Přečetl jsem knížku Radkina Honzáka „Jak žít a vyhnout se syndromu
Přečetl jsem knížku Radkina Honzáka „Jak žít a vyhnout se syndromu
vyhoření.” Koupil jsem si ji včera cestou na trénink, kam jsem
mimořádně jel MHD. Moc chytrá a co víc, vtipně napsaná knížka. Četl jsem ji
cestou z Anděla a Petr, který na mě čekal na Smíchově, neb nevěděl kde
přesně trénink se koná, se divil, že se směji nahlas. Inu, pokud se směji,
asi mi nehrozí burn-out, jak se jinak syndromu vyhoření říká. Tím bych
rozhodně nechtěl trpět.
Jenže nijak jsem se v životě nesnažil o dokonalost, kdyby tomu tak bylo,
už bych šel do toho krámu, kam mám jít, dopsal bych ten příspěvek pro ten
sborník o patologických hráčích, nijak mě ono psaní na zakázku nebaví a
nečetl bych do noci, vstal v pět ráno, do osmi cvičil, jo kde jsou ty časy,
kdy jsem takhle pět let žil, pak mě to úsilí o dokonalost přešla. Nevedlo
se mi a nevedlo být svatý. Vzdal jsem své úsilí o svatost.
Vždycky mi do toho úsilí něco přišlo. Většinou to byla nějaká brunetka s
modrýma očima, sem tam i blondýnka se zelenýma. Vstoupila do dveří, hormony
zapracovaly a šmytec. Tedy cvičím dál, tohle mi zůstalo, už ne tolik,
nechci být asketa s vyzáblým tělem, protože jsem nerad dlouhodobě hlady.
Občas jo, občas hlad léčí. Zase jako se vším, nic se nemá přehánět.
Ještě se vrátím k té cestě do Děčína. Když jsem tak koukal po tom
Děčíně, po své rodné ulici, jak prohlédla, rozsvítila se, na rozdíl, jak ji
pamatuji já. Šedou, oprýskaná omítka, dlážděné silnice, co v dobách, kdy
převažovaly koňská spřežení, byl úžasný pokrok, ale pro auta, nebo pro
provoz tolika aut to asi nebylo, tak jsem si říkal. „Jó, mohlo to být
jinak.” Ale nebylo. Pravdou je, že v mém mládí, třeba Sládková ulice, kde jsme
nechali auto, nebyla celá zaplněná zaparkovanými auty tak, že se jí skoro
nedalo pořádně projet. Na to jsem zíral.
Jenže, když jsem šli tou Lužickou, kde zřejmě bydlela před druhou
světovou válkou honorace, podle těch vil, tak ty vily opravdu úžasně
prokoukly. Byly barevné, opravené, asi jsou opět v soukromých rukou a podle
toho vypadaly. Cítil jsem radost, že se moje rodné město dává do pucu.
Pokračovat ten „reálný socialismus, tak ty staré domy, co dělají
město městem, dávají mu charakter, spadly a postavily se na jejich místě
paneláky. Když si vzpomenu, jak vypadalo centrum Děčína v dobách mého
dětství, podívám se na fotografie, nebo videa a jak vypadá dnes, blil bych.
Na videu, na který je tenhle odkaz Děčín kdysi a
dnes Je vidět rozdíl, bohužel není ten dnešek zas tolik k
lepšímu, pokud vůbec. To město mělo charakter, dnes má paneláky v centru.
Zbouraný kus náměstí. „Děkujeme KSČ,” že nám to město tak „vylepšila.”
Jak jsem si prohlížel ono video, říkal jsem si, že aspoň na fotkách
něco zbylo. Jistě, dnes většině lidem z Děčína současný stav města přijde
samozřejmý. Rozvoj se nedá zastavit a některé domy opravdu asi potřebovaly
spíš zbourat, než opravit, ale rozhodně šlo všechno udělat jinak,
citlivěji. Vzpomínám, jak jsem kdysi s jedním uvědomělým a zasloužilým
soudruhem diskutoval v kormidelně na tohle téma. On hájil ty paneláky, prý
znamení nové doby. Jo to měl pravdu, jde jen o to, jaká znamení za sebou
necháme. A tyhle znamení ještě těm, co na ty bolševický časy vzpomínají ze
slzou v oku, nestačí.
Takže jsem dvojnásob rád, že se ti bolševický pohrobci nedostanou k moci
a pořád je naděje, že jednou, někdo bohatý, s vkusem, až přijde další
generace bohatých lidí, kteří už budou mít vkus a potřebu aby místo nejen
vydělávalo, ale také vypadalo, protože jak bývá zvykem u bohatých lidí,
budou si chtít koupit vstupenku na věčnost tím, že za sebou nechají něco
pěkného, jako naši předkové spoustu kráných věcí nechali nám. Koupí ty
paneláky v centru zbourá je a postaví na jejich místě něco, co bude mít
zase charakter, opar, atmosféru města, které má nádherný rámec díky poloze v labském údolí.
Tohle už bude na lidech, kteří v tom městě budou chtít žít a nebude jim
jedno, mezi čím a v čem se pohybují. Oni se ti zbohatlíci v dalších
generacích prostě kultivují. Obecně.
Tak, čas běží, Babeta přijde dnes na oběd, půjdu za chvíli vařit. Večer
dorazí Martin se Šárkou, přinesou ryby a budeme hodovat. Co bylo třeba
koupit, k hodům jsem koupil, a teď už jen udělat ty ryby tak, aby byly
jedlé. Zítra zase do blázince, ale dva dny v blázinci v jednom týdnu není
zas až tak moc. Inu, jak zpívala Marta Kubišová v české verzi La Paloma .
lochneska vln se točí a konce nemá… Nakonec, proč bychom si
nezazpívali. Zlepšuje zpěv náladu, brání vypálení a zlepšuje dech. Tak
hezky se mnou a s Martou Volám nashledanou …kulatý
svět a moře se nedá vylít, má dvojí břeh, tam uprostřed můj
milý. Kdo nezpíval, sám sobě škodil. Jo jo. 🙂 Nakonec, když
jsem s mou láskou jeli do Děčína, zpívali jsme, celou cestu tam, zpátky
celou cestu rovněž a byl to hezký den i hezký večer.