Sedím v hotelu Moritz na břehu Labe, koukám na ten líný proud, vzpomínám na své mládí, kdy jsme jezdili kolem, nikdy jsme tu nezastavili. Takovych míst je mnoho.
Sedím v hotelu Moritz na břehu Labe, koukám na ten líný proud, vzpomínám na své mládí, kdy jsme jezdili kolem, nikdy jsme tu nezastavili. Takovych míst je mnoho. Loď kolem projela, podívali jsme se z paluby na břeh a jen občas zamávali holkám. Byly místa kde se stavělo a místá kde se nestavělo. V Riese a Míšni skoro nikdy. Co tak pamatuji v Riese jsem byl na břehu jednou, v Míšni snad nikdy. Tak si to na stará kolena vynahrazuji. Koukám kolem sebe. Z břehu je mnohé jinak, než z řeky vypadalo.
Zastavil jsem včera kousek od Riesy, postavil stan u cesty, blížila se bouřka. Stihl jsem ho postavit tak akorát, do rána zvesela pršelo, do stanu neteklo, takže v klidu a pohodě. Pouze jsem měl hlad, ale na půldenní hlad se neumírá. Dal jsem si v poledne linsen eintopf a currywurst. V takovém stánku při cestě. Kupodivu mi ten eintopf chutnal. Čočku mám rád, byl v něm rozkrájený párek, takže dobrý. Inu pořád stejní ost dojč. Tedy, co se jídla týče. Občas bych si dal i něco civilizovaného, jako třeba pizzu, ale zatím jsem za ten týden, co jsem zde na pizzerii narazil dvakrát. Jednou měli zavřeno.
S tím jsem celkem smířený, že pokud si dám něco v hospodě, nebude to nic extra. Ono ani, když jsem šel přes Bavorsko nebylo to jídlo nic moc. Německá kuchyně je jiná. Co se žrádla týče měl jsem spíš vyrazit do Itálie. Tam se jí náramně. Ujdu asi ještě deset km a dám si dnes fraj. Cítím se unavený. Vlastně jsem si ještě neudělal moc odpočinkový den. Myslím, že si ho dám v Torgau. Tam kde se za druhé světové války potkaly ruská a spojenecká vojska na Labi. Byl tam na levé straně Labe pomník. Kdysi jsme tam stáli velkou vodu v přístavu, tak uvidim jestli si z to města ještě něco pamatuji. Když ono je to už skoro třicet let, co jsem si za mostem prvně prohlížel ten pomník. Možná tam ještě bude.
Jsem sice unavený, ale cítím se dovolenkově. Nijak si nelámu hlavu s tím jestli si dám nebo nedám oběd. Ty doby, kdy jsem jedl jen a jen u krámů, kde jsem nakoupil potravinty, jsou pryč. Přeci jen, jaksi jsem se mírně zcivilizoval. Být šetrný je dobré, Ale neni to nutné za každou cenu. Je příjemné najít klidné místo jako je hotel kde sedím, dobít si trochu iPad a iPhone, abych byl ve spojení s domovem. Ty doby, kdy jsem hnal bez zastavení vpřed jen abych byl co nejdál, počítal kilometry a čas už jsou pryč.
Jo věkem se mení výkonnost i priority. Byly doby, kdy se mnou nechtěla chodit žádná ze slečen na procházku, protože měly pocit, že jsou na závodech a já zase, že kdyby se trochu snažily, tak někam sakra dojdem. No dnes mi slečny hravě stačí, většinou mě předběhnou a já se jen dívám jak se ladně vlní. A některé se vlní ladně zepředu i ze zadu. Tak tak. Dopíši blog, uložim, dopiju kafe a waiter dál. Jo jo.