořád ženy ty instinkty, které jim velí, když vidí matku s malými dětmi, že jsou ochotny jim pomoci, jak jsem onehdy sledoval v metru, kdy takový malý chlapeček bavil partu asi tří dvacetiletých holek a jedna po druhé si ho posazovala na klín, aby nemusel stát. Matka hlídala kočárek. On si užíval nástrah dívčího klína. Prostě chlap. Jo jo.