Hraje a zpívá…

Napřed jsem myslel, že napíši něco poučného, ale pak jsem si pustil Psí

Napřed jsem myslel, že napíši něco poučného, ale pak jsem si pustil Psí
vojáky a bylo mi tak nějak smutno. Muzika, kterou jsem mohl poslouchat jen
někdy a vlastně málokdy, ale dnes mi sedla. Asi něco mohu poslouchat jen
někdy. Tak trochu ta muzika odpovídá mému divokému mládí. Občas se do něj v
myšlenkách vrátím, uvědomím si jaké jsem měl štěstí, že jsem se včas
zastavil a potom vykročil pomalým krokem.

Ale nemá smysl moc vzpomínat. Honza Lutera říkával, že na věčnosti na
vzpomínky bude čas. Asi jo, jen tak koukat z nebe na zem, sledovat co se
děje, sice do toho už nebudu moc zasáhnout, ale pohled by to mohl být
náramný. Takhle musím sledovat, co se děje dnes a maximálně dumat nad tím,
ale ne moc dlouho, co bude zítra.

Venku prší, podíval jsem se na stav vody na Labi v Ústí n/Lab. Jde
nahoru. Což je dobře. Řeka nemusí nutně vyschnout, tráva se začala v
blázinci kolem pavilonu zase zelenat. Dva dny déšť a tráva roste. Jo matka
příroda si umí poradit. Se vším, bez nás a bez našeho zásahu. Zmizet člověk
ze zemského povrchu, zarostlo by všechno travou, lesy, nebo pohltila by vše
poušť. Nikdo by nevěděl, že je vesmír. Hvězdy svítí, slunce vychází a
zapadá. Podle některých filozofů, by vlastně vesmír přestal existovat.
Protože vesmír prý existuje jen díky tomu, že si ho člověk uvědomuje.

Karl Pribram něco takového kdysi tvrdil. Společně s Davidem Bohmem. Vidí
vesmír jako hologram, vlastně neexistuje: Vesmír jako hologram.
Něco jako hinduistická mája, iluze. Takže z mého hlediska, když je možný
vesmír jako hologram, říkám si, že je možná Věčnost, kam se lidská duše
odebere, kde setrvá a sleduje co se děje kolem ní a s ní a možná i co se
děje na zemi.

Nikdo z nás neví, možná, že se odehraje něco, jak říká apoštol Pavel:
Nyní vidíme jen jako v zrcadle, nejasně, ale potom uvidíme tváří v
tvář. Nebo, neuvidíme nic. Nevíme, končíme, odcházíme a nikdo neví
přesně kam. Dnes jsem zde, zítra kdo ví kde. Známe jen minulost, ještě dost
nepřesně, protože mnohé si pamatujeme zkresleně. Přítomnost žijeme,
budoucnost neznáme. A do toho mi teď hraje a zpívá Filip Topol. On už možná
ví. Možná.