Konec řeči XXI

Na životě je krásné a strašné zároveň, že je téměř nepředvidatelný.

Na životě je krásné a strašné zároveň, že je téměř nepředvidatelný. Ráno jdete do práce a máte pocit, že vše je jak má být a odpoledne jste z ničeho nic připoutání na detoxu v posteli v alkoholické psychóze. Jako jeden klient, jehož úvodní věta ze životopisu se v týmu s oblibou často cituje. Dne … ve třináct hodin jsem z plného zdraví upadl do deliria tremens. Pamatuji se na jeho ženu, protože přišla tehdy na přednášku pro rodinné příslušníky. Napřed se chovala tak docela udiveně, protože nemohla pochopit z čeho se její muž zbláznil. Pak ji vše došlo a to jen cituji „…takže ten mizera se zbláznil z chlastu…” Dořekla, zvedla se a odkráčela středem. Její muž mi dlouho nemohl uvěřit, že by žena, která ho tak miluje, jen tak odešla a nedala mu šanci.

Skutečně tehdy ji srazila na kolena informace o tom, že ono blouzní je právě z toho, že její muž několik dní nepil svoje pravidelné dávky. V tu chvíli ho považovala za slabocha, kterému nemohla odpustit, že neumí pít a svým neuměním ji dostal do potíží a udělal ji nehoráznou ostudu. Mnohé manželky takto reagují. Léta snášejí mužovo pití, ale když se dostane díky svému pití, tedy z následku onoho pití do léčebny reagují na pobyt v léčebně takto. Ukončí řeč, přestanou muže podporovat, mají jej jako většina společnosti za slabocha, který se neumí vypořádat s tím co umí přece každý.

Ti slaboši se potom scházejí v terapeutických skupinách kde objevují svoje životní možnosti. Na rozdíl od těch všeumělů, kteří žijí v přesvědčení o své dokonalosti, která se týká i snášení alkoholu. Jsou si vědomi, své nedokonalosti, často s ní nejsou smířeni, bojují s ní a mají pocit, že musí být silní, mnohem silnější než dosud. Často soudí, že získat sílu znamená postavit se proti proudu a držet se co to jde. Díky terapii, zjišťují, že plavat proti proudu se dá tréninkově jen určitý čas, pak je potřeba zvolit strategii využití síly proudu.

Stále říkám, že terapeutická skupina a terapeutická komunita poskytuje i terapeutovi možnost nahlédnutí na to jak funguje lidská společnost. Nahlédnout a díky tomu pochopit. Pozorovat interakce klientů má stejný efekt, někdy větší než sledovat reakce lidí třeba na ulici, na zábavě, nebo v Metru. Všude se lidé nějak chovají z a jejich chování lze vystopovat částečně i jejich životní situaci. A najít tím i možné řešení té situace.

Tohle poznání, že je vidět třeba i v čistě mužské skupině závislých jak fungují partnerské vztahy mám už delší dobu. A nejen partnerské ve smyslu rodiny, ale i pracovních. Všímám si jak ti lidé, muži z nejrůznějších společenských vrstev poslouchají člena skupiny, který vypráví svůj příběh ze zaměstnání, kde má pocit zneuznání, křivdy a chce odejít. Ostatní jej upozorňují na to, že v tuhle chvíli jedná zkratkovitě, má těhotnou ženu, zemřela mu tchyně, je v obtížné situaci než aby si mohl dovolit ještě odejít ze zaměstnání, které mu poskytuje určitý poměrně vysoký standard, slušný plat a možnost sebevzdělávání.

Nerozumí a brání se. Ptám se ho: „V čem ti nerozumějí?” Mlčí a tak pokračuji. „Říkají ti. Máš těhotnou ženu, umřela ji její matka, ona sama je v těžké situaci a ty prostě v tuhle chvíli hodláš reagovat odchodem místo toho aby jsi hledal strategii jak situaci zvládnout.” Na to se ozývá člen skupiny, který mě doplňuje. „Takovou strategii, která bude sloužit k tomu aby ses domluvil, nikoho neponížil, nikoho neurazil a tvůj nadřízený neměl pocit, že prohrál.Ty vlastně do téhle chvíle chceš jen ty ostatní porazit, proto se ptáš co máš udělat aby si vyhrál. Jenže to nezmění tebe a tvůj šéf nepochopí, že jsi v maléru.” Já jen podotýkám „Podle mé zkušenosti člověk, který má děti prostě ví, jaká je situace, když je žena těhotná a do toho ji umřela máma. Jen mu někdo musí dát informace o tom co se děje.”

Tím, že jsem porozuměl, nepoučoval, upozornil na obtíže, jsem změnil způsob komunikace i skupiny s tím člověkem, který byl v problému. Místo vyslýchání a přesvědčování oni sami pochopili, že je potřeba mluvit jinak. Z jejich řeči on chápe, že nejsou proti ně němu, ale s ním. I oni sami nepozorovaně mění svůj způsob řeči. Sami si uvědomují situaci svoji, svých manželek dětí, kolegů. Objevují, co je v jejich kompetenci a co není.

Teď se vrátím k oné manželce pacienta, který z plného zdraví upadl do delírky. Odešla s tím, že z žádným magorem nebude. Ukončila řeč. Pacient samozřejmě mě podezíral z toho, že jsem to udělal záměrně. Ujistil jsem jej, že ne. Moc mi nevěřil. Jenže byl v situaci, kdy pochopil, že jediné co je asi pro něj nejvýhodnější je neplavat proti proudu, ale chytit se něčeho co ho udrží nad vodou a on po proudu doplave ke břehu, kde se dá vylézt. Zatím je mezi vysokými břehy a voda teče silným proudem a nikde žádná zátočina.

Časem emoce na obou stranách vychladly, stejně jako vychladly v příběhu toho klienta, který chtěl odejít aniž by se pokusil napřed o dohodu. Jeden na smysl a řešení přišel za pomoci druhých během hodiny, další během měsíce. Sice jsem v obou případech napomohl tomu svou poznámkou, která ukázala na jejich slepé místo. Prvního jsem upozornil, že mluví tak, že mu ostatní nerozumějí a vysvětlují si jeho jednání jinak a jeho cíle vůbec nechápou, protože on sice chtěl vyhrát, ale tak aby nemusel z toho dobrého zaměstnání odejít. Chtěl jen pohrozit. Pohrozit výpovědí. Dozvěděl se že hrozby tohoto druhu fungují hrozit mnohdy opačně. Stejně jako se to samé dozvěděla moje první žena, která zjistila, že vyhrůžka rozvodem vůbec nemusí znamenat mou změnu chování v prospěch manželství. Vlastně i má první žena je autentická postava. Málem bych na ni zapomněl. Jasnou informací svému šéfovi o své životní situaci, zjistí svou cenu. Možná bude překvapená příjemně, možná nepříjemně. Dozvím se. Ale jsem přesvědčený, že pokud je skutečně dobrý, jeho šéf, klidně a rád se ukáže jako chápající lidumil.

Pacient, kterému odešla, žena stačila má poznámka, že jeho žena se s ním dříve nebo později bude muset setkat. Mají spolu děti, majetek a on pořád bydlí s ní v jednom bytě, kam pokud bude chtít jít jej podle zákona musí vpustit. Sice se mu může vyhýbat, ale jednou s ním bude muset jednat. Promyslel si to a zjistil, že asi nekecám. A mlčel směrem ke své ženě. Šel po čase na propustku domů, kde žena na něj čekala, aby mu vytmavila jeho slabost a neschopnost. Měl rozum, vyslechl jí, udržel se, nehádal se, nevysvětloval nic ani se neomlouval. Cítil, že je pro něj obtížné s ní být po ten čas co trvá propustka a vrátil se zpátky do blázince. Do bezpečí.

Za dva dny mi volala jeho žena, jestli bych s ním nepromluvil, že by s ním chtěla projednat nějaké věci. Nabídl jsem ji, že pokud on bude souhlasit ze setkáním, mohu u jejich setkání být a dělat závoru v případě jejich konfliktu pokud by hrozil přerůst v nekontrolovatelný spor. Souhlasila a i on souhlasil. Ukázalo se že tím, že mlčel a později odešel získal cenu. Už nebyl hledající, ale hledaný. Při onom setkání se vlastně dohodli. Dohodli, že budou spolu žít, pokud on bude abstinovat aby se ona nemusela bát, že se zase z chlastu zblázní. Byl to takový ten opilec, který se občas vyskytuje. Pije, usne, probudí se jde do práce, vrátí se domů, pije, tak nějak do usnutí funguje, nikoho nepobuřuje. Nebylo to nic moc z hlediska jeho ženy, ale i takový měl pro ni cenu. Ukončil řádně léčbu a nic dalšího o nich nevím, ale jedno se mi ukázalo jako začínajícímu terapeutovi. Mlčet znamená někdy získat čas k výhodnějšímu postavení ve vyjednávání. Pak se ukáže, že ukončení řeči nemusí být až tak definitivní.