Měl jsem od včerejška docela dobrý čas.
Měl jsem od včerejška docela dobrý čas. Podařilo se mi připojit modem AnyData k FreeBSD bez routeru, který mi klekl a tak z nudy jsem vyzkoušel zda má nové release FreeBSD 6.3 driver pro tenhle modem. Má. Takže po dlouhé, předlouhé době jsem připojil přímo FreeBSD k modemu. Jsem spokojený. Hrál jsem si s tím asi dvě hodiny, než se mi podařilo všechno správně napsat a nastavit. Dvě hodiny proto, protože jsem občas nečetl pořádně manuál a spoléhal jsem na svou dovednost. Ale nakonec vytrvalost a postupné vyřazování mylných postupů zvítězilo a opět se ukázalo, že vytrvalost a soustředěné přemýšlení je někdy víc než nadání. Samosebou nejsem sám, kdo raději hledá vlastní způsob, než čte manuály, ale už se dost často dám situací ukecat, abych změnil návyky a přečetl si jak se to má dělat. Pokud tak učiním, ušetřím si práci.
Jenže předevčírem večer jsem se rozhodl relaxovat metodou „Hledej a zkoušej Šmudlíku, jak to má být?” Báječně jsem si za ty dvě hodiny vyčistil hlavu. Pak jsem samosebou, když už jsem to uměl, nastavil to samé nastavení za několik minut na notebooku. Inu vše je o poprvé. „Pokud se něco umí, je vše jednoduché.” Ovšem cesta k umění je dlouhá a trnitá. I v případě modemu. Má-li někdo zájem vědět jak na to, najde vše Zde Může vyzkoušet. Ten návod je funkční. Přesto hrdinům toužícím po vlastním poznání nic nebrání jít cestou plnou úsilí a trnů, na jejímž konci je růže úspěchu. Jsem na sebe nepochybně hrdý. Opět jsem něco vyřešil bez potupného vyptávání na různých konferencích. Něco jsem si sice pravda na internetu našel, ale od toho internet je.
Další událost, která mi udělala radost, byl sraz lidí z chatové místnosti „Zmatení a krásní„ která se mezi znalci nazývá „U Magora.” Sice nás mnoho nebylo, jen čtyři, ale vzhledem k tomu, že jsem se s Pavlínou domluvili, že v každém případě se vidět chceme a pokud budeme jen dva, budeme dva a oběd a kafe nám bude i tak chutnat. Tak konečný počet čtyř účastníků jsme považovali za úspěch. Plánovali jsme vše asi před měsícem. Věděli jsme, že to nebude nijak závratně obrovská událost s množstvím účastníků. Já sám jsem předpokládal, že mnoho těch, co slibovali, že přijedou, nakonec nepřijdou a nepřijedou a budou mít zcela vážné až závážné důvody pro neúčast.
Jenže silná čtyřka, co se sešla ve složení Topol69 občanským jménem Libor, dvě blondýny BetBetB a LiliMarlen alias Pavlína a Jana, plus stařík, jménem chodec, tedy má maličkost, se ukázala jako čtyřka jedinců schopných se bavit, dlouho, dobře a bez zábran. Kupodivu nikdo nepil alkohol, pak neblábolil. A to aniž bych něco vyžadoval. Pouze dva kuřáci.
Dva účastníci z Plzně, jeden z Kladna a jeden z Prahy. Těm mimopražský stálo za to přijet na odpoledne do Prahy. Žádné zajišťování hotelu, přespání, jen a jen setkání v pizzerii Coloseum nad Andělem, kam chodím rád a dlouho. Poprvé jsem tam byl s jednou krásnou dlouhonohou slečnou, s níž jsme se seznámil v MHD. V autobusu, když jsem zrovna opouštěl blázinec a jel jsem domů. Pak jednou z Justýnou a potom z Janou a z mou dcerou a ještě asi dvakrát s někým jiným. Mám tu pizzerku rád.
Je tam příjemně, dobře se tam vaří a obsluha je slušná. Pouze při opuštění domova jsme měl malinkatý problém. Nemohl jsem najít peněženku na všech obvyklých místech kam ji odkládám. Bodejť bych ji našel. Spadla pod křeslo a tiše si tam ležela a neřekla „Hele tady sem.” Tak jsem měl proti svému dobrému zvyku zpoždění a Pavlína mi volala, že na mě čeká na Knížecí a neví, kde přesně je.
Zahrál jsem na moudrého a vědoucího, poradil ji aby prošla stanicí Metra směrem do Prahy, na druhém konci se opět svezla po eskalátorech a udělala si radost jízdou na pojízdných schodech. Doma je nemá. Až se sveze, i několikrát, může na mě počkat na mě u knihkupectví. Poslechla. Ježdění ji, ale po schodech asi zas tolik nebralo. Protože za chvíli volala ještě jednou, kde že jsem? Kde bych byl? V tramvaji. Sabotérka peněženka mě zdržela. Vážně nerad chodím někam pozdě a nechávám dámy čekat.
Naštěstí nečekala dlouho. Ani ona ani Libor. S tím jsem se osobně na rozdíl od Pavlíny neznal, ale byl jsem rád, že přišel. Poslal jsem oba nahoru do pizzerky a šel dolu do Metra pro Janu, která mi zrovna psala SMS, že už bude vystupovat. Ta dokonce přijela z Plzně k vůli srazu autobusem. Tomu se tedy říká oběť. Vystoupila a poznal jsem ji hned, přesto, že jsem ji znal jen z fotografie.
Byli jsme všichni a sraz mohl začít. Byl to můj druhý. První jsem absolvoval před několika lety také v Praze, ale ten byl. Jednomu napitému a po kolena moře majícímu hochu sem tam málem nafackoval. Stále chodil a říkal něco v tom smyslu: „Co čumíš a co tu votravuješ zmrde starej.” Zřejmě měl pocit, že padesáti dvouletý muž má jediné právo a to je sedět doma a nevystrkovat hlavu. Jeho názor jsem s ním nesdílel. Nakonec mě jedna rozumně uvažující dáma přesvědčila, že jej nemám fackovat. Ušetřil jsem ho. Pak usnul a byl skoro klid. Skoro klid, neboť pár děvčat ukázalo, co svede žena když je řádně opilá.
Po jeho absolvování jsem si řekl, že dalšího něco takového už nemusím. Zřejmě to byl můj poslední mejdan v životě, na kterém jsem vydržel tak dlouho.Takže přeci jen jsem byl v lehoučkém očekávání, co přinese tento sraz. Ale nepřinesl nic jiného, než příjemnou pohodu, plynoucí řeč. Libor se ukázal jako výřečný muž a nebylo ta nepříjemná výřečnost. Jana a Pavlína mu zdatně sekundovaly. Až nastala i moje chvíle, a to v okamžiku, kdy došlo na focení. Už předtím jsem si všiml u vedlejšího stolu hezkého děvčete, co se podobala obličejem a postavou mé nejstarší dceři Petře. Líbila se mi. Moc.
Takže jsem nakonec jí šel požádat aby nás všechny vyfotila. Vyhověla. Smála se. Nalákal jsem ji zřejmě právě poznámkou, že je podobná moji dceři. Dokonce se nechala přesvědčit. Mnou. A vyfotila se s námi. A když jsem našel v mobilu fotku Petry a ukázal ji jí uvěřila, že nekecám. Jen mě pobavila poznámkou, že sice jsou si podobné, ale Petra, že má světlejší vlasy. Což je fakt. Ženy si potrpí na detaily.Ale ocenil jsem její tmavé vlasy, modré oči i krásný věk. Zjistil jsem nezávazným pohovorem, že studuje práva.
Nakonec má decentnost zvítězila nechal jsem krásku kráskou, sežral jsem svou pizzu a půlku pizzy Jany, která se o ni se mnou podělila. Takže jsem se pobavil, najedl, zalaškoval s kráskou. Skutečně příjemné odpoledne, kde nic nedrhlo. Jenže i přesto jsem po několika hodinách cítil, že už bych docela rád šel domů. Libor mluvil že pojede kolem šesté do Plzně, nabídl Janě, že ji vezme sebou. Využil jsem toho, klidně oznámil, že přeci jen už je na mě taková doba ve společnosti tolika lidí docela dost. Jsem celý týden pořád mezi lidmi. Stále někoho poslouchám a mám už věk a s ním i větší potřebu klidu a samoty.
Přítomná společnost chápala. Holt ty chvíle kdy jsem miloval společnost, vzruch, halas už zas nepotřebuji v takové míře. V tomhle si uvědomuji, třeba problém velkého věkového rozdílu mezi partnery, kdy ten mladší většinou má větší potřebu společnosti a akce. Pokud není vyloženě jako třeba Markéta introvert, který dokáže být sám v klidu a nemá pocit, že klidem strádá.
Kolem šesté jsem se rozloučil a jel domů. S pocitem, že mám radost, že nebylo marné strávit hezké odpoledne s příjemnými lidmi. A štrůdlem a taštičkami s marmeládou od Jany. Už nejsou, kdyby někdo chtěl. Chutnalo vše náramně. Jediné, co mi teď kazí náladu je kapající topení. Budu muset zavolat opraváře. Kape kolem těsnění dost a musím vylévat často vodu z přepravky ,co mám narafičenou pod topením. Tohle není v mé moci opravit. Doufám, že topení nepoteče víc, nevyplavím do rána sousedy. Budu si muset natáhnout buďíka a kontrolovat. Nu, nemůže být vše jen skvělé. Maličká protivenství ukazují na celek krásy. Jo jo.