Tři dny volna končí.
Tři dny volna končí. Nedá se říci, že bych je zcela prolenošil, i když chvílemi se mohlo zdát jako dnes na zkoušce, že nic pořádného nedělám, víc mlčím, než mluvím, ale chtěl jsem si poslechnout, tak trochu v celistvosti co se vlastně hraje. Přišla i Radka, měla na konci spoustu užitečných poznámek. Začíná se to tím, jak herci umí už víc a víc text, rýsovat do nějakého tvaru.
Líbila se mi závěrečná diskuse, kde si lidé svěřovali své poznatky a dojmy z toho, co proběhlo. Na tom základě jsme si některé scény ještě zkusily přehrát a najednou jsem viděl, co jsem vidět chtěl. Někdy je dobré se pokusit o něco, co přinese, nějaký impuls. Hledám a zkouším.
Možná je skutečně režírování takový proces, který přináší zcela netušené pohledy na text, co se zdá být dost jasně napsaný. Už jen debata na téma jak lidé budou cítit své oblečení. Docela chápu, že by se chtěli obléknout do toho v čem jim bude dobře, jenže nejdeme na pláž.
Ale tohle nechám na scénografce, která si s tím bude muset poradit. Nemusím umět všechno. Tedy já z toho divadla neumím skoro nic, pořád jen hledám, co a jak. Jenže zas na druhou stranu si uvědomuji, že mnohé nápady, co lidé mají jsou sice zajímavé, jenže nechat na každém nápadu a mínění, tak je z toho dort, co vařily pejsek a kočička aby byl hodně dobrý. Bohužel, žádný zlý pes nepřijde a nesežere ho za nás.
Pokud ho uvaříme, tak ho taky sníme, a je teď na mě, jestli nám udělá dobře, nebo nás z něj bude bolet břicho. Jo bratři Čapkové také byli dramatici a asi věděli, že dělat divadlo, zas není až taková sranda. Mám tu „komedii” na hrbu. Komedie vždycky říkala má katolická manželka, která všem hrám, stejně jako její kolegové z divadla, bez ohledu, jestli to byla fraška, nebo tragédie.
Ráno zase do blázince, odpoledne na skupiny, ale těší mne, že opět je volný pátek, který znovu využiji ke psaní, dumání nad životem, protože psát knížku o terapii závislosti, skutečně znamená dumat nad životem, jak pacienta, klienta, nebo terapeutů. Ani jedni nemají svůj život v určitou chvíli, na určitém místě lehké. Terapeut chce být prospěšný, chce najít vhodnou formu, jak oslovit vyplašeného klienta, který přichází do léčby, většinou neví, co a kdo ho čeká. Neví, s kým bude mluvit o důvěrných věcech.
Z jeho hlediska důvěrných, protože většinou má strach, z toho co řekne, strach z toho co se dozví, strach z toho, čeho se bude muset vzdát, co všechno musí obětovat, neví, jestli jeho snaha nedojde výsměchu a nevíry. Tohle se týká hlavně ústavní léčby. On to je svým způsobem kus odvahy. Sice je ta odvaha podpořena okolnostmi, které našeptávají onomu klientovi, že takhle už to dál nejde a všechno by mohlo být lepší, než dosavadní maléry. Ti zkušenější, se jdou schovat, jsou třeba potřetí, počtvrté a už umí markýrovat náhled, poznání.
Vědí, co říct, aby vypadali jako spolupracující, nebyli zbytečně „pronásledováni” týmem, protože oni vědí, že si přišli odpočinout od svých drog a rozhodně nemají v úmyslu něco změnit. A přitom, oni by tu změnu potřebovali nejvíc, jenže dost často už je jejich pud sebezáchovy natolik narušen, že jim zbude síla na hru na terapii, ale nenajdou sílu a odvahu něco doopravdy změnit.
Divadlo a terapie pohlcuje skoro stejně. Možná ta terapie víc, protože se jí živím, jsem v ní namočený mnohem víc, tak se mi zdá mnohem víc zátěžovější. Ale mít asi na starosti profesionální soubor, peníze které mám na realizaci, tlak na to že musím uspět, abych dostal další práci, evidentně není nic jednoduchého.
Většinou ti lidé platí za svou emocionálnost dost velkou daň. Něco dostanou, něco jim osud vezme. Mnozí se utápějí v alkoholu, drogách, mají strach přestat, protože se bojí, že bez té chemické podpory, nebudou schopni tvořit, myslet, prožívat.
Pár jsem jich poznal. Takže dnes mohu říci. Člověk nemusí být pod vlivem drog, nebo alkoholu, aby viděl, co jinak nevidí, mě osobně stačí se dostat právě do toho procesu a pak mě napadají věci, které bych u stolu nijak nevymyslel. A to jsem vždy zcela střízlivý. Dokonce nemusím ani se po zkoušce opít, nebo zfetovat. Jak mi někteří líčí, že když dokončí práci, musí si ulevit tím, že se vygumují chlastem do bezvědomí.
Stačím vše zklidnit, třeba tím, že se projdu, zacvičím si, udělám si relaxaci a nechám vše v klidu doznít. Další zkouška mi znovu otevře ono okno, kterým se podívám na svět jiným pohledem, než třeba se normálně dívám. Pak zase okno zavřu, nechám vyvanout ty „démony,” kteří mě drží během zkoušení a život jde dál.
Nebo napíši blog. Psaní je pro mne dobrý ventil, kterým upouštím páru. Uvědomuji si, že stále platí ta stará terapeutická pravda, že tam kde je exprese, není explose. Vyjádřit, se pojmenovat, nechat vyvanout a je klid. Jo jo.