Byla to hezká sešlost včera večer. Martin měl něco jako derniéru výstavy fotografií v kavárně Prádelna na Žižkově. Pozval členy souboru a další své známé a přátelé na posezení.
Byla to hezká sešlost včera večer. Martin měl něco jako derniéru výstavy fotografií v kavárně Prádelna na Žižkově. Pozval členy souboru a další své známé a přátelé na posezení. Byl jsem sice hodně unavený, ale šel jsem. A dobře jsem udělal. Probrali jsme světa běh, příjemná společnost mužů a žen. Už dlouho jsem takhle neposeděl.
Slíbil jsem Martinovi, že pro něj napíši divadelní hru, ve které si zahraje jednu ze dvou hlavních rolí. Role budou dvě. Mám radost, že se soubor schází z valné části i takhle, protože z toho je zřejmé, že tam začal fungovat jakýsi duch soudržnosti.
Dnes jsem si vzpomněl na Evu Hudečkovou, herečku a manželku houslisty Václava Hudečka. Ani nevím proč. Hledal jsem na internetu, ke svému úžasu zjistil, že tahle skvělá herečka a krásná ženská přestala hrát před třiceti lety, protože si nechtěla už zadat s bolševikem. Má můj obdiv. Prý píše knihy a scénáře. Ani se ji nedivím, že nechce svěřovat své scénáře komukoliv. I já vím, jak to chodí, co všechno si různí „umělci” dokáží vymyslet a „vylepšit,” k tomu, co napíše někdo jiný.
Takže jsem rád, že jsem potkal lidi, kteří se mnou spolupracují, nechají se režijně vést v hrách, které jsem si napsal a jež nemám už chuť svěřit někomu jinému. Byly doby, kdy jsem si říkal, že si nemohu dovolit napsat hru a ještě si ji režírovat, když jsem to nikdy nedělal. měl jsem z toho hrůzu. Pak jsem si troufnul a ejhle.
V těch dobách jsem nakonec přišel na jednu věc. Na FAMU, DAMU a jinde mohou člověka naučit techniku, mohou ho naučit režírovat, ale nejsem si jistý zda člověka, mohou naučit vidět svět jeho pohledem, najít v tom co píše a dělá, důležité věci pro sebe. Možná můžou, třeba ze mne mluví jen neznalost. Ale uvědomuji si, že je dost lidí, kteří se prosadili i bez toho vzdělání. Prosadili se právě tím specificky vlastním pohledem.
V terapii jsem si ověřil jedno. I přes tisíce hodin výcviku, jsem se musel nakonec od mnohého oprostit, abych mohl vidět klienta vlastním pohledem, vidět za jeho slova, udělat věci, které by mi asi hned lektor, co mě vedl neschválil.
Neschválil, protože mnohokrát jsem slyšel: „Takhle to nikdo nedělá.” Ano, nedělá, a já jsem zkusil, udělal a při opatrném sledování, zda nepoškozuji klienta, jsem si ověřil, že mohu přidat něco do té pokladnice psychoterapie, něco vlastního. A funguje ta metoda a je bezpečná.
Pochopitelně, něco člověk převezme, někdy nechá jak to je, někdy přidá „cetku” aby se to třpytilo, nebo jinak nabarví, ale už samotná cetka je ten důležitý přídavek, který může, (také nemusí) změnit scénu, postavu, nebo atmosféru.
Tohle všechno jsem si z toho včerejška přinesl, když jsme tam všichni střízliví povídali, nebo se tam sešli samí abstinenti, co se chtějí vidět, bavit, rozmlouvat a nepotřebují k tomu blábolit nekonečné žvásty, bez ladu s kladu. Slinty co nemají konec, ale ani pořádný začátek. Ta kavárna je bezva v tom, že se tam nekouří, ke chlebu je škvarková pomazánka. Namazal jsem tři chleby, vypil dvě rozpustná kafe.
Musel jsem majitelku přesvědčit, aby se na mě řádně podívala a uznala, že jiný kafe pít snad ani nemůžu. Velký hrnek a plný vody. Žádné espreso, kde si hrnek před samotným napitím musím uvázat na řemen, abych ho náhodou při pokusu se napít, nespolkl. Dala si říct.
Zítra se půjdu podívat do Kafkova domu u Staroměstského náměstí na výstavu užitého umění. Členka našeho souboru, Eva Růžičková tam vystavuje své šperky. Dělá krásné věci, tak se půjdu podívat, co bych z toho koupil pro dceru, nebo vnučku. Pak na zkoušku. Jo umění je řehole a vyžaduje nejen talent, ale hlavně kázeň a vytrvalost. Bez kázně a vytrvalosti nic nejde. Něco se náhodně může povést, ale to je náhoda. A hrát na náhodu, tomu já říkám: „Jeden z mnoha způsobů závislostního chování.”
Dost často o těch věcech musím s členy souboru diskutovat. Naštěstí, ale v těch diskusích je terapeutický výcvik velmi dobrou pomůckou. Člověk, hned tak neztrácí klid a trpělivost. Dá občas práci vysvětlit při zkoušce, že se neesemskuje, sleduje se, co kdo říká a dělá. Chodí se včas, neomlouváme se způsobem. „Mám třicet minut zpoždění” bez uvedení důvodu toho zpoždění atd. Jsem s tím sice otravný, ale myslím, že být vytrvalý se vyplatí. Herečky se opožďují a vymlouvají docela přiměřeně. Herci jakbysmet. Většinou nemají chuť poslouchat mé kecy.
Umím dát najevo, že jsou potřební a prospěšní, ale umím dát najevo, že jsou nahraditelní. Odejdou a nehledám je. Najdu někoho jiného. Ale už i ti odešlí hledají cestu zpátky. Tedy někteří. Tak už to v životě chodí. Lidé odcházejí, přicházejí, domnívají se, že jsou nenahraditelní a najednou se ukáže, že i nenahraditelní jsou nahrazeni. Jo jo.