Jestli vám život klape jako boty…

Že život jde ve vlnovce, neboli sinusoidě jak mají někteří lidé ve zvyku říkat je obecně známo.

Že život jde ve vlnovce, neboli sinusoidě jak mají někteří lidé ve zvyku říkat je obecně známo. Mě jen vždy překvapí, jakou to má pravidelnost a skutečně, že stačí, si při poklesu na dno jen počkat až se vlna osudu začne zvedat. V pondělí jsem měl pocit osamělosti, v úterý se prohloubil, šel až na dno, aby se včera začala pomalu zvedat. Seznámil jsem se z jedním zajímavým děvčete a aby toho nebylo málo, tak jsem požádal Markétu, kterou jsem objevil na Facebooku o potvrzení přátelství, ona mi odpověděla kladně, a včerejší večer, jsme vlastně strávili povídáním o těch uplynulých třinácti letech, které jsme každý prožil sám. Tedy ne úplně sámi, ale s někým jiným. Ona s jedním mužem, já jsem byl o něco pilnější, takže těch partnerek bylo o něco víc jak jedna.

O to vlastně ani nejde, kolik kdo? Jen jsme si vlastně po těch letech řekli, co se tehdy stalo že skončila. Její vysvětlení bylo, že se cítila na druhé koleji oproti psychoterapii, kterou jsem v té době provozoval a měla pocit, že mi vlastně překáží. Což samozřejmě tak nebylo, ale tohle je její vysvětlení a tedy ho beru. Vím, že jsem tehdy a nejen tehdy, byl zabraný do studia, jak psychoterapie, ale i angličtiny. V angličtině tam sice výsledky nejsou na úrovni té psychoterapie. Ale zabraný jsem byl.

Prostě chtěla chlapa, co se jí bude věnovat, chtěla děti, chtěla všechno po čem většina žen touží. Já tenkrát tyhle myšlenky neměl. Chtěl jsem být terapeutem, co je skutečně prospěšný lidem, měl jsem čtyři děti a vlastně jsem skrytě asi dával najevo, že žádné další už ne. Také jsem si žádné další za těch třináct let, co jsme nebyli v kontaktu nepořídil. Odešla jako dáma, po celou dobu co jsme se nestýkali, jsem nikde nezaznamenal z její strany žádné pomluvy, žádné reakce „ach to jsem ale šťastná, že jsem konečně potkala toho pravého.” Tohle a mnohé další velmi oceňuji. V následujících letech jsem si od některých ex-favoritek, toho co nedělala Markéta, užil víc než dost. Ony se chovaly, přesně jak se dáma nechová.

Tak byl to hezký a příjemný večer. Skutečně je zvláštní pozorovat své pocity a nálady, jak se proměňují. Jak co bylo ještě zcela nedávno bolavé a těžko i představitelné, je najednou lhostejné. Odchází celá minulost do pozadí, ztrácí s nastupuje přítomnost s budoucností, která se nezdá tak zlá jak se zdála.Mnoho lidí, kteří jsou opuštěni svým partnerem, partnerkou, mají v ten okamžik představu, že už nikdy nebudou moci milovat nikoho jiné, nebudou moci být milováni někým jiným.

Tohle zrovna běželo na skupině, kde se ukázalo, že jeden z klientů je uvízlý ve vztahu s děvčetem, které ses ním rozešlo k vůli jeho závislosti. Ona ho kontaktuje, dává mu najevo, že ho musí slyšet, že je jí blízký, ale vlastně si z něho dělá oporu a průvodce životem. Bez něčeho dalšího. Žádná intimita, žádný sex.

Vlastně ho používá k řešení svých potíží, on vyhoví v naději, že se její chování změní a bude vše jako bylo dřív. Protože je hráč, je velmi pravděpodobné, že ona dáma miluje také hazard, jako spoluzávislá, leč jen v jiné formě. Takže hrají lehce masochistickou hru, typu kombinace láska-přátelství. Uvízlí v těch přitažlivých silách a nikdo z nich neumí říct, co opravdu chce, co opravdu nechce a tedy hrají.

Hrají velmi bolestivou hru, kde každý prožívá bolest, která je sice u každého z jiného důvodu. Ona se bojí bolesti, z toho, že on to definitivně usekne a řekne „Dost, dál už ne” On se bojí toho, že ji bude mít někdo jiný a on bude jen za důvěrníka, což je role, kterou neunese a použije násilí vůči tomu muži.

Tohle vždy když slyším, říkám si, že ti lidé jsou naprosto pod vlivem jakýchsi idealizovaných představ, jak by se měli lidé k sobě po rozchodu chovat. Ano, je dnes možné s Markétou mluvit o životě, o dětech o škole a vztazích, které máme, nebo jsme měli, ale potřebovali jsme k tomu ty roky, tehdy minimálně dva, když jsme se potkali a ona tlačila kočárek a pak ještě ty další, abychom si mohli dnes bez zášťě a smutku říci, jak to tehdy vlastně bylo. A popovídat si o věcech, které si lidé zas až tolik běžně nesdělují. Ten klient mi říkal. „Já se bojím, že mě to bude držet deset let, jako držela vás ta láska k vaší ženě.”

Chápu ho, čekat, nevědět, mít tak jen na kus a na kus ne. Tohle je situace zcela na hovno. Lepší označení mě nenapadá, a ještě, když se v tom on udržuje z nějakou nadějí, že bude lépe a ona zase najde odvahu si s ním něco víc začít. Tak si jen škrábe rány a sype do nich sůl. Ale ona vlastně také. Navíc mě sice brala láska k Petře, ale to mi nijak na rozdíl od něj nebránilo mít krásné a něžné vztahy jinde. Tolik trápit se jako on sem se zas neodhodlal. Když nemám kaviár, klidně si dám makrelu, taky dobrá.

Takovéhle situace jsou jedním z důvodů, proč se zásadně nehrnu do žádného přátelství, po rozchodu, proč nenechávám prostor pro nějakou komunikaci, dokud mě ta láska nepřejde. Problém by asi nebyl v návratu, ale problém je právě v těch hrách, které někdy lidé v zájmu vlastní „bezpečnosti, uchránění před bolestí a zklamání” hrají. Hrají hru, aby je náhodou něco nebolelo a nakonec zjistí, že se ona bolest nesnižuje, protože nejsou v tu chvíli schopni unést strach a zklamání z možného odmítnutí. Čím déle tu situaci udržují nerozhodnutou, tím se vlastně oba víc trápí.

Je ovšem bezva, že našel odvahu tuhle záležitost otevřít na skupině, konečně tu jeho dívku znám, byla za mnou kdysi, když zrecidivoval, ona se strašně lekla, a rozešla se s ním. Teď dost dlouho abstinuje, jenže ta důvěra, kterou měla je fuč, tohle je také nutné říci. Takže pak ta hra je celkem pochopitelná z její strany, jenže když lidé hrají ty „berneovské” hry, pak vlastně nežijí podle svých představ, ale žijí podle pravidel hry, které jsou velmi neúprosné.

Pokud někdo neví, co jsou „berneovské hry, zkusí si půjčit, nebo v antikvariátu opatřit knihu Erica Bernea „Jak si lidé hrají” a pročte si ji pozorně, protože je velmi dobře a vtipně napsaná, navíc obsahuje skutečně pozoruhodné poznatky o lidech jako takových. Základ transakční analýzy.

Jo jo, za chvíli vyrazím do vsi, vezmu hůlky, půjdu k Andělu, kouknu s e co nového ve světě a pojedu od Anděla na skupinu. Mám dnes dvě, tak procházka před skupinami nemůže škodit. Slunce svítí, na hůlky jsem nasadil nové gumové chrániče, ty staré jsem ošoupal cestou do Polska a zpět, plus obrousil hůlky asi o centimetr, tedy je zkrátil a když jsem šel, tak jsem klapal jak slečna v nových lodičkách. Už nebudu klapat.

Jo, když neklape život slečně, tak ji aspoň klapou boty. Jsem v mládí navazoval kontakt s možnou favoritkou, také způsobem, že šla, boty ji klapaly a já jí řekl. „Tedy, jestli vám život klape jako boty, máte hezký život.” Většinou se usmála a mnohá i řeč dala. Jo jo.