Jdouce ráno do blázince, jsem dumal nad tím, že bych někam vyrazil. Vlastně to dumání pokračuje od včerejší odpolední skupiny, kde jsem tu chuť dostal.
Jdouce ráno do blázince, jsem dumal nad tím, že bych někam vyrazil. Vlastně to dumání pokračuje od včerejší odpolední skupiny, kde jsem tu chuť dostal. Blíží se zima, tak třeba Jižní Afrika, Austrálie, nebo Nový Zéland. Moc by mě lákala ta Afrika, ale to zřejmě nebude země pro samotného chodce. Snad ani ne zvěř, ale lidé, na které ani ta nejdivočejší zvěř nemá nárok. Doby bezpečné Afriky odešly s kolonizátory, kteří zajišťovali bezpečnost a stabilitu. Austrálie by mě lákala. Jižní. Hezky chytit začátek léta, pěkně podle pobřeží. Oceán, pláže, příboj, široširé rozhledy. Nový Zéland by také nebyl špatný. Jižní ostrov, chvíli dole v Catlingu pak směr na Alexandru a Westcoast, případně Fjordland. Sice tam pořád prší, ale občas je i hezky a země je to úžasná.
Zatím jsou to jen sny, ale kdo ví? Třeba se časem vyplní. Místo toho se od pátku bavím s jednou svou bývalou láskou. Nedalo jí to, oslovila mě a tak si vykládáme. Líbí se mi její upřímnost, se kterou přiznává, že mě stále sleduje. Hlavně ta poznámka, že se mnou roky v duchu mluví. Nechť mluví. Bohužel se stává mírně komickou. Žije v jakémsi domnění, že snad po ní stále toužím. Toužím, nemohu bez ní být, a tak mě preventivně odmítá. Odmítá, aniž bych vznesl jakýkoliv požadavek na setkání, lásku nebo odjezd na dovolenou. Moc se mi líbí, jak mě ujišťuje, že se jí vede dobře a přitom jsem se jí ani jednou nezeptal jak se ji vede. Umím vést hovor tak, aby lidé cítili zájem, ale nevyslovím při tom jedinou otázku, nebo požadavek. Sice tvrdila, že ano, ale na chatu, kde byl hovor veden, se dá vrátit do historie a ukázat zda ano a zda ne. Co je psáno, je dáno. 🙂
Zřejmě má pocit, že o jejím štěstí pochybuji. Pochybuji a potřebuje mou pochybnost rozptýlit. Jsem ji vysvětlil, že ji nesleduji, že ji nebudu hledat, stejně jako sem ji nehledal ty roky předtím. A nemám potřebu ji měnit, případně vědět cokoliv z jejího života. Odešla kdysi, skončila, srovnal jsem se s tím. Miluji ji jako bližního a neusiluji to nějak změnit. Tohle ji lehce zaskočilo a odešla. Pak se vrátila a debata pokračovala.
Potvrdila se mi jedna věc, které jsme si všiml nejen u ní, ale i u některých svých bývalých předchozích lásek a nejvíc klientek. Ženy, které utekly z intenzivního vztahu, kde vyžadovaly jen krásné, po skončení toho vztahu začaly toužit po užívání. Chtěly jen dostávat. Stejně jako má bývala láska, říkaly podobně. Sakra vždyť si chci užít, chci hodně dostávat, přeci si nebudu pořád o něco říkat, když to nebude samosebou pak to není vztah naplno. Zřejmě vztah naplno je ten, kde druhá strana bezpodmínečně plní jejich požadavky.
Tito lidé jsou propadlí do obrovské sebestřednosti, sobectví a tím i bezohlednosti. Nevidí, neslyší. Stále jen mluví o svých potřebách, svých křivdách, zdůrazňuji svoje trápení, obviňují z bezohlednosti své okolí. Má bývalá láska sice mi stále zdůrazňovala jak si mě váží, jak hledá ve mě to dobré, ale při té řeči jsem si uvědomil, že tohle už není žena o níž bych se ucházel, chtěl se procházet, jako kdysi držíce ji za ruku, objímat ji bez dechu, svěřovat se jí se svými trápeními. Najednou jsem cítil tu strašnou vzdálenost, která se každou větou zvětšovala. Četl jsem její slova o tom, že jsem stále zábavný a říkal jsem si a později i jí řekl. Ty jsi už jen komická a tou komičností i k lítosti.
Zamlžování, popírání řečeného i napsaného, relativizace hodnot, je právě projevem sobectví, bezohlednosti a vyžadování na druhou stranu absolutního. Typická manipulace, která má sloužit, ne k získání dobrého vztahu, ale k moci nad tím druhým. Perfektní argumentace, proč to má být tak a ne onak, proč žije se svým mužem, kterého sice nemiluje, ale má to soužití své výhody. Neschopnost pochopit, že lidé žijící v partnerství nejsou schopni žít pořád pro potřeby toho druhého, že mají svá přání, své potřeby, dělají si svoje věci, každý sám, jen některé dělají společně a přesto jsou spolu.
Typický nezralý požadavek, zakrytý zdánlivě neprůstřelným sloganem. Já budu dávat hodně, hodně budu brát, pokud to tak není končím. Což se dá přeložit asi takto. „Láska a vztah tebe k mé osobě je důležitá, ale mnohem důležitější, je zda naprosto bezezbytku naplňuješ všechny moje potřeby. Pokud ne, nemiluješ mě a já odcházím. Nebudu čekat a nebo si o něco říkat.” Konečně, ode mne jinou odpověd neslyšela, než tu, že jistě ví co je pro ni důležité a já se rozhodně nesnažím její priority a pohled na náš vztah změnit. Nakonec, nejsem k ní uvázaný na řetěz, nemusím s ní ani žít, ale ani se sní stýkat pokud nebudu chtít. V žádném případě nemíním investovat svůj čas, energii a výřečnost k tomu aby se chovala jinak. A už vůbec nemám potřebu s ní ani „kamarádit.” Za přátele a kamarády si vybírám lidi, kteří mají menší míru sebestřednosti.
Zdá se mi hodně nevýhodné vyměnit lásku za momentální obdiv a uspokojování svých okamžitých potřeb. Sice žijeme tady a teď, ale myslím že přeci jen také žijeme v jisté naději, která nám dovoluje vytvářet vztahy trvalejšího rázu, založené nejen na dnešku, ale počítající se zítřkem. Vídám lidi, kteří žijí způsobem: „Dnes užiji, o zítřek se nestarám,” A jak říká má bývalá láska, tohle je její momentální způsob života. Inu proč ne? Zní otazka. Proč něco budovat? Proč se nesnažit využít ty druhé? Jsou lidé, kteří tak žijí a mnohým připadají, že jsou, jak se módně říká: „Happy.” Jenže je zvláštní, že tito lidé, kteří nemají zájem být prospěšní, trvají na všem co jsem napsal dříve, nakonec sami hledají druhé lidi a cítí, že není něco v pořádku. Asi to nebude tak bezva jak tvrdí.
Má bývalá láska mi tedy tvrdila, že se mnou po ty roky mluví. V takovém tichém souznění, sice bez vášně, ale cítí se jako opuštěná bez druhé půlky. Jako mužskému mi tohle sdělení polichotilo. Vysvětlil jsem ji, že jsem si z pozorování jejího chování tohle vše domyslel. Chtěla se mnou diskutovat jestli pozorování a popis chování je interpretace. Myslím, že zcela nepochopila rozdíl mezi interpretací chování a popisem chování. Pak mi sice řekla, že z ní mluvil asi litr vína, ale nakonec jak podotkla. Ve víně je pravda. Myslím, že ji věřím, že se mnou mluví, stejně jako vím, že čte moje blogy, dívá se na mé fotografie do infa. Ať otevřeně, nebo skrytě, ale nemám pocit, že je se mnou v tichém souznění, ale hodně v hlasitém sporu. V té řeči v duchu.
Spor, který se týká právě toho co jsem napsal. Osobně nejsem vzor všech ctností, tohle o sobě tvrdit by bylo zpozdilé, ale sem tam se řídím tím známým přikázáním, které mi říká,„ miluj bližního svého, jako sebe sama.” Ne vždy to jde, ale mám ho dost často na paměti. Stejně tak jako vím a denně se přesvědčuji, že být prospěšný je ta nejzábavnější činnost, již znám.
V duchu i hlasitě ona tvrdí, že nejlepší je uspokojení vlastních potřeb. Já ji ono tvrzení neberu, ale nemyslím si stejné. Protože tohle chování spíš beru jako boj o moc nad druhým, který se musí podřídit a i šťastný musí být podle jejich představ. Pokud je šťastný jinak, je to zcela určitě naschvál, který je nutné řádně potrestat. Nakonec hovoru si mi stěžovala, že se rozešla se svojí nejlepší přítelkyní z mládí. Nedivím se. Ona nešťastnice si dovolila něco podobného co já. Mít vlastní rozum, vlastní přání a vlastní rozhodnutí. To má bývala láska zřejmě těžko unáší a ptá se proč se tak vzdálila. Klidně jsem ji řekl, že její přítelkyně chce jen svoje. Divila se proč se za to stydí. Tady jsem skončil hovor.
Jen jsem předtím ještě řekl, že pokud má zájem o obnovení vztahu se svou kamarádkou, jistě cestu jak ji oslovit najde. Možná, právě protože se její kamarádka stydí, potřebuje její přiblížení. A pokud tohle nechápe, pak…
Já už s ní mluvit nebudu. Nebudu s ní mluvit, do doby než pochopí, že blízcí lide nejsou její vítězná kořist a neslouží ji k uspokojování jejiho zájmu a utvrzování víry v její vlastní moc. Nakonec, je tu někdo, kdo mě potřebuje, komu jsem v tuhle chvíli snad i oporou a má smysl mu být prospěšný. Možná ona sama jednou potká někoho, kdo ji otevře oči. Já jsem pro ni udělal co jsem mohl a uměl. Mě neslyší.