Probíral jsem svá CD, která si většinou ukládám na disk, abych, když si
chci něco přehrát nemusel složitě přehrabovat celé police. A našel jsem
Probíral jsem svá CD, která si většinou ukládám na disk, abych, když si
chci něco přehrát nemusel složitě přehrabovat celé police. A našel jsem
poklad. Poklad jménem „Tak to chodí” od pánů Hapka a Horáčka.
Přemýšlel jse kde jsem k němu přišel a vzpomněl jsem si. Kdy dávno jsem si
ho koupil. Rovnou dvakrát. Jeden kus jsem dal své tehdejší favoritce a druhý
se nechal. Párkrát ho přehrál, založil a zapomněl. Jo stává se.
Horáčkovy texty mám rád. Skládání muziky, tomu moc nerozumím, melodie
rozlišuji podle toho zda mě zaujmou, nebo ne. Ty Hapkovy mě skoro vždy
zaujmou.
Takhle to mám vlastně s celým uměním. Takže když mi jeden diskutující
napsal, že on se těší na přenosy z fotbalu, protože se může dívat v tom čase
na umělecké filmy, pobavil mě. Přemýšlel jsem jak rozlišuje, co je
umělecké, kdo to určuje, kdo je garantem umění, co je znakem umění, když je pro mnohé
umění i vztyčený prostředník upoutaný na Vltavě.
Takže jsem si s chutí poslechl výše zmíněné CD, vrátil se v duchu do té
doby, co ke mě jezdila ta dáma, která byla náročná, rozmarná, drzá a
vášnivá. Většinou jsem v životě narážel na tyhle typy. Dost mých známých jim
říká: „Hysterky.”
Něco na tom názvu bude, ale mají šmrnc a jiskru. Jen se s nimi těžko
dlouhodobě žije. Ale nutno uznat, se mnou to nemají také lehké. Je mě dost.
Dělám si co chci, na nic se jich moc neptám, pokud se jich vůbec ptám, jsem
z domova zvyklý, že muž oznamuje a žena bere na vědomí.
Moc a moc jsem se musel trénovat v chápání toho, že jaksi neplatí stále
vždy a všude, ono pravidlo, které ve svých listech prosazoval sv.Pavel:
„Žena ve shromáždění nechť mlčí!” Snad jsem se to už trochu
naučil. Ale pořád mi nedá žádnou práci, něco nařídit, než požádat o
laskavost. Jo dětská duše něco vstřebá a pak s tím musí celý život žít,
narážet, Itálii prožívat. 🙂
Ten ultrakorektní, vše chápající, vše tolerující svět, nějak není zas až
tolik pro mne. Pořád žiji v tom, že se něco nedělá a něco se udělat musí, že
děti, mají napřed povinnosti, potom práva. Tohle ovšem platí nejen pro děti.
A mohl bych pokračovat. Jsou mi k smíchu obavy hyperprotektivních rodičů o
to aby jejich děti nebyly zatěžovány ve školách nadměrnými úkoly, aby nebyly
trestány, nemusely nést sankce za své prohřešky.
Takové požadavky na změkčení a snížení té zátěže se obrátí, nejen proti
těm rodičům, ale hlavně proti dětem. Většinu nářků, co tak slýchám kolem
sebe na ten nespravedlivý svět, tvrdý život, těžký kapitalismus, brekot
intošů se dá zformulovat do několika vět.
Nechtějí změnit sami sebe. Aby náhodou nezjistili, že když změní sami sebe,
nemusí už měnit nikoho kolem sebe. Hlavně nemusí měnit svět kolem
sebe.
Svět je tvrdý a je potřeba určité míry dobrovolné spolupráce, aby se v
něm dalo žít. Jenže, lidé pokud jsou odolní, snášejí ten život snadněji. Ulehčování
dětem, svět rodičům i dětem snadnější neudělá. Ulehčující totiž zjistí, že
oni sami to mají těžší a těžší a dokonce z hrůzou zjistí, že věčně tu
nebudou, dospělé děti nic nenabídnou, jen budou vyžadovat a síly těm
rodičům, co celoživotně hledali úlevu pro své děti, síly dojdou a děti se
kni obrátí zády.
To, že se postarám o sebe, tím nejspolehlivěji změním svět kolem
sebe. Takhle to platilo od pradávna a nikdo na tom nic nezmění. Tohle
věděl každý negramotný chlap, co měl jen sekeru, s tou vyklučil les, jeho
žena a jeho děti tahaly ty pařezy a okopávali tu půdu, kam společně zaseli, aby měli
co pro sebe k jídlu, protože věděli, že jim nikdo, ani Pán Bůh, bez práce a dřiny nic nedá.
Až tohle pochopí ta generace fňukalů, neustále se dovolávající nějakých
práv a vyžadujících plnění povinností těch druhých vůči sobě, pak se jim
uleví. Jo jo.
<